ECLI:CZ:US:2009:3.US.2860.08.1
sp. zn. III. ÚS 2860/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky XIO.CZ, a. s., se sídlem Praha 3 - Vinohrady, Soběslavská 48, zastoupené Mgr. D. K., předsedkyní představenstva a správkyní dědictví, právně zastoupené JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Jiráskovo náměstí 159/10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007 č. j. F 92050/2006 B7308-493 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2008 č. j. 14 Cmo 506/07-573 ve výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 11. 2008, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 16. 3. 2009, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2008 č. j. 14 Cmo 506/07-573 (toliko) v části, kterou bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007 č. j. F 92050/2006 B7308-493. Současně napadla a domáhala se zrušení posledně uvedeného rozhodnutí. Důvodem mělo být porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Označeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zápis do obchodního rejstříku, spočívající v návrhu na výmaz místopředsedy představenstva, člena představenstva, předsedy a dvou členů dozorčí rady a v zápisu nových osob do těchto funkcí (výrok I). Dále jím bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, načež Městský soud v Praze výše označeným usnesením prvostupňové usnesení ve výroku I změnil tak, že návrhu na výmaz vyhověl. Jde-li však o výrok týkající se návrhu na zápis nových osob do zmíněných funkcí a také o výrok II o nákladech řízení, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka sděluje, že proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí změněno, je přípustné dovolání, a že tento opravný prostředek byl podán dne 17. 12. 2008 (pozn.: ve skutečnosti jde o doplnění dovolání, jež bylo podáno dne 21. 11. 2008), a dále uvádí, že proti "potvrzujícímu" výroku usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.
Jak Ústavní soud zjistil z již zmíněného podání ze dne 17. 12. 2008, jímž bylo doplněno stěžovatelčino dovolání, stěžovatelka se domáhala toho, aby dovolací soud "připustil dovolání proti potvrzujícímu výroku a zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tímto dovoláním a věc mu vrátil k dalšímu řízení". Z toho Ústavní soud vyvozuje, že stěžovatelka coby dovolatelka napadá totéž rozhodnutí, proti kterému brojí i ústavní stížností. Přitom přípustnost daného opravného prostředku závisí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Skutečnost, že zmíněné dovolání nesměřuje proti "měnícímu" výroku odvolacího soudu, jak stěžovatelka (zřejmě) v ústavní stížnosti uvádí, plyne i ze stěžovatelčiny právní argumentace, jež je obdobná jako v ústavní stížnosti a která vychází z neplatnosti valné hromady konané dne 17. 5. 2006, a naopak platnosti valné hromady konané dne 28. 6. 2006, na jejímž základě měl být proveden předmětný zápis nových členů představenstva a dozorčí rady. Z příslušného soudního spisu pak Ústavní soud zjistil, že o podaném dovolání dosud Nejvyšší soud nerozhodl.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou je pouze to, aby jej účastník řízení uplatnil řádně a včas, a tedy aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu.
Podané dovolání v posuzované věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jestliže stěžovatelka podala ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvod pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval; není ani důvod pro to, aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhoduje, neboť stěžovatelka nebyla nucena podávat ústavní stížnost, jestliže tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu