ECLI:CZ:US:2009:3.US.2405.07.1
sp. zn. III. ÚS 2405/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Brněnské obchodní a. s. v likvidaci, se sídlem Lipová 27, Brno, právně zastoupené JUDr. René Kryštofem, advokátem se sídlem v Brně, Luční 48, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2007 č. j. 6 T 5/2005 - 19909 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2007 č. j. 12 To 62/2007 - 20153, a proti postupu Krajského soudu v Hradci Králové ve věci č. j. 6 T 5/2005, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv, garantovaných článkem 11 odst. 1, odst. 4 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále požadovala, aby Ústavní soud nařídil Krajskému soudu v Hradci Králové nepokračovat v tvrzeném porušování jejích práv, spočívajícím v zajištění peněžních prostředků a zaknihovaných cenných papírů v jejím vlastnictví ve smyslu ust. §79a odst. 1, §79c odst. 1 tr. řádu.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, domáhala se stěžovatelka u Krajského soudu v Hradci Králové na základě ust. §79a odst. 3 tr. řádu zrušení zajištění všech peněžních prostředků stěžovatelky, nacházejících se na bankovních účtech označených v návrhu, vedených u ČSOB, a. s. a dále s odkazem na ust. §79c odst. 4 tr. řádu usilovala o zrušení zajištění všech svých zaknihovaných cenných papírů, vedených na zvláštním účtu u Centrálního depozitáře, a. s.
V záhlaví označeným usnesením krajského soudu ze dne 19. 3. 2007 byla žádost stěžovatelky zamítnuta. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 2. 7. 2007 jako nedůvodnou zamítl.
K zajištění výše uvedených majetkových hodnot došlo usneseními státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové sp. zn. KZv 323/97 v rámci trestního řízení vedeného proti obviněným Ing. M. H., Ing. J. Ch., Ing. P. Š., Ing. L. Š., M. P. a dalším. Tato trestní věc je po podání obžaloby vedena u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že zajištěné peněžní prostředky a zaknihované cenné papíry jsou v jejím vlastnictví jako obchodní společnosti v likvidaci a nikoliv ve vlastnictví kteréhokoli s obžalovaných. Žádný z obžalovaných v současnosti není se společností Brněnská obchodní, a. s. v likvidaci jakkoli propojen.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že doposud nebylo v trestním řízení prokázáno, že by zajištěné peněžní prostředky a zaknihované cenné papíry byly získány trestným činem. Trestní řízení a spolu s ním i zajištění uvedených majetkových hodnot trvá neúměrně dlouho - přes deset let. Stěžovatelka polemizuje s odůvodněním napadených rozhodnutí obecných soudů a vyjadřuje přesvědčení, že zde nejsou splněny podmínky pro opatření ve smyslu ust. §79a, §79c tr. řádu. Zajištění peněžních prostředků a cenných papírů se dle stěžovatelky děje jen na základě nepodložených domněnek. Zároveň tímto zajištěním vzniká, popř. hrozí vzniknout další škoda i poškozeným v trestním řízení, zejména společnosti TREND - všeobecnému investičnímu fondu, a. s., jenž je v konkurzním řízení stěžovatelky jedním z největších věřitelů. Stěžovatelka přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tz 53/1959, podle nějž je povinností soudu postupovat tak, aby poškozený dosáhl všeho, co mu náleží. Stěžovatelka dále namítá, že v dané trestní věci nelze dle jejího názoru v případě uznání obžalovaných vinnými uložit trest dle ust. §55 tr. zák, ani ochranné opatření dle ust. §73 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zák. Z uvedených důvodů považuje stěžovatelka postup obecného soudu, jenž odmítá zajištění jejího majetku zrušit, za porušení základního práva na ochranu vlastnictví.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Tato vyjádření byla stručná, byl v nich zdůrazněn nesouhlas s námitkami stěžovatele a navrhnuto odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové informace či argumenty a v podstatě jen odkazovala na napadená rozhodnutí, Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle námitek stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo průběžného dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do jejich pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími obecných soudů porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot dle ust. §79a násl. tr. řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti těmto rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08 a mnohá další, dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Základní zásady pro aplikaci předmětných zajišťovacích institutů a východiska pro posouzení ústavní konformity takové aplikace orgány činnými v trestním řízení Ústavní soud shrnul jednak v usneseních sp. zn. II. ÚS 267/03 a sp. zn. I. ÚS 105/07 a dále v nálezech II. ÚS 642/07, III. ÚS 1396/07. V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. Ústavní soud zároveň kladl důraz na to, že v rámci řízení o ústavní stížnosti není možné přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by to znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení ze strany Ústavního soudu. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. tr. řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, nikoli Ústavního soudu. Ústavní soud zároveň konstatoval, že pro závěry obecných soudů o tom, zda jsou dány konkrétní okolnosti, odůvodňující zajištění majetkových hodnot dle citovaných ustanovení tr. řádu, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ust. §2 odst. 5 věta první tr. řádu, požadovanou pro rozhodnutí o vině. Svou kasační pravomoc Ústavní soud tudíž uplatnil zejména tam, kde zásah do majetkových práv dle ust. §79a a násl. vykazoval s přihlédnutím ke všem okolnostem znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Ústavní soud měl při posuzování proporcionality zásahu na zřeteli především hledisko časové a ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů se uchýlil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07, III. ÚS 1396/07).
V projednávané věci však Ústavní soud důvody ke kasaci napadených rozhodnutí nezjistil.
V prvé řadě je třeba konstatovat, že s námitkami stěžovatelky se již velmi podrobně v odůvodnění napadených rozhodnutí vypořádaly obecné soudy. Krajský soud v Hradci Králové především odkázal na své předchozí rozhodnutí o návrzích stěžovatelky na zrušení zajištění majetku dle §79a násl. tr. řádu. Krajský soud zdůraznil, že situace se od doby, kdy rozhodoval o předchozím návrhu, v žádném ohledu nezměnila. Obecný soud zdůraznil, že v dané trestní věci nadále probíhá dokazování a jsou nařízeny termíny hlavního líčení na další období. Krajský soud v napadeném rozhodnutí podrobně vyložil, že dosud provedené důkazy nasvědčují tomu, že v trestním řízení obžalované osoby měly finanční prostředky (cenné papíry) z poškozených subjektů odčerpávat mimo jiné právě do majetku stěžovatelky (str. 4 napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové), jejímiž statutárními orgány obžalovaní v minulosti byli. Krajský soud dále konstatoval, že v řízení o zrušení zajištění majetku nelze řešit otázky související s ukládáním trestu, jak se toho dožaduje stěžovatelka. S námitkami stěžovatelky se podrobně a logicky uceleně vypořádal i Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní, který rovněž zdůraznil důvodné podezření, že majetkové hodnoty zajištěné dle ust. §79a a násl. tr. řádu, jejichž uvolnění se stěžovatelka domáhá, mohou být výnosem z trestné činnosti obžalovaných.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečná, vyhovující požadavkům zformulovaným ve výše citované judikatuře a s jejich právními závěry se ztotožňuje. Ústavní soud zároveň připomíná, že na odůvodnění rozhodnutí tohoto typu nelze mít přemrštěné požadavky, pokud jde o skutkové podrobnosti. Je v zásadě přípustné, aby obecný soud v odůvodnění rozhodnutí o návrhu dle ust. §79 a odst. 4, resp. §79c odst. 4 tr. řádu v podrobnostech odkázal na svá rozhodnutí předchozí, popř. i na důkazy shromážděné dosud v trestním spise. Ke skutkovým námitkám stěžovatelky se jinak lze v rámci řízení o ústavní stížnosti jen sotva vyjadřovat, neboť by se tak Ústavní soud stavěl do role další instance obecného soudnictví, což je nepřípustné, jak již bylo naznačeno. Ústavní soud rovněž připomíná, že zákon nevyžaduje, aby se v případě zajišťovacích institutů dle ust. §79a a násl. tr. řádu jednalo jen o finanční prostředky obviněného, resp. o cenné papíry vedené na obviněného, neboť nelze vyloučit, že např. peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti budou umísťovány na účty osob, které se bezprostředně na této trestné činnosti nepodílejí (srov. např. Šámal, P., Král., V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, str. 477).
Ústavnímu soudu tudíž zbývá toliko posouzení proporcionality zásahu do majetkových práv stěžovatelky, a to s ohledem na značnou délku trestního řízení a závěry vyjádřené ve výše citovaných nálezech. Ani v tomto ohledu však Ústavní soud s přihlédnutím ke všem okolnostem důvod ke kasačnímu zásahu neshledal. Stěžovatelce je třeba přisvědčit, že trestní řízení v předmětné věci a s ním i zajištění peněžních prostředků a cenných papírů trvá značně dlouhou dobu (přes 10 let v době podání ústavní stížnosti). Nelze však zároveň přehlédnout mimořádnou závažnost a zároveň extrémní skutkovou složitost trestní věci, v níž je vedeno trestní řízení proti celé řadě obžalovaných na základě důvodného podezření ze spáchání trestných činů dle §127 odst. 1, 2, §128 odst. 1, 2 a §255 odst. 1, 2 tr. zákona, přičemž poškozeným subjektům měla být způsobena škoda v řádu stovek milionů Kč (viz dosud nepravomocný odsuzující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 5/2005-21438 ze dne 18. 8. 2008, který si Ústavní soud vyžádal). Ústavní soud však především přihlédl k tomu, že trestní věc se v době vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí již nacházela v řízení před soudem, kdy s ohledem na okolnosti uvedené obecnými soudy v napadených rozhodnutích bylo možno očekávat v dohledné době rozhodnutí ve věci samé. Tato situace kontrastuje se skutkovým stavem ve věci návrhů projednávaných pod sp. zn. II. 642/07 a sp. zn. III. ÚS 1396/07, kde se trestní věc nacházela již šest let ve stadiu přípravného řízení a ze shromážděného spisového materiálu nebylo zřejmé, kdy a zda vůbec dojde k podání obžaloby. Naopak v projednávané věci by kasační zásah Ústavního soudu mohl v důsledku vést ke zmaření účelu trestního řízení těsně před jeho skončením, resp. meritorním rozhodnutím, což je třeba vzít v úvahu i s ohledem na mimořádnou výši způsobené škody v této konkrétní trestní věci.
Vzhledem k těmto skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu