ECLI:CZ:US:2009:3.US.2405.09.1
sp. zn. III. ÚS 2405/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Č., zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2009, č. j. 31 Ca 48/2008-99, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009, č. j. 1 Afs 10/2009-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 odst. 1, 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v soudním řízení správním, jehož byl účastníkem.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2006, č. j. 2090/110/2006-Ha, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele podané proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litomyšli ze dne 6. 12. 2005, č. j. 34986/05/264970/4002, kterým mu bylo předepsáno penále na dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období r. 2000 ve výši 1 776 Kč.
Krajský soud v Hradci Králové k žalobě stěžovatele rozsudkem ze dne 21. 7. 2008, č. j. 31 Ca 48/2008-54, rozhodnutí žalovaného zrušil.
Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud (též) ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. V odůvodnění vyslovil, že krajský soud - navzdory ustálené praxi, potvrzené jeho konstantní judikaturou (zde kupř. rozhodnutí sp. zn. 7 Afs 162/2007), jakož i právní doktrínou - nesprávně dovodil, že pro správce daně bylo závazné určení, jímž stěžovatel směřoval platbu na úhradu daně z příjmu za rok 2000, ačkoliv daňovému subjektu náleží toliko oprávnění k určení druhu daně, nikoliv již k určení zdaňovacího období. Uvedl dále, že obdobně se k této otázce vyslovil i v rozhodnutí sp. zn. 5 Afs 42/2008, v němž dospěl k závěru, že až "použitím úhrady daně na úhradu určité daňové povinnosti správcem daně dle §59 odst. 5 daňového řádu konkrétní závazek daňového dlužníka definitivně zaniká". K situaci, při níž dojde "nejprve k zániku určitého veřejnoprávního závazku ... a následně k jejímu obnovení", jíž se svým výkladem krajský soud "pokoušel předejít", tudíž dojít nemůže, neboť zde byly správci daně v okamžiku placení známy jiné stěžovatelovy daňové nedoplatky a tudíž na ně ihned, nikoliv zpětně, platbu v souladu s tehdy platným §59 odst. 6 daňového řádu použil.
Krajský soud v Hradci Králové v novém řízení žalobu stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Vázán právním názorem vysloveném ve zrušujícím rozsudku kasačního soudu k otázce výkladu §59 daňového řádu, plně odkázal na právní závěry v něm vyslovené, a oprávněnou neshledal ani námitku promlčením práva k předpisu daňového penále, odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 21. 9. 2007.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že zákonným předpokladem pro předpis daňového penále je nezaplacení daňové povinnosti řádně a včas, přičemž každá daňová povinnost ("každý jeden z těchto vztahů") má "svůj samostatný právní osud nejen co do svého trvání, ale také co do svého zániku", a "má-li tedy později vzniklá daňová povinnost rovněž svůj samostatný právní osud, je k takovému osudu přimknuta rovněž povinnost hradit ... penále". Pokud proto daňový subjekt zaplatí včas "aktuální" daňovou povinnost, nemůže k ní - "byť je užita na úhradu nejstarší" - znovu vzniknout povinnost platit penále. Vznik povinnosti platit penále (svou sankční povahou) se podle jeho názoru váže toliko k povinnosti samostatně vzniklé a právo na jeho předpis tak nelze vázat na uplatněný postup správce daně dle §59 daňového řádu. Zaplacení "daně předcházející, na které existuje dluh", lze dosáhnout i jinými prostředky než započítáváním, přičemž přijatý výklad §59 daňového řádu, resp. jeho aplikace v jeho věci, pak představuje "exponenciální nárůst daňových povinností, které objektivně nemohou být v moci daňového subjektu".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikovaný výklad právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatele právní názory, které byly k otázce výkladu §59 odst. 5 a potažmo §63 daňového řádu (ve znění platném v rozhodném období) v dané věci správními soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Především platí, že oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex již proto, že jím otevřený výkladový spor ohledně povinnosti k zaplacení penále v situaci, kdy poskytnutá platba daně byla převedena na úhradu nedoplatku na dani ve smyslu §59 odst. 5 daňového řádu, spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, k němuž Ústavní soud povolán - bez dalšího - není. Navzdory odkazům na prameny tzv. ústavního pořádku stěžovatel fakticky jen pokračuje ve věcné (právní) polemice se správními soudy, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Ústavněprávně relevantní námitky stěžovatel nevznesl.
Není zde důvodu, pro který by zejména Nejvyšším správním soudem podaný výklad §59 odst. 5 daňového řádu a jeho důsledků pro posuzovanou věc (penále), bylo možno označit za zjevně svévolný; má naopak racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ve stěžovatelově věci uplatněné právní názory nejsou ostatně zpochybnitelné ani v rovině podústavního práva, a není zde ani situace evidentního odklonu od výkladových standardů soudní praxe, pročež oponovaná rozhodnutí nemohou být uvážena ani jako nepřípustně překvapivá.
Je proto namístě závěr, že se stěžovateli porušení jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2009
Jan Musil
předseda senátu