ECLI:CZ:US:2009:3.US.2582.08.1
sp. zn. III. ÚS 2582/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DOBRÝ DŮM s. r. o., IČ 26259257, se sídlem Minská 60, 616 00 Brno, právně zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem AK se sídlem Údolní 5, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2006 č. j. 21 C 72/2006-59, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2007 č. j. 27 Co 882/2006-70, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 2008 č. j. 32 Cdo 292/2008-94, za účasti A) Městského soudu v Brně, B) Krajského soudu v Brně a C) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a MVDr. V. K., právně zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem AK se sídlem Těsnohlídkova 9, 613 00 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh vedlejšího účastníka, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. října 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2006 č. j. 21 C 72/2006-59, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2007 č. j. 27 Co 882/2006-70, jakož i usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 17. července 2008 č. j. 32 Cdo 292/2008-94, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 72/2006.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 2. listopadu 2006 č. j. 21 C 72/2006-59 podle ust. §106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil řízení o zaplacení částky 1 158 301,70 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") se domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 158 301,70 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o dílo č. 001/2003/0120 uzavřené mezi účastníky dne 28. července 2003, ze které bylo zjištěno, že se strany dohodly, že všechny spory, které v budoucnu z právního vztahu založeného touto smlouvou vzniknou, budou řešeny podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. K námitce žalovaného uplatněné po doručení žaloby, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, soud řízení s odkazem na ust. §106 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Podle ust. §146 odst. 2 věta první o. s. ř. soud zavázal žalobkyni jako účastnici, která po procesní stránce zavinila zastavení řízení, k úhradě nákladů řízení, spočívajících v nákladech právního zastoupení dle vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. 484/2000 Sb."), v částce 48 880,- Kč, 2x režijní paušál po 300,- Kč a 19 % daň z přidané hodnoty v částce 9 401,20 Kč, celkem 58 881,20 Kč.
Uvedené usnesení Městského soudu v Brně napadla žalobkyně odvoláním. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. června 2007 č. j. 27 Co 882/2006-70, ve znění opravného usnesení ze dne 22. října 2007 č. j. 27 Co 882/2006-86, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2006 č. j. 21 C 72/2006-59 v obou napadených výrocích jako věcně správné potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 36 336,65 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě byly zjištěny předpoklady pro zastavení řízení podle ust. §106 odst. 1 o. s. ř., podle něhož, jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo, že se rozhodčí soud odmítl věcí zabývat.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce odvolatelky (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") o absolutní neplatnosti smlouvy o dílo a tím i rozhodčí doložky. Odvolatelka v této námitce tvrdila, že předmětná smlouva o dílo nebyla podepsána v souladu se způsobem jednání právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku, neboť podle ust. §13 odst. 5 obchodního zákoníku omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby, vyplývající ze stanov, společenské smlouvy či jiného obdobného dokumentu, nebo z rozhodnutí orgánů právnické osoby, není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když byla zveřejněna. Odvolací soud uzavřel, že z podání stran učiněných vůči soudu rovněž nevyplývá jejich vůle, že by strany na rozhodčí doložce netrvaly. Pokud jde o napadený výrok usnesení soudu prvního stupně, týkající se náhrady nákladů řízení, odvolací soud konstatoval, že procesní zavinění zastavení řízení shledal na straně žalující, a proto podle ust. §219 o. s. ř. potvrdil i výrok pod bodem II. usnesení soudu prvního stupně, kterým byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovanému.
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl Krajský soud v Brně podle ust. §142 odst. 1 o. s. ř. za použití ust. §224 odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, a soud proto přiznal úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to paušální odměnu dle ust. §3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., krácenou o 50 % dle ust. §18 odst. 1 cit. vyhl. v částce 30 235,- Kč, jeden režijní paušál 300,- Kč dle ust. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif") a náhradu za odvedenou daň z přidané hodnoty dle ust. §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 5 801,56 Kč, tedy celkem 36 336,65 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. července 2008 č. j. 32 Cdo 292/2008-94 podle ust. §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Brně svým usnesením ze dne 2. listopadu 2006 řízení zastavil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalovaný po doručení žaloby předložil soudu smlouvu, ze které vyplynulo, že spory z právního vztahu založeného touto smlouvou budou řešeny dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Stěžovatelka uvádí, že neuplatnila plnění ze smlouvy, ani se na znění smlouvy nikde v návrhu neodvolávala. Stěžovatelka dále namítá, že vyjádření žalovaného jí nebylo soudem doručeno, takže jí nebyla v řízení dána možnost se řádně bránit. Soud žalovanému přisoudil i náhradu nákladů řízení dle ust. §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř.; žalovanému přisoudil náklady právního zastoupení v částce 48 880,- Kč a 2x paušál po 300,- Kč a 19% DPH ve výši 9 401,20 Kč, celkem tedy 58 881,20 Kč, aniž by uvedl, podle kterého konkrétního ustanovení vyhlášky tak učinil. Takovéto odůvodnění považuje stěžovatelka za nedostatečné, neboť z něj není zřejmé, o jaké konkrétní ustanovení právní normy je rozhodnutí opřeno a činí je nepřezkoumatelným. Soud se v odůvodnění rozhodnutí vůbec nevypořádal s její námitkou, že žalobu opírá o ústní dohody a nikoliv o písemnou smlouvu. S touto skutečností, uvádí stěžovatelka, se žádný ze soudů doposud nijak nevypořádal.
Stěžovatelka dále uvádí, že proti tomuto usnesení podala odvolání a to do obou výroků, přičemž v odvolání uvedla, že to byl právě žalovaný, kdo ve svém dopise z února roku 2005 projevil svou vůli řešit vzniklý spor před obecným soudem a nikoliv před rozhodci. Na odvolání stěžovatelky reagoval žalovaný svým vyjádřením ze dne 12. prosince 2006, které nebylo stěžovatelce soudem nikdy doručeno a o jehož existenci se stěžovatelka dozvěděla teprve dne 17. září 2007 při nahlížení do spisu, takže vůbec neměla možnost se k tomuto vyjádření vyjádřit. Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s protichůdnými tvrzeními stran sporu. Stěžovatelka je toho názoru, že soud tímto postupem pochybil a poškodil ji na jejích právech, neboť stěžovatelce nezajistil dostatečnou právní ochranu a rozhodoval na základě neúplného skutkového zjištění stavu věci, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí.
Stěžovatelka namítá, že odvolací soud potvrdil žalovanému soudem prvního stupně přisouzené náklady, přesto, že je zřejmé, že náklady právního zastoupení jsou přiznány podle ust. §3 bodu 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb., namísto ust. §13 odst. 1 cit. vyhlášky, neboť jde o procesní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí ve věci samé. Rovněž výpočet nákladů odvolacího řízení je chybný, neboť i zde je náhrada nákladů přiznána, jako kdyby šlo o rozhodnutí ve věci samé a ne o rozhodnutí procesní povahy, kde odměna přísluší dle ust. §14 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. Dále stěžovatelka namítá, že odvolací soud vůbec nerozhodl o soudním poplatku. Stěžovatelka v této části považuje rozhodnutí obou soudů za vadné a to jak v meritu věci, tak z pohledu náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem soudu, který řízení zastavil, aniž by věc náležitě objasnil, došlo k porušení jejího základního ústavního práva a to práva na soudní ochranu.
Rovněž rozhodnutí o zastavení řízení podle ust. §106 odst. l o. s. ř. považuje stěžovatelka za vadné, neboť rozhodčí doložka je zcela samostatným projevem vůle účastníků, na kterou nemá vliv, zda hlavní závazkový vztah je platný či nikoliv a jde o zcela samostatný projev vůle stran, jak případný spor ze závazkového vztahu řešit jinak než před obecnými soudy. Za tohoto stavu věci je projev vůle žalovaného učiněný v dopise z února roku 2005 zcela určitě jeho pravou, svobodnou a nezpochybnitelnou vůlí řešit věc před obecným soudem a nikoliv před rozhodci a přípis žalobkyně ze dne 20. března 2005 je nepochybně projevem akceptace této vůle žalovaného řešit spor před obecným soudem. Žalobkyně podala žalobu u Městského soudu v Brně, takže nepochybně došlo k naplnění ust. §106 odst. l o. s. ř. věty prvé za středníkem, kde se praví, že soud věc projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají a soud měl tedy žalobu projednat. Stěžovatelka je toho názoru, že soud měl věc projednat i proto, že doložka, tak jak je pojata, je neproveditelná, neboť neupravuje podmínky rozhodčího řízení.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, a dále vyjádření vedlejšího účastníka řízení k projednávané věci.
Městský soud v Brně ve svém přípise Ústavnímu soudu doručeném dne 1. září 2009 sdělil, že se k podané ústavní stížnosti vyjadřovat nebude.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 1. července 2009 odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 30. června 2009 rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání žalobkyně řádně posoudil, a ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je neshledal důvodným. Nejvyšší soud je toho názoru, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatelky, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 7. července 2009 k namítaným vadám v doručování stěžovatelce v řízení před odvolacím soudem konstatoval, že skutečnost, že stěžovatelce nebylo doručeno vyjádření protistrany k replice, nemá na uplatnění jejích práv žádný vliv, neboť argumentace obou stran zůstala po celou dobu řízení zcela neměnná, totožná, argumenty vedlejšího účastníka tedy stěžovatelka k dispozici měla. V této souvislosti poukázal vedlejší účastník na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 60/97 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, č. 51), z nějž vyplývá, že ne každé procesní pochybení má za následek porušení základních práv. Domnívá se, že je tomu tak i v tomto případě, jakákoliv argumentace stěžovatelky k vyjádření vedlejšího účastníka by totiž na výsledek řízení nemohla mít vliv. Ve vztahu k nákladům řízení vedlejší účastník konstatoval, že uplatněná námitka leží plně v rovině jednoduchého práva a nemůže být považována za porušení práva na spravedlivý proces. Postup stěžovatelky je prý třeba považovat za zcela zjevně bezúspěšné uplatňování práva. S ohledem na výše uvedené vedlejší účastník dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě jeho nákladů řízení.
Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům řízení k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, o nichž by účastníci v předchozím řízení nebyli informováni.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března sp. zn. II. ÚS 259/05, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu by otázka náhrady nákladů řízení mohla nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení v souzené věci zjištěno nebylo.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka. Ústavní soud připomíná, že podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci však neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě existence takových výjimečných okolností shledána nebyla a ostatně vedlejší účastník sám ani žádné výjimečné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení neuvedl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu