ECLI:CZ:US:2009:3.US.304.09.1
sp. zn. III. ÚS 304/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 10. 2006 č. j. 11 C 155/2003-117, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2007 č. j. 26 Co 194/2007-149 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2008 č. j. 30 Cdo 4171/2007-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se po žalovaném domáhal částky 40 000,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za užívání bytu po dobu od října 2000 do prosince 2002. Zpochybnil platnost nájemní smlouvy s tím, že dům je nedokončenou a nezkolaudovanou stavbou a byty v něm tedy nemohly být platně pronajaty (resp. prostory nejsou "byty"), a dále s tím, že k nájemní smlouvě nedala souhlas jeho manželka. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 27. 10. 2006 č. j. 11 C 155/2003-117 žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalovaný má k užívání bytu platný právní titul a na sjednaném nájemném nemá dluh. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 6. 2007 č. j. 26 Co 194/2007-149 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se se závěry prvostupňového soudu a poukázal na plnou smluvní volnost stran při uzavírání nájemní smlouvy a na obnovování nájemního vztahu sjednaného na dobu určitou. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2008 č. j. 30 Cdo 4171/2007-173, neboť dovolací soud se ztotožnil s právními závěry nižších soudů.
V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl tytéž námitky jako v předchozím řízení. Uvedl, že soudy vyšly z nesprávného závěru, že bylo platně vydáno povolení k užívání stavby (resp. že soubory místností jsou "byty"). Nesprávně rovněž posoudily platnost nájemní smlouvy, když tato nemá náležitosti a jedná se o listinu, kterou žádná ze stran za nájemní smlouvu nepovažovala. Nejvyšší soud, podle stěžovatele, rozhodl v rozporu se svým dřívějším rozsudkem ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. 26 Cdo 839/2006, kde měl vyslovit, že žalovanému k užívání nesvědčil žádný právní titul. Stěžovatel také konstatoval, že obecným soudům v době jejich rozhodování musel být z úřední činnosti znám rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 5 C 58/2002, jímž bylo, dle tvrzení stěžovatele, rozhodnuto, že dům nikdy nebyl zkolaudován a v tomto domě nikdy nebyly byty, jež by mohly být předmětem nájemního vztahu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se skutkovými a právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, přičemž stěžovatel svůj odlišný názor pouze konstatuje, aniž by uvedl na jeho podporu relevantní argumentaci, natož argumentaci ústavněprávní. Ústavní soud tak staví do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, na základě něhož prvostupňový a odvolací soud dospěly ke skutkovým a právním závěrům, jež dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Uvedly, že stěžovatel zpochybňuje skutečnosti z doby dávno minulé a pokojný stav, do kterého sám dobrovolně vstoupil (v době koupě domu nezpochybňoval, že se jedná o bytový dům). Řádně odůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že i za situace, kdy se nedochovalo písemné vyhotovení povolení k uvedení stavby/domu do trvalého užívání (ale pouze jeho koncept), byl/je soubor místností užívaných žalovaným způsobilým předmětem práva nájemního. Stěžovatel se v podstatě u Ústavního soudu dovolává toliko nového přehodnocení důkazů, k čemuž však není Ústavní soud oprávněn.
Soudy se také dostatečně zabývaly otázkou projevené vůle stran nájemní smlouvy, náležitostmi a platností nájemní smlouvy ze dne 18. 10. 1998 a řádně se vypořádaly se stěžovatelovými námitkami a tvrzeními v tomto směru. Prvostupňový a odvolací soud také dostatečně odůvodnily svůj závěr, že žalovaný se bezdůvodně neobohatil, když nájemní vztah byl založen nájemní smlouvou ze dne 18. 10. 1998 (žalovanému předtím nesvědčilo právo osobního užívání, které by se transformovalo na právo nájmu) za plné smluvní volnosti [§2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 176/1993 Sb., v tehdy platném znění] a žalovaný nemá na sjednaném nájemném dluh. Ústavní soud podotýká, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že v dané věci byl nájemní vztah sjednán na dobu určitou - roční (bylo tedy na stěžovateli, zda jej nechá obnovit na další rok za stávajících podmínek).
Nejvyšší soud se s právními závěry nižších soudů ztotožnil, což krátce a přiléhavě odůvodnil. Dostatečně reagoval i na námitku stěžovatele o rozporu rozhodnutí (nižších soudů) ve stěžovatelově věci s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. 26 Cdo 839/2006 (uvedl, že tímto dřívějším rozhodnutím byla řešena, a to kladně, otázka charakteru souboru místností jako "bytu", a nikoliv otázka platnosti nájemní smlouvy).
Namítá-li stěžovatel rozpor napadených rozhodnutí tří instancí obecného soudnictví v jeho věci s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 5 C 58/2002, musí Ústavní soud připomenout, že úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů, nýbrž přezkoumat, zda v případě stěžovatelem napadených rozhodnutí obecných soudů došlo či nikoliv k porušení (jeho) ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu