ECLI:CZ:US:2009:3.US.2958.08.2
sp. zn. III. ÚS 2958/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1. J. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem v Praze 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 9. 2008 č. j. 33 Odo 804/2006-260 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2006 č. j. 14 Co 677/2005-212, a 2. L. S., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem v Praze 2, Římská 32, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 9. 2008 č. j. 33 Odo 804/2006-260, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel navrhuje zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala na stěžovateli (bratru stěžovatelky) jako žalovaném zaplacení částky 2 931 700,- Kč s příslušenstvím. Svou žalobu opírala o skutečnost, že spolu se stěžovatelem jako osoby oprávněné podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, ve znění v té době platném, požádali osobu povinnou o vydání nemovitosti, která byla v minulosti odňata jejich prarodičům. K jednání ve věci zmocnila stěžovatele, který vzal žalobu o vydání pozemku zpět a sám uzavřel s povinnou osobou mimosoudní dohodu a vydaný pozemek prodal za 5 863 400,- Kč. Polovinu kupní ceny jí odmítl vydat, přestože se dohodli, že v případě vydání pozemku a jeho prodeje či pronájmu se vzájemně vyrovnají.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 10. 2005 č. j. 30 C 33/99-183 uznal stěžovatele povinným zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2 931 700,- Kč s příslušenstvím. Rozhodl tak poté, co předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 20. června 2003 č. j. 30 C 33/99-137 Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2003 č. j. 20 Co 465/2003-153 zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 2 931 700,- Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky od 28. 12. 1999 do zaplacení, ohledně 18% úroku z prodlení z této částky od 30. 9. 1995 do 27. 12. 1999 a ohledně 8% úroku z prodlení z této částky od 28. 12. 1999 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl.
Stěžovatel i stěžovatelka podali proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá výrok odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství žalované částky. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vyzvala stěžovatele k plnění řádně teprve žalobou a prodlení stěžovatele nastalo až dnem 28. 12. 1999. Tvrdí, že stěžovatele vyzvala k plnění již dříve a dokládá to existencí dopisu právního zástupce stěžovatele ze dne 17. 12. 1998, který potvrzoval její výzvu. Nárok na úrok z prodlení jí přísluší nejpozději ode dne 17. 12. 1998. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud "nezhojil" tento nedostatek v rozsudku odvolacího soudu, napadá i rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání.
Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu. Argumentuje především tím, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil právní povahu listiny, označené jako "Pověření". Dovolací soud dovodil, že projev vůle účastníků směřoval k uzavření smíšené smlouvy, která obsahuje prvky smlouvy o postoupení pohledávky stěžovatelky z restitučního nároku na stěžovatele a nepojmenované smlouvy, podle níž se stěžovatel měl se stěžovatelkou v případě vydání pozemku a jeho pronájmu či prodeje "vyrovnat". S tímto výkladem stěžovatel nesouhlasí, namítá neurčitost této listiny a promlčení nároku stěžovatelky. Tvrdí, že stěžovatelka vůbec nemá nárok na zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Podle stěžovatele jsou dále mezi oběma účastníky spornými skutečnost, kdy bylo "Pověření" sepsáno, způsob a míra vyrovnání a lhůta splatnosti nároku podle "Pověření".
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti obou stěžovatelů a dospěl k závěru, že obě jsou zjevně neopodstatněné.
Podstata ústavních stížností spočívá v polemice stěžovatelů s rozhodnutími obecných soudů. Stěžovatelé vznášejí námitky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a hodnocení důkazů a polemizují s právními závěry obecných soudů. Jak vyplývá z přiloženého spisového materiálu, stěžovatelé všechny své námitky již uplatnili v řízení před obecnými soudy a argumentace obsažená v ústavní stížnosti se pohybuje zcela na úrovni podústavního práva. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů, uvedenými znovu v ústavních stížnostech, a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat a odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za dostatečně podrobná, logická a srozumitelná.
Ústavní stížnosti jsou pouze dalším vyústěním sporu stěžovatelů a výrazem jejich nesouhlasu s výsledkem řízení před obecnými soudy. Svými ústavními stížnostmi tak staví Ústavní soud jen do pozice další přezkumné instance v systému obecných soudů a dalšího arbitra při řešení jejich sporu. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal nic, co by jí dalo ústavněprávní rozměr.
Námitkám ani jednoho ze stěžovatelů ohledně porušení jejich práva na spravedlivý proces nelze přisvědčit, neboť obecné soudy v řízení postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Výše uvedenému odpovídá i judikatura Ústavního soudu, z které vyplývá, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III. ÚS 23/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 41 (45-46)]. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní, jenž do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů nezasáhl.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelů, jak tvrdili v ústavních stížnostech, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu