ECLI:CZ:US:2009:3.US.2447.07.1
sp. zn. III. ÚS 2447/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti CMS spol. s r. o., se sídlem Havlíčkova 10, Trutnov, právně zastoupené JUDr. Taťjánou Vojtovou, advokátkou se sídlem Karasovská 5, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2007 č. j. 29 Odo 695/2005-912, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2006 sp. zn. 2 Ko 62/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2006 sp. zn. 40 K 23/2001, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení a 1) Frenn Trading B.V., se sídlem Aarle-Rixtelseweg 14, Postbus 192, 5700 AD Helmond, Nizozemí, právně zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem Advokátní kanceláře Kříž a Bělina, se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, a 2) EKIPA Leasing, a. s. "v likvidaci", se sídlem Pernerova 441, Pardubice, právně zastoupené JUDr. Marií Starečkovou, advokátkou se sídlem Pernerova 1490, Pardubice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 20. 9. 2007, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 1, čl. 2 odst. 1, odst. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i ve smyslu čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka rovněž tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena "preambule v odst. a), b)" a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako čl. 1 a čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatelka popisuje zejména průběh předmětného pravomocně skončeného řízení, k němuž uvádí, že již v roce 2001 a v roce 2002 byl na její majetek u Krajského soudu v Hradci Králové podáván několikrát "účelově" návrh na prohlášení konkursu, přičemž v prvním případě (i když až v rámci odvolacího řízení) bylo zjištěno, že podmínky úpadku stěžovatelky, ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání v tehdy platném znění (dále jen "ZKV"), nebyly prokázány.
V roce 2004 Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 7. 2004 č. j. 40 K 23/2001-793 prohlásil již v pořadí "třetí" konkurs na majetek stěžovatelky. V této souvislosti stěžovatelka tvrdí, že k datu prohlášení konkursu na její majetek existoval pouze jeden konkursní věřitel, a to ČSOB, a. s. Tato skutečnost je pak podle jejího názoru v rozporu s již citovaným ustanovením §1 odst. 2, odst 3 ZKV. Protože je přesvědčena, že oba obecné soudy, tedy jak Krajský soud v Hradci Králové, tak i Vrchní soud v Praze, nesprávně posoudily aktivní legitimaci obou vedlejších účastníků ve sporu, jsou prý jejich rozhodnutí právě z tohoto důvodu zmatečná a nepřezkoumatelná, a zásadním způsobem se dotýkají jejích základních práv a svobod.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rozebírá důvody, které ji vedou k závěru o nedostatku aktivní legitimace obou vedlejších účastníků řízení k návrhu na prohlášení konkursu na její majetek. Stěžovatelka především namítá, že ani další věřitelé, resp. osoby, které se prý jako takové "označují, nejsou skutečnými věřiteli". V rámci této argumentace poukazuje na pohledávky vyplývající z leasingové smlouvy č. 620697, uzavřené dne 19. 4. 1995 firmou Leavia Investment, a. s., která pohledávku získala jejím převodem od bývalé IPB a. s., a tvrdí, že výše označená leasingová společnost "není oprávněna požadovat po stěžovatelce plnění z titulu "neuhrazených leasingových splátek". Stěžovatelka dále poukazuje na převod předmětu leasingu podle uzavřené smlouvy mezi Leavia Investment a. s. a společností EKIPA Leasing a. s. (v projednávané věci a dále jen "druhý vedlejší účastník řízení") s tím, že podle této smlouvy měl být při prodeji předmětu leasingu uhrazen jen rozdíl mezi účetní (zůstatkovou) a prodejní hodnotou, což podle jejího názoru znamená, že pouze takový rozdíl by mohl být jako pohledávka druhého vedlejšího účastníka proti ní uplatněn. I když sama později uzavřela s druhým vedlejším účastníkem dodatek k výše označené leasingové smlouvě, považuje ho za neplatný podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"), v tehdy platném znění, a to z důvodu zániku původní leasingové smlouvy v důsledku platného odstoupení společnosti Leavia Investment, a. s. Na základě této své právní konstrukce stěžovatelka dovozuje, že nenastaly skutečnosti svědčící o jejím úpadku ve formě insolvence, což je prý i důvodem pro odmítnutí správnosti závěru odvolacího soudu o aktivní legitimaci druhého vedlejšího účastníka řízení k podání návrhu na prohlášení konkursu na její majetek.
I v další části ústavní stížnosti stěžovatelka především obsáhle polemizuje se závěry obou obecných soudů, včetně soudu dovolacího, o aktivní věcné legitimaci i dalšího konkursního věřitele v pravomocně skončeném řízení - prvního vedlejšího účastníka řízení.
II.
Ústavní soud si vyžádal pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelky zapůjčení spisu vedeného Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 40 K 23/2001, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Návrhem, doručeným Krajskému soudu v Hradci Králové dne 29. 4. 2003, navrhl Frenn Trading B.V. - první vedlejší účastník řízení, aby na majetek stěžovatelky byl prohlášen konkurs s tím, že má za stěžovatelkou neuhrazenou pohledávku ve výši 64 770 859,- Kč.
První vedlejší účastník (Frenn Trading B. V.), podáním došlým uvedenému soudu dne 3. 8. 2004, přihlásil do konkursního řízení svoji pohledávku vzniklou z titulu smlouvy o úvěru ze dne 17. 7. 1998, uzavřenou mezi IPB, a. s. a stěžovatelkou (úpadcem). Banka na jejím základě poskytla stěžovatelce krátkodobý úvěr ve výši 28 000 000,- Kč, který byl jednorázově splatný dne 10. 10. 1998. Dne 26. 10. 1998 uzavřela stěžovatelka dodatek k předmětné úvěrové smlouvě. Na poskytnutý úvěr nezaplatila ničeho.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2004 č. j. 40 K 23/2001-793 (které nabylo právní moci dne 11. 5. 2005) byl na majetek dlužníka - stěžovatelky, prohlášen konkurs (výrok I.) a správcem konkursní podstaty majetku stěžovatelky byl ustanoven JUDr. Dušan Diviš (výrok II.).
V odůvodnění předmětného rozhodnutí krajský soud rovněž uvedl, že původní navrhovatelka - ČSOB, a. s. měla za stěžovatelkou pohledávku ve výši přes 50 miliónů Kč.
Krajský soud v citovaném usnesení popsal proces postupování této pohledávky včetně jejího příslušenství vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 206 898 009 ve znění dodatku D 01 a její nárůst s tím, že posledním věřitelem úpadce (tedy vlastníkem předmětné pohledávky) je první vedlejší účastník - Frenn Trading B.V., který je proto ve věci aktivně legitimován.
Dalším aktivně legitimovaným věřitelem je ČSOB, a. s. (podání ze dne 21. 5. 2003), která přihlásila pohledávku ve výši 553 227,- Kč tvořenou úrokem z prodlení za pozdní úhradu splátek splácených dlužníkem podle smluv o postoupení pohledávek uzavřených mezi věřitelem a společností Leavia Investment Pardubice, a. s.
Třetím věřitelem je druhý vedlejší účastník řízení - společnost EKIPA Leasing, a. s. "v likvidaci", u níž má soud za prokázané, že její pohledávka ze dvou leasingových smluv včetně dodatku existuje a tvoří ji smluvní pokuty v celkové výši 871 508,50 Kč, které jsou samostatnými nároky.
V citovaném usnesení se krajský soud zabýval i důvodností pohledávky ČSOB a. s. ve výši 553 227,- Kč a tedy i její aktivní legitimací ve věci jejího návrhu, a dospěl v této souvislosti k závěru, že zatímco druhému vedlejšímu účastníkovi řízení zůstala pohledávka ze smluvní pokuty, úroky z prodlení za pozdní úhrady splátek má právo ve smyslu §369 obch. zákoníku požadovat banka. Stejným způsobem došlo k postoupení splátek na banku z leasingové smlouvy na vybavení hotelu.
Za této situace dospěl krajský soud k závěru, že bylo vyvráceno tvrzení stěžovatelky, že má jen jednoho věřitele a nejsou tedy dány podmínky prohlášení konkursu (§1 odst. 2 ZKV), ale naopak bylo prokázáno naplnění skutkového stavu úpadku. Uvedené rozhodnutí převzal právní zástupce stěžovatelky dne 14. 7. 2004.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2005 č. j. 2 Ko 129/2004-831 zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2002 č. j. 40 K 23/2001-561 a usnesení téhož soudu ze dne 12. 7. 2004 č. j. 40 K 23/2001-793 potvrdil.
V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že usnesení krajského soudu ze dne 17. 12. 2002 č. j. 40 K 23/2001-561, které bylo odvolacímu soudu předloženo spolu s odvoláním stěžovatelky proti usnesení téhož soudu ze dne 12. 7. 2004, musel zrušit, protože "neodpovídá stavu v době vyhlášení tohoto usnesení, neboť za nastalé procesní situace je již aktivně legitimována společnost Frenn Trading B.V."
V případě odvolání stěžovatelky proti usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek stěžovatelky a ustavení JUDr. Dušana Diviše správcem konkursní podstaty dospěl odvolací soud k závěru, že v předmětné věci byl "nepochybně osvědčen úpadek stěžovatelky", a to formou dlouhodobého nedostatku její platební schopnosti, protože stěžovatelka neplnila své splatné závazky vůči více věřitelům.
Odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvního stupně dovodil, že druhý vedlejší účastník řízení (EKIPA Leasing, a. s. "v likvidaci") doložil existenci své pohledávky, přičemž právním důvodem pohledávky jsou dvě leasingové smlouvy, včetně dodatku, jimiž práva a povinnosti přešly na tohoto věřitele z Leavia Investment Pardubice, a. s. Pohledávka je tvořena smluvními pokutami za opožděné úhrady splátek. Procesní obranu stěžovatelky (neplatnost podepsané dohody o uznání závazku pro rozpor s dobrými mravy a neplatnost právního úkonu pro omyl) posoudil odvolací soud jako ryze účelovou, stejně jako její námitky vůči uplatněné pohledávce prvního vedlejšího účastníka řízení. Ohledně námitky promlčení odvolací soud odkázal na původní návrh ČSOB a. s. na prohlášení konkursu na majetek stěžovatelky, v jehož důsledku došlo k stavění běhu promlčecí lhůty.
Za prokázanou pokládal odvolací soud rovněž pohledávku ČSOB a. s., kterou tvoří úroky z prodlení z titulu pozdních splátek. I když jde o úroky z prodlení z jednotlivých splátek z leasingové smlouvy uzavřené stěžovatelkou s Leavia Investment, a. s., jedná se, podle názoru odvolacího soudu, o pohledávku odlišnou od pohledávky prvního vedlejšího účastníka řízení - společnosti Frenn Trading. B.V. (ze smlouvy o úvěru) a od druhého vedlejšího účastníka řízení - EKIPA Leasing, a. s. "v likvidaci", kde jde o smluvní pokutu za pozdní úhradu splátek z předmětných leasingových smluv. Všechny výše uvedené skutečnosti postačují proto podle jeho názoru k závěru, že stěžovatelka má více věřitelů, kterým po delší dobu neplatí.
V rámci konkursního řízení bylo rozhodováno o návrhu věřitelů, zastoupených prvním vedlejším účastníkem, aby soud uložil správci konkursní podstaty opětovně sepsat nemovitosti v katastrálním území Nové Město, obec Praha, a to budovu čp. 660 na pozemku stavební parcela 1968, zapsané na LV č. 750 do konkursní podstaty úpadce. Tímto návrhem se Krajský soud v Hradci Králové zabýval v rámci své dohlédací činnosti (§12 ZKV), a dospěl k závěru, že vyhovění návrhu není možné. Důvodem je především skutečnost, že podle jeho zjištění byla smlouva mezi stěžovatelkou a společností Real a. s. platně uzavřena, takže Real a. s. se stal vlastníkem nemovitostí.
Předmětné usnesení potvrdil odvolací soud, a to usnesením ze dne 21. 12. 2006 č. j. 2 Ko 62/2006-954, kterým konstatoval, že má ve věci návrhu věřitelů shodný názor se soudem prvního stupně, a že v rámci dohlédací činnosti nelze správci ukládat navrhovanou povinnost. Správce je povinen postupovat podle ustanovení §18 odst. 1 ZKV.
Stěžovatelka napadla usnesení odvolacího soudu i krajského soudu dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 6. 2007 č. j. 29 Odo 695/2005-912 tak, že řízení o "dovolání" proti rozhodnutí krajského soudu zastavil (výrok I.) a dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl (výrok II.).
Dovolací soud konstatoval, že přípustnost dovolání stěžovatelka opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že tvrdí existenci dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Protože k projednání dovolání proti usnesení krajského soudu není dána jeho funkční příslušnost, dovolací soud řízení o "dovolání" podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolání směřující proti I. výroku usnesení odvolacího soudu, které jinak shledal přípustné ve smyslu §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné s tím, že podkladem pro takový závěr byla skutečnost, že "předmětem řízení o návrhu podle ustanovení §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo podle konkrétní právní skutečnosti bylo na jiného převedeno (přešlo), neboť takové posouzení se již týká posouzení věci samé".
Ve vztahu k dovolání stěžovatelky proti výroku odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního stupně, jímž byl prohlášen konkurs na majetek stěžovatelky, dovolací soud uvedl, že přípustnost by se mohla opírat jen o ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř., o případ uvedený pod ustanovením §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. však nejde a důvod k založení přípustnosti podle písm. c) citovaného ustanovení dovolací soud neshledal, neboť mu stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku, která by měla ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podrobněji se dovolací soud zabýval pouze argumentací stěžovatelky, kterou spojila s dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a zdůraznil (s odkazem na svoji platnou judikaturu), že dalším věřitelem se splatnou pohledávkou za dlužníkem může být ve smyslu ustanovení §1 odst. 2, odst. 3 ZKV i osoba, která jednu z více pohledávek za dlužníkem či část jediné pohledávky nabyla od věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu, a to smlouvou o postoupení pohledávky nebo její části (podle §524 a násl. občanského zákoníku). Soud by zamítl návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka jen v případě, že by bylo prokázáno, že k postoupení pohledávky došlo jen z důvodu "šikany" dlužníka nebo ze snahy věřitele dosáhnout úhrady nevymahatelné pohledávky mimo rámec nalézacího řízení.
Ve vztahu k námitkám stěžovatelky o "jiném okruhu" účastníků řízení dovolací soud konstatoval, že v projednávané věci nejde o to, že by se okruh účastníků řízení rozšířil postupem podle ustanovení §4 odst. 4 ZKV, ale jen o jiné vyhodnocení předpokladů, za nichž připustil změnu okruhu navrhujících věřitelů v určité fázi řízení soud prvního stupně v průběhu odvolacího řízení.
Ústavní soud vyzval účastníky i vedlejší účastníky k vyjádření k připojené ústavní stížnosti, avšak tato vyjádření již stěžovatelce nezasílal k případné replice, ani je nepovažoval za nutné na tomto místě citovat, protože z valné části vycházejí z odůvodnění rozhodnutí, která jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům známa, resp. ze stanovisek vedlejších účastníků obsažených již v jejich předchozích vyjádřeních a nepřináší tedy pro posouzení věci žádné nové poznatky.
III.
Ústavní soud se nejprve musel zabývat a vypořádat s otázkou, zda všechna stěžovatelkou v petitu předmětné ústavní stížností napadená rozhodnutí splňují předpoklady a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") tak, aby ústavní stížnost mohla být meritorně projednána.
V této souvislosti nemohl Ústavní soud ponechat bez povšimnutí skutečnost, že jak usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2006 č. j. 40 K 23/2001-946, tak i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006 č. j. 2 Ko 62/2006- 954 s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2007 č. j. 29 Odo 695/2005-912 meritorně nesouvisejí, neboť i když všechna tato rozhodnutí byla vydána v rámci konkursního řízení vedeného na majetek stěžovatelky, v případě prvních dvou rozhodnutí byli jejími účastníky správce konkursní podstaty a věřitelé, zastoupení prvním vedlejším účastníkem řízení. Z obsahu Ústavním soudem připojeného spisu sp. zn. 40 K 23/2001 nebylo zjištěno, že by stěžovatelka v předmětném řízení jakkoli aktivně vystupovala, případně že by jí nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze byla doručována.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůrazňuje, že je vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže sám překročit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 83/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 32 pod č. 44, str. 421, rozhodnutí ze dne 11. 1. 2007 ve věci sp. zn. II. ÚS 832/06, ze dne 24. 10. 2006 ve věci sp. zn. II. ÚS 632/06, ze dne 10. 2. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 225/09, a další).
Proto se musel vypořádat s petitem ústavní stížnosti tak, jak byl stěžovatelkou vymezen; tedy posoudit i přípustnost ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2006 č. j. 40 K 23/2001-946, kterým byl návrh věřitelů, resp. jejich zástupce Frenn Trading B.V., aby soud uložil správci opětovně sepsat nemovitosti do konkursní podstaty, zamítnut, a v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006 č. j. 2 Ko 62/2006-954, kterým bylo výše označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2006 potvrzeno.
Ze spisu sp. zn. 40 K 23/2001 bylo zjištěno, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006 č. j. 2 Ko 62/2006-954 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2006 č. j. 40 K 23/2001-946 nabylo právní moci dne 24. ledna 2007. Ústavní stížnost byla Ústavním soudu doručena dne 20. 9. 2007.
Je nepochybné, že v průběhu a v rámci konkursního řízení je vedena celá řada "dílčích" sporů, jejichž účelem bylo naplnit smysl a cíl konkursního řízení v co nejkratší době a co možná nejlépe uspokojit pohledávky věřitelů přihlášené do konkursu. V případě výše uvedeného řízení byli jeho účastníky správce konkursní podstaty stěžovatelky a věřitelé, resp. jejich zástupce, nikoli stěžovatelka. Z tohoto důvodu i s ohledem na odůvodnění výše citovaných usnesení jde v části, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2006 č. j. 40 K 23/2001-946 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006 č. j. 2 Ko 62/2006-954, o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Současně Ústavní soud poznamenává, že zachování zákonné 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti nemůže stěžovatelka odvozovat od doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2007 č. j. 29 Odo 695/2005-912, neboť usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelky se týká výhradně rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek stěžovatelky a nejde tedy v žádném ohledu ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006 č. j. 2 Ko 62/2006-954 o "poslední opravný prostředek" ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Proto je ústavní stížnost směřující proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2006 a Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006 opožděná.
Ve vztahu k ústavní stížnosti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2007 č. j. 29 Odo 695/2005-912 je třeba připomenout, že stěžovatelka napadla dovoláním jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2005 č. j. 2 Ko 129/2004-831, tak i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2004 č. j. 40 K 23/2001-793, které však dovoláním napadat nelze. Proto nelze výroku dovolacího soudu pod bodem I., jímž bylo řízení ohledně dovolání proti usnesení krajského soudu zastaveno pro nedostatek funkční příslušnosti podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., cokoli vytknout.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že se žádný z rozhodujících soudů důsledně nezabýval jejími námitkami o nedostatku aktivní legitimace vedlejších účastníků řízení a skutečností, že v době prohlášení konkursu nebyly naplněny podmínky a předpoklady úpadku ve formě insolvence, resp. předlužení.
Těžiště její argumentace spočívá v tvrzení, že v době prohlášení konkursu existoval jen jeden věřitel, ČSOB, a. s., což stěžovatelka namítala i v řízení dovolacím. Tato argumentace však nemohla uspět za situace, kdy jí byl napaden výrok vrchního soudu, kterým bylo zrušeno usnesení krajského soudu ze dne 17. 12. 2002 jen proto, že neodpovídalo stavu řízení v době vyhlášení usnesení vrchního soudu.
V případě výroku vrchního soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí krajského soudu o prohlášení konkursu, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto především z toho důvodu, že stěžovatelka sama v dovolání žádnou otázku, která by mohla být případně posouzena v souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu jako po právní stránce zásadního významu, neformulovala.
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že se v rámci jí uplatněného dovolacího důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] dovolací soud jejími námitkami nezabýval, zde je třeba poukázat na odůvodnění usnesení dovolacího soudu, které toto tvrzení vyvrací. Řada jejích právních námitek v zásadě vyplývá ze stěžovatelkou jinak vyložených a hodnocených skutkových okolností věci, což samozřejmě důvodem pro přezkum v rámci dovolacího řízení být nemůže.
Obdobně ostatně stěžovatelka argumentuje i v ústavní stížnosti, čímž staví Ústavní soud do role "další instance" v systému soudů České republiky, neboť její argumentace je založena, v jinak poměrně obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti, téměř výhradně na polemice se skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. července 2004, a z nich vyvozenými právními závěry. I když stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí údajně porušila celou řadu článků Listiny, Ústavy ČR a Úmluvy, včetně dodatkového protokolu k Úmluvě, její ústavně právní argumentace se omezuje na konstatování o "protiprávnosti napadených rozhodnutí", spočívající v nesprávné aplikaci ustanovení §1 odst. 2, odst. 3 ZKV, kterého se měl dopustit zejména Krajský soud v Hradci Králové prohlášením konkursu na její majetek, prý bez splnění zákonných podmínek a předpokladů a dovolací soud pak tím, že její dovolání odmítl.
Ústavní soud však v postupu a v rozhodnutích obecných soudů porušení práva na spravedlivý proces neshledal.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2006 č. j. 40 K 23/2001-946, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2006 č. j. 2 Ko 62/2006-954, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona, tedy jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007 č. j. 29 Odo 695/2005-912 byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Jako "obiter dictum" Ústavní soud dodává, že s ohledem na obsah i charakter stěžovatelkou uplatněných námitek, s nimiž se již obecné soudy zabývaly a řádně vypořádaly v rozhodování o prohlášení konkursu, jde pouze o (opakovanou) polemiku s těmito rozhodnutími, a to bez zjevné reflexe vývodů obou obecných soudů. Tato skutková a posléze i právní polemika však sama o sobě nezakládá jejich protiústavnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu