ECLI:CZ:US:2009:3.US.2873.08.1
sp. zn. III. ÚS 2873/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Karfíkem CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 46/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, č. j. 28 Cdo 3173/2006-193, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 24 Co 323/2005 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 1. 2005, č. j. 12 C 1090/2003-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozhodnutím obecných soudů označeným v záhlaví, stěžovatel s poukazem na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 96 Ústavy České republiky namítá, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 12 C 1090/2003 se podává následující.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 1. 2005, č. j. 12 C 1090/2003-80, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému Zemědělskému družstvu Podlipan Vitice (dále jen "žalovaný") o zaplacení 45 388 Kč s příslušenstvím. Podle soudu stěžovatel jako právní nástupce M. N. neprokázal oprávněnost svého nároku na vypořádání transformačního podílu dle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "transformační zákon"), resp. neprokázal, že jeho právní předchůdkyně (matka stěžovatele) včas vyzvala žalovaného a přihlásila se k transformaci, a stala se oprávněnou osobou dle §14 písm. b) transformačního zákona.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2006, č. j. 24 Co 323/2005-174, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil s tím, že výsledky provedeného dokazování ani po jeho doplnění neumožňují přijmout závěr, že se právní předchůdkyně stěžovatele stala osobou oprávněnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož "přípustnost" dovozoval z ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s odůvodněním, že "zjištěné závěry neodpovídají provedenému dokazování a tato vada (nesprávné posouzení provedených důkazů) má za následek nesprávné hodnocení ve věci"; podle stěžovatele bylo dovolání přípustné též podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jež spatřuje ve způsobu, resp. možnostech při prokazování podání přihlášky k transformaci dle §14 písm. b) transformačního zákona.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3173/2006-193, dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. Především seznal, že není splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu, neboť dovoláním nebyla otevřena právní otázka vůbec, a stěžovatelovy skutkové výhrady uplatnitelné dovolací důvody nezakládají.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy při hodnocení důkazů nevzaly v úvahu skutečnost, že žalovaný již dříve vydal řadu dokumentů (zejm. "tzv. registr oprávněných osob", "potvrzení o majetkovém podílu pro účely dědického řízení" či "výpočet majetkového podílu"), jež osvědčily postavení jeho právní předchůdkyně jako osoby oprávněné; nesouhlasí ani s postupem žalovaného, který "úspěšně u soudů otočil důkazní břemeno" a požadoval v něm předložení důkazu prokazujícího písemnou přihlášku jeho právní předchůdkyně do transformace. Při vědomí (svých) omezených možností dokazování proto navrhl, aby si Ústavní soud sám vyžádal transformační projekt žalovaného, z něhož by zjistil, že jeho právní předchůdkyně je zde "zařazena v soupisu majetkových podílů" a "je věcí vedlejšího účastníka, aby zařadil tuto osobu do registru oprávněných osob".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
V projednávané věci je určující nejen to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné (ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), nýbrž - a to zejména - důvody, pro které se tak stalo.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je-li mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o. s. ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu není mimo jiné tehdy, jestliže dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadně jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní (procesněprávní) otázky zásadního významu. Pro takovou situaci je charakteristické, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Bylo-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z těchto - objektivně nezpůsobilých - důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", pročež neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
V podané ústavní stížnosti tedy stěžovatel vycházel z nesprávného předpokladu, že mu svědčí dobrodiní ustanovení §74 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Dovolací soud však podané odvolání odmítl jako nepřípustné nikoli proto, že jím vznesenou otázku nekvalifikoval jako otázku zásadního právního významu, ale že dospěl k závěru, že se nejedná - vůbec - o otázku právní, která by teprve byla způsobilá vytvořit prostor pro uvážení, zda jí lze přikládat zásadní právní význam.
S tím není důvod se neztotožnit; nejenže stěžovatel v dovolání nenamítl existenci procesní vady, jež by reflektovala významnou (procesně) právní otázku (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), nýbrž - obsahově posuzováno - povýtce uplatnil zde zcela nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. V ústavní stížnosti pak stěžovatel opakuje shodné námitky skutkové provenience.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu k ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu počítat nikoli od doručení rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Proti odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel žádné námitky nevznesl (o jeho věcné správnosti nemůže být pochyb), a ústavní stížnost - materiálně - proti němu ani nesměřuje; proto ji nezbylo než posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný, který Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (zde v senátu) odmítl rovněž.
Již jen pro informace stěžovateli se poznamenává, že i kdyby ústavní stížnost nebyla odmítnuta pro opožděnost, nemohl by Ústavní soud přehlédnout, že v ústavní stížnosti pokračuje jen v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, aniž by uplatnil jakoukoli ústavně relevantní argumentaci. Stěžovatel tedy zjevně pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví (nadto v kontextu skutkovém), čehož se však ve skutečnosti dovolává.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu