ECLI:CZ:US:2009:3.US.300.09.1
sp. zn. III. ÚS 300/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti A. d. R., zastoupeného JUDr. Tomášem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze 4, Konstantinova 46, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 62 Co 413/2007 ze dne 28. 11. 2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 15 C 296/2004 ze dne 14. 5. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, z důvodů v ní obsáhle rozvedených, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zaručovaných čl. 11, čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení čl. 4 a čl. 10 Ústavy ČR.
Jak je patrno z napadených rozhodnutí i obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4019/2008 ze dne 21. 10. 2008, byla rozsudkem soudu I. stupně shora označeným zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že "práva žalobce vůči žalovanému, vyplývající z článku VII. odškodňovací smlouvy z 2. 11. 1927, uzavřené mezi M. E. L. a Z. H. L., v souvislosti s 24 uměleckými předměty (v žalobě označenými) jsou platná a účinná vůči žalovanému" a dále byl zamítnut návrh stěžovatele na uložení povinnosti žalovanému vydat mu listiny v žalobě označené - dohody o vydání věcí, které byly uzavřeny žalovaným jako oprávněným a příslušnými povinnými osobami v restitučním řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žaloba stěžovatele byla soudem I. stupně zamítnuta s odvoláním na konstantní judikaturu soudů v podstatě s odůvodněním, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem stěžovatele a pokud jde o zamítnutí žaloby na vydání listin, pak s odůvodněním, že právo na vydání předmětných dokumentů neplyne stěžovateli z žádné smlouvy, která by byla uzavřena mezi účastníky nebo jejich právními předchůdci, žalovaný se k této povinnosti také nikdy nezavázal. Odvolací soud pak shora označeným rozsudkem napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, když se zcela ztotožnil, s poukazem na soudní judikaturu naléhavého právního zájmu se týkající, se závěry soudu I. stupně stejně jako s jeho závěry o tom, že žalovaný nemá žádnou povinnost, vyplývající ať již ze smlouvy nebo z právního předpisu, vydat stěžovateli požadované doklady. Dovolání stěžovatele, které tento proti rozsudku odvolacího soudu podal, bylo pak dne 21. 10. 2008 usnesením sp. zn. 28 Cdo 4019/2008 odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř., když dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v daném případě bylo možno přípustnost dovolání posuzovat jen podle ustanovení §237 odst. 3 písm. c) o. s. ř.; přitom z obsahu soudního spisu ani z dovolání stěžovatele ani z vlastních poznatků soudu nevyplývalo, že by odvolací soud v daném případě řešil svým rozsudkem některou právní otázku, která by byla rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo soudem dovolacím a nešlo ani o právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu anebo právní otázku, jež by byla dovolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Toto rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4. tohoto ustanovení byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně jeho práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel ústavní stížností nenapadl a pokud jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení §72 odst. 3 cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 9. 2. 2009 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Pavel Holländer
soudce zpravodaj