ECLI:CZ:US:2009:3.US.2338.09.1
sp. zn. III. ÚS 2338/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. P. T., zastoupené JUDr. Pavlem Barinkou, advokátem se sídlem náměstí Míru 115/42, Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. dubna 2009 č. j. 29 Cdo 657/2009-454, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. července 2008 č. j. 2 Ko 22/2008-431, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 Ko 226/2001, sp. zn. 1 Ko 115/2006, a proti všem usnesením Krajského soudu v Brně vydaným ve věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 27 K 7/2001, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 9. 2009 a po výzvě soudu doplněné podáním ze dne 3. 10. 2009, napadá stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 2009 č. j. 29 Cdo 657/2009-454, jemu předcházející usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2008 č. j. 2 Ko 22/2008-431, a další usnesení Vrchního soudu v Olomouci, která označila pouze spisovou značkou jako usnesení "sp. zn. 2 Ko 226/2001 a 1 Ko 115/2006", přičemž stěžovatelka navrhuje zrušit i "všechna usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 27 K 7/2001".
Podle názoru stěžovatelky výše označené soudy porušily ve věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 27 K 7/2001 ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2, odst. 3, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), stejně jako prý došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje správnost postupu Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 27 K 7/2001 a polemizuje i s celou řadou jím v předmětné věci vydaných rozhodnutí. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2001 č. j. 27 K 7/2001-71, kterým byl na její majetek prohlášen konkurs a byl soudem ustanoven správce konkursní podstaty tohoto majetku, napadá s tím, že nebyly splněny zákonné podmínky a předpoklady pro prohlášení konkursu. Usnesení ze dne 28. 2. 2006 č. j. 27 K 7/2001-370, kterým byla schválena konečná zpráva konkursního správce o zpeněžení majetku z podstaty, stěžovatelka vytýká, že se krajský soud nezabýval jejími námitkami a výhradami k činnosti správce konkursní podstaty při zjišťování a zpeněžování majetku náležejícího do podstaty, takže majetek náležející do podstaty byl prodán pod jeho skutečnou cenou, přičemž nebyl brán zřetel ani na výši a rozsah stěžovatelkou uskutečněných investic do nemovitého majetku; tyto nedostatky neodstranil ani Vrchní soud v Olomouci.
Oběma soudům pak stěžovatelka vytýká, že zkrátily její procesní práva, neboť jí prý nebyly řádně doručovány písemnosti soudů na jí označenou adresu. Tato skutečnost je podle názoru stěžovatelky významná zejména potud, že jí výše uvedeným postupem byla odňata možnost navrhnout soudu povolení ochranné lhůty.
Oba obecné soudy i soud dovolací v řízení prý nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, což se projevilo v nesprávných skutkových zjištěních těchto soudů a z nich vyvozených nesprávných právních závěrech.
II.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2007 č. j. 27 K 7/2001-396 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2007 č. j. 27 K 7/2001-401 v právní věci úpadce - stěžovatelky byl zrušen konkurs prohlášený na majetek dlužníka pro nedostatek majetku postačujícího k úhradě nákladů konkursu (výrok I.), přičemž soud uložil správci konkursní podstaty, aby ve třicetidenní lhůtě uzavřel účetní knihy a sestavil účetní závěrku úpadce ke dni zrušení konkursu, a informoval o tom neprodleně písemně soud (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 7. 2008 č. j. 2 Ko 22/2008-431 rozhodl o odvolání stěžovatelky proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2007 č. j. 27 K 7/2001-401 tak, že je potvrdil, přičemž konstatoval, že konečná zpráva správce konkursní podstaty ze dne 20. 12. 2005 o nepostačující výši majetku náležejícího do konkursní podstaty byla soudem projednána dne 28. 2. 2006 a byla schválena jeho usnesením č. j. 27 K 7/2001-370, které nabylo právní moci dne 22. 4. 2006. Vrchní soud konstatoval, že krajský soud vydal napadené usnesení až po přezkoumání správnosti postupu správce konkursní podstaty při zpeněžování majetku konkursní podstaty, aniž bylo usnesení o schválení konečné zprávy včas napadeno opravným prostředkem stěžovatelky. Z tohoto důvodu pravomocné rozhodnutí nelze již přezkoumávat v další fázi konkursního řízení.
Vrchní soud v Olomouci zdůraznil, že odvoláním proti usnesení o zrušení konkursu mohla stěžovatelka zpochybnit pouze závěr, že po úhradě pohledávek za podstatou již nezbývá další majetek použitelný při rozvrhu k úhradě pohledávek uplatněných konkursními věřiteli, což však neučinila.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 4. 2009 č. j. 29 Cdo 657/2009-454 dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2008 č. j. 2 Ko 22/2005-431 odmítl jako nepřípustné s tím, že stěžovatelka žádnou z jí uplatněných námitek nezaložila přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř., a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu.
III.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí vždy zkoumat naplnění podmínek a předpokladů stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V projednávané věci stěžovatelka zpochybňuje zákonnost a důvodnost rozhodování soudů ve věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 27 K 7/2001, přičemž zcela pomíjí skutečnost, že Ústavní soud není "další odvolací instancí" v systému obecného soudnictví České republiky, nepřísluší mu tedy přezkoumávat ani zákonnost rozhodování obecných soudů, ani řízení ve všech fázích pravomocně skončeného konkursního řízení vedeného na majetek stěžovatelky. Stěžovatelka, ačkoli byla jak v řízení před obecnými soudy, tak i v řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem, nebere v úvahu skutečnost, že konkursní řízení se rozpadá do několika relativně samostatných fází, ukončených rozhodnutími, která, pokud nebyly využity zákonem o konkursu a vyrovnání předpokládané opravné prostředky, nelze po nabytí právní moci již věcně napadat a přezkoumávat.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Dovolání stěžovatelky nebylo však dovolacím soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ve smyslu předpokladu uvedeného v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak se totiž zjišťuje z napadeného usnesení dovolacího soudu, stěžovatelka v dovolání sice formálně uplatnila dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., obsahem její argumentace však bylo tvrzení, že soudy nesprávně posoudily její námitky proti konečné zprávě konkursního správce jako opožděné, což stěžovatelka považuje za porušení svých procesních práv. Za situace, v níž rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2008 č. j. 2 Ko 22/20008-431 spočívá na závěru (ostatně stěžovatelkou v odvolání nezpochybněném), že po úhradě odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty na dosud neuspokojené pohledávky za podstatou zbývá pouze částka 17 843,50 Kč, tedy částka neumožňující pokrýt další náklady spojené s udržováním a správou podstaty, nemohly její dovolací námitky založit svým obsahem přípustnost dovolání úvahou dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř.
V tomto případě tedy dovolací soud dovolání odmítl, aniž při vědomí obsahu stěžovatelkou podaného dovolání se mohl zabývat úvahou o zásadním právním významu otázky relevantní pro rozhodnutí ve věci samé.
Protože právě usnesení dovolacího soudu o odmítnutí nepřípustného dovolání je z hlediska naplnění podmínky uvedené v ustanovené §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zásadní, a to včetně důvodů, pro které se dovolací soud nemohl podaným mimořádným opravným prostředkem zabývat věcně, dospěl Ústavní soud po zhodnocení výsledku dovolacího řízení k závěru, že stěžovatelce dobrodiní zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, uvedené v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nesvědčí.
Jestliže stěžovatelka, ostatně shodně jako ve svém dovolání, i v ústavní stížnosti argumentuje nedostatky v doručování písemností soudu, které údajně měly za následek porušení jejích procesních práv, měla volit tomu odpovídající procesní instrument - žalobu pro zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., kterou je možno napadat postup soudu, jímž jí údajně bylo, jako účastníku řízení, znemožněno realizovat ta její procesní práva, která jí zákon přiznává. Tato tvrzení, stejně jako námitky vztahující se k tvrzeným nedostatkům v činnosti správce podstaty, resp. k jím předložené závěrečné zprávě, založit přípustnost jejího dovolání nemohly; dovolací soud tak neměl možnost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její konkrétní specifický judikatorní přesah (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, směřující proti usnesení dovolacího soudu, zjevně neopodstatněná, také s přihlédnutím k ryze formálním tvrzením stěžovatelky, která nejsou nijak blíže doplněna a specifikována ani ve vztahu k jejímu názoru o "nesprávném právním posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí, když rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam...", ani ve vztahu k další námitce uvedené v části V. ústavní stížnosti.
Jak již bylo vyloženo výše, zákonnou 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně je třeba počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, ale již od doručení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jestliže stěžovatelka podala ústavní stížnost až po rozhodnutí dovolacího soudu, stalo se tak ve vztahu k rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně zjevně po lhůtě uvedené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tedy opožděně. Pouze pro úplnost lze dodat, že napadená rozhodnutí byla v ústavní stížnosti nedostatečně označena a tato vada nebyla odstraněna ani po písemném poučení, kterého se stěžovatelce dostalo ze strany Ústavního soudu.
Ze všech důvodů shora uvedených Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 2009 č. j. 29 Cdo 657/2009-454, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu