ECLI:CZ:US:2009:3.US.2549.09.1
sp. zn. III. ÚS 2549/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Š. Z., právně zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové nám. 232, proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 10. 2008 č. j. 3 T 105/2008-454, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 22. 1. 2009 č. j. 6 To 633/2008-493 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2009 č. j. 3 Tdo 648/2009-521, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být dotčena jeho základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1 a článkem 40 Listiny základních práv a svobod. Dále mělo dojít k porušení článku 112 odst. 1 Ústavy ČR.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 10. 2008 uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (bod 1 výroku) a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (bod 2 výroku). Trestné činnosti se měl stěžovatel dle skutkových zjištění okresního soudu dopustit tak, že (zkráceně řečeno) v období od 23. 11. 2007 do 1. 5. 2008 v Kroměříži poškozené I. K. zasílal velké množství krátkých textových zpráv (SMS) vulgárního a výhružného obsahu, poškozenou ve 498 zjištěných případech telefonicky kontaktoval a touto formou a formou dopisů poškozené vyhrožoval, přičemž vzhledem ke vzrůstající intenzitě výhrůžek, dlouhodobosti trvání telefonického obtěžování, osobnímu sledování, opakovanému si opatřování informací osobního charakteru o poškozené, vzbudilo jednání stěžovatele v poškozené obavu o život, zdraví a osobní bezpečí její a její rodiny. Trestný čin pod bodem 2 odsuzujícího rozsudku spočíval dle skutkových zjištění obecného soudu v tom, že stěžovatel (zkráceně řečeno) jako řidič automobilu dne 1. 5. 2008 způsobem popsaným ve výroku rozsudku na trase z Kroměříže do Bystřice pod Hostýnem, v době, kdy poškozená I. K. řídila své osobní vozidlo, hazardní jízdou autem - opakovaným zastavováním z bezprostřední blízkosti a jízdou tzv. "nárazník na nárazník" se snažil poškozenou přinutit k zastavení vozidla.
Odvolání podané stěžovatelem Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v záhlaví označeným usnesením ze dne 22. 1. 2009 podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 17. 6. 2009 jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě zopakoval obsah svého odvolání a dovolání, resp. hlavní argumenty své obhajoby před obecnými soudy. Namítal, že skutkový stav nebyl v jeho trestní věci objasněn dostatečně a provedené důkazy nebyly náležitě hodnoceny. Stěžovatel zdůraznil, že soud prvého stupně se závěru o vině stěžovatele trestnými činy dle §197a odst. 1 a §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona dobral pouze na základě výpovědi poškozené a svědků z okruhu jejích známých a přátel, kteří jsou proti stěžovateli zaujati. Dle názoru stěžovatele jsou výpovědi těchto svědků beztak rozporné. Jde prý o obvinění vykonstruované poškozenou, resp. poškozená mohla být ovlivněna citovým prožíváním a skutečnosti líčila subjektivně a zveličovala. Trest, který byl stěžovateli uložen, je dle jeho názoru nepřiměřeně přísný, nevystihuje zákonná hlediska dle §23 odst. 1 tr. zák., ani neodpovídá stupni nebezpečnosti stíhaných skutků pro společnost ve smyslu ust. §3 odst. 4 tr. zák. Stěžovatel dále vytýkal Nejvyššímu soudu, že se náležitě nezabýval všemi v dovolání uplatněnými námitkami.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Obecným soudům není Ústavní soud nadřízen a nepřísluší mu tudíž provádět "superrevizi"dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem obecných soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
V projednávané věci je Ústavní soud především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je odůvodněna jen zcela paušálně a postrádá konkrétnější argumentaci, jíž by stěžovatel své tvrzení ohledně zásahu do jeho základních práv podepřel. Stěžovatel ve skutečnosti neoznačil jediné konkrétní pochybení obecných soudů, které by mělo ústavněprávní relevanci, kromě zcela obecných výhrad vůči dokazování, hodnocení důkazů, druhu a výši uloženého trestu. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel předkládá ústavnímu soudu jen zcela účelovou, argumentačně chudou polemiku se skutkovými závěry rozsudku nalézacího soudu.
Je třeba poukázat na to, že Okresní soud v Kroměříži provedl důkaz výslechem celé řady svědků, kteří nezávisle na sobě a ve značných detailech potvrdili inkriminované chování stěžovatele vůči poškozené. Obecný soud dále k důkazu provedl i množství listin, záznamů z telekomunikačního provozu atd., jež rovněž závěr o vině stěžovatele potvrzují. Pokud jde o skutek pod bodem 2 výroku rozsudku nalézacího soudu, lze odkázat mimo jiné i na výpověď strážníků Městské policie a policistů obvodního oddělení Policie ČR Bystřice pod Hostýnem, kteří stěžovatele zadrželi po incidentu dne 1. 5. 2008, a jejichž výpovědi podporují věrohodnost výpovědi poškozené (viz str. 8 až 9 rozsudku). Celkově nelze ve velmi podrobně odůvodněném rozhodnutí nalézacího soudu nalézt nic, co by sebeméně naznačovalo, že obecný soud postupoval v rozporu s ust. §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně jednostrannosti dokazování, lze připomenout, že stěžovatel v ústavní stížnosti sám neuvádí žádný konkrétní důkaz ve svůj prospěch, jež by snad obecné soudy měly zkreslit či pominout, kromě paušálního zpochybnění věrohodnosti poškozené a dalších svědků. Stěžovatel přitom zároveň dezinterpretuje závěry znalce z oboru psychologie k věrohodnosti poškozené, neboť, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, tento znalec u poškozené neshledal sklon k záměrnému překrucování skutečností a dospěl k závěru, že poškozená vypovídá vlastní prožitky (str. 7 rozsudku).
Zcela nedůvodné jsou dále i námitky stěžovatele vůči rozhodnutím soudu odvolacího a Nejvyššího soudu. Dovolací soud se zcela v intencích ustálené judikatury vlastní i judikatury Ústavního soudu zabýval toliko těmi námitkami, které odpovídaly stěžovatelem deklarovanému důvodu dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to opět velmi precizně. Zbylá část argumentace uplatněná v dovolání, kterou Nejvyšší soud i stěžovatel sám rekapituluje, byla zjevně nedůvodnou účelovou skutkovou polemikou.
Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal ústavně právně relevantní pochybení, ani pokud jde o uložený nepodmíněný trest odnětí svobody. Je pravda, že jde o postih u dosud netrestaného pachatele značně citelný. V projednávané věci se však s přihlédnutím ke všem okolnostem lze ztotožnit se závěry a úvahami nalézacího soudu o tom, že jednání stěžovatele bylo svým charakterem natolik nebezpečné, že je takový trest namístě uložit, přičemž trest byl stěžovateli uložen v souladu s ust. §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák., a to na samé dolní hranici trestní sazby (viz str. 13 rozsudku okresního soudu, str. 6 usnesení odvolacího soudu).
S ohledem na výše uvedená zjištění byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu