ECLI:CZ:US:2009:3.US.2863.08.1
sp. zn. III. ÚS 2863/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky AGRO Staňkov a. s., IČ: 00115746, se sídlem Plzeňská 350, Staňkov, zastoupené JUDr. Jaroslavem Kozlerem, advokátem, se sídlem AK Domažlice, Mánesova 272, proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 8/2000 ze dne 9. března 2006, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 195/2006 ze dne 14. června 2006, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3317/2006 ze dne 30. ledna 2008, proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 118/2003 ze dne 6. března 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 216/2008 ze dne 10. září 2008, za účasti Okresního soudu v Domažlicích, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Pro skutkovou základnu je určující, že mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 3 C 118/2003, 3 C 8/2000 bylo rozhodnuto, že žaloba vedlejšího účastníka V. S. proti stěžovateli je zcela po právu. Vedlejšímu účastníku svědčí právo na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka v rámci prvoinstančního řízení, v odvolání i dovolání argumentovala zejména tím, že nebyla splněna podmínka zajišťování zemědělské výroby ve smyslu §20 odst. 1, 3 zákona o půdě, tj. že oprávněnou osobou je rovněž ta osoba, jejíž nemovitosti do jejich vydání rozhodnutím pozemkového úřadu podle §9 zákona o půdě užívala osoba povinná na základě nájemního vztahu vzniklého ze zákona (§20 odst. 2 zákona o půdě). Stěžovatelka zejména namítala neplatnost nájemní smlouvy z důvodu neurčitosti předmětu nájmu a skutečnost, že v době uzavření nájemní smlouvy nebyl původní oprávněný vlastníkem předmětných nemovitostí. Dále pak stěžovatelka tvrdila, že došlo k promlčení nároku. Odvolací soud odvolání nevyhověl a rovněž tak Nejvyšší soud neshledal důvodnost dovolání, když zejména odkázal na svou judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 28 Cdo 247/2003).
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích bylo v návaznosti na mezitímní rozsudek rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníku (V. S.) částku 607.244,70 Kč s úrokem z prodlení a dále pak bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rovněž proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, dovolání však stěžovatelka nepodala. Stěžovatelka má za to, že o podstatě sporu bylo již rozhodnuto mezitímním rozsudkem, který primárně napadá stěžovatelka svou stížností. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal vedlejší účastník (V. S.) a o tomto dovolání dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv (čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny). V ústavní stížnosti stěžovatelka v zásadě opakuje námitky a argumentaci, které uvedla v rámci dovolání. Prvně má za to, že nebyla splněna podmínka zajišťování zemědělské výroby oprávněným, kdy opětovně polemizuje s názory obecných soudů a vyjadřuje názor, že bylo nutné, aby oprávněný převzal nemovitost od povinné osoby, a aby na nich buď sám provozoval zemědělskou výrobu anebo ji zajišťoval prostřednictvím třetí osoby, nikoliv však prostřednictvím samotné povinné osoby. Stěžovatelka dále opětovně namítá neplatnost nájemní smlouvy z důvodu neurčitosti předmětu nájmu a skutečnost, že v době uzavření nájemní smlouvy nebyl původní oprávněný vlastníkem předmětných nemovitostí. Dále pak stěžovatelka tvrdí, že došlo k promlčení nároku. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatelky, a proto vybočily z mezí, které jim dávaly procesní předpisy, tím dle stěžovatelky zatížily řízení a rozhodnutí nejen vážnými vadami, ale zároveň porušily Listinu, neboť státní moc je možné uplatňovat v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon.
I.
Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost v části napadající rozsudek Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 118/2003 ze dne 6. března 2008 a rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 216/2008 ze dne 10. září 2008 není přípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala veškeré opravné prostředky. Vedlejší účastník podal v zákonem stanovené lhůtě dovolání, o kterém dosud Nejvyšší soud nerozhodl.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (narozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. Lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
Podání ústavní stížnosti je předčasné. Pokud by byla věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Výsledek řízení před Nejvyšším soudem přitom nelze předjímat. Rozhodování dovolacího soudu včetně posuzování dovolacích důvodů by se nadto ocitlo mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem, ač ten již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky, zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné podmínky k přistoupení k meritornímu přezkumu v dovolacím řízení (srovnej nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04 [www.usoud.cz]).
Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh v této části odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
II.
Dále se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 8/2000 ze dne 9. března 2006, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 195/2006 ze dne 14. června 2006, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3317/2006 ze dne 30. ledna 2008, v tomto bodě je stížnost přípustná.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky Okresní soud v Domažlicích, Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud a vedlejšího účastníka V. S., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná, že řízení probíhalo ústavně konformním postupem, a že s argumenty stěžovatelky se obecné soudy zcela vypořádaly, a proto na svých právních závěrech setrvávají a odkazují na znění těchto rozhodnutí; shodně mají za to, že ústavní stížnost není důvodná.
Vedlejší účastník V. S. se svého práva účastnit se řízení vzdal.
Ústavní soud zaslal stěžovatelce k odpovědi vyjádření účastníků řízení, ke kterým se stěžovatelka vyjádřila s tím, že trvá na svých námitkách a tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě otevřela spor - primárně - o výklad podústavního práva a skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Rozhodnutí obecnými soudy ve věci přijatá nemohou být pochopena ani jako překvapivá; je evidentní, že se svými právními názory pohybovala v rámci judikatorní základny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo 247/2003).
Obecné soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly, a Ústavní soud proto neshledává důvod jejich argumentaci znovu opakovat a odkazuje na ni.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu