ECLI:CZ:US:2009:3.US.3057.08.1
sp. zn. III. ÚS 3057/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. J. A., právně zastoupeného JUDr. Petrem Hostašem, advokátem, AK se sídlem Na Struze 1740/7, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006 č. j. 3 Co 19/2005-142, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1) OLT spol. s r. o., se sídlem Komornická 22, Praha 6, IČ: 16191528 a 2) Ing. J. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. prosince 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006 č. j. 3 Co 19/2005-142 v části, ve které byla zamítnuta žaloba směřující vůči druhému žalovanému, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Městského soudu v Praze se stěžovatel (jako žalobce) domáhal proti prvnímu žalovanému a druhému žalovanému, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 1 762 069,- Kč s příslušenstvím, která představuje autorskou odměnu za šíření počítačového programu NEM 2000 za období od 1. 1. 1996 do 30. 6. 2000. O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2002 č. j. 32 C 111/2000-45 tak, že žalobu zamítl. Uvedené rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2003 č. j. 3 Co 23/2002-72 zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud se mimo jiné vyslovil ke smlouvě o šíření díla ze dne 1. října 1996, kterou pro nedostatek náležitostí předepsaných v ust. §22 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech autorských a literárních (dále jen "autorský zákon") shledal neplatnou. Současně vyslovil názor, že i přes neplatnost této smlouvy vzhledem k ust. §13 odst. 1 autorského zákona náleží žalobci odměna.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. prosince 2004 č. j. 32 C 111/2000-113 rozhodl tak, že uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci 30.000,- Kč spolu s 10% úrokem z prodlení od 2. července 2000 (výrok pod bodem I.). Výrokem pod bodem II. soud zamítl žalobu, pokud měl první žalovaný zaplatit žalobci dalších 1.732.069,- Kč spolu a příslušenstvím a pokud měl druhý žalovaný zaplatit částku 1.762.069,- Kč spolu s příslušenstvím. Výrokem pod bodem III. pak soud rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 6. dubna 2006 č. j. 3 Co 19/2005-142 rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku pod bodem II. změnil tak, že prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 1.732.069,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 2. července 2000 do zaplacení; ve zbývající části tento výrok potvrdil (potvrdil tedy zamítavý výrok soudu prvního stupně pokud se jednalo o žalobu o zaplacení 1.762.069,- Kč s příslušenstvím druhým žalovaným žalobci) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce i první žalovaný dovoláním.
Nejvyšší soud ČR (dále jen "Nejvyšší soud") rozhodl rozsudkem ze dne 30. září 2008 č. j. 30 Cdo 3287/2006-168 tak, že dovolání žalobce odmítl (výrok pod bodem I.). Dovolání prvního žalovaného, pokud směřovalo proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, soud zamítl; jinak dovolání odmítl (výrok pod bodem II.). Ve výrocích pod body III. a IV. dovolací soud rozhodl o nákladech řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva tím, že se nedostatečně zabývaly jeho tvrzeními ve věci pasivní legitimace druhého žalovaného, která stěžovatel uplatnil zejména v článku I. odvolání ze dne 27. května 2002 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2002 č. j. 32 C 111/2000-45 a v článku IX. odvolání ze dne 1. února 2003 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004 č. j. 32 C 111/2000-113. Oba soudy podle stěžovatele rozhodly negativně o pasivní legitimaci druhého žalovaného, ačkoliv k takovému rozhodnutí neměly žádnou oporu v zákoně ani smluvních ujednáních mezi stěžovatelem a žalovanými. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí opětovně konstatoval, že neshledává skutečností, ze kterých by vyplývalo, že druhý žalovaný je ve sporu pasivné legitimován. Avšak dle názoru stěžovatele a dle ust. §13 odst. 1 autorského zákona náleží autorovi při každém užití díla autorská odměna. Užitím díla se přitom rozumí i šíření díla. Mezi stěžovatelem a prvním žalovaným byla uzavřena smlouva o šíření softwarového díla dne 1. října 1996. Pokud by uvedená smlouva o šíření softwarového díla byla shledána platnou, platilo by nepochybně, že dílo stěžovatele šíří první žalovaný a může tak činit i prostřednictvím dalších osob, které právo šířit toto dílo odvozují od prvního žalovaného. V tomto smyslu by proto bylo možno se závěrem soudu o neexistenci pasivní legitimace souhlasit. Smlouva o šíření softwarového díla ze dne 1. října 1996 je však neplatná pro nedostatek náležitostí uvedených v ust. §22 odst. 3 autorského zákona. K tomuto závěru dospěl i soud. Šíření díla stěžovatele bylo proto prvním žalovaným prováděno na základě neplatného právního úkonu a ani druhý žalovaný tak neměl právo toto dílo šířit, protože takové právo nemohl získat od prvního žalovaného, když ten je na základě neplatného právního úkonu sám neměl. Stěžovatel má z tohoto důvodu právo na odměnu za šíření díla, které prováděli první i druhý žalovaný a druhý žalovaný je tak ve věci pasivně legitimován. Vzhledem k tomu, že první žalovaný výslovně uvedl, že druhý žalovaný zajišťoval šíření programu a právě jeho zásluhou se podařilo vytvořit dnes existující rozsáhlou síť klientů a dále, že dílo bylo šířeno jménem druhého žalovaného jako podnikatele pod jeho firmou, je zřejmé, že bylo postupováno podle článku IV. odst. 1 této smlouvy, tedy oba žalovaní jednali dle ustanovení, které upravuje závazek, jež nemůže být obsahem smlouvy o zprostředkování. Na základě výše uvedeného je stěžovatel toho názoru, že druhý žalovaný byl ve věci pasivně legitimován, přičemž soudy se s argumenty stěžovatele nevypořádaly, což vedlo k nesprávnému zamítnutí žaloby v části, která vůči druhému žalovanému směřovala.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly jeho tvrzeními ohledně pasivní legitimace druhého žalovaného v předmětném řízení.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústavy") stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
V souzené věci obecné soudy shodně dovodily, že v řízení nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný předmětné dílo šířil. K této otázce Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku uvedl, že pokud žalobce žalobu uplatnil i proti druhému žalovanému, nebyla správně již soudem prvního stupně proti němu shledána důvodnou pro nedostatek jeho pasivní legitimace. V řízení nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný sám šířil předmětné spoluautorské dílo, ale především žalobce ani netvrdil, že by jednání, které vyústilo v dohodu obsaženou v zápise ze dne 15. června 2000 (ze které nárok vyplynul), podepsal druhý žalovaný jako fyzická osoba. Ze zápisu vyplynulo jednoznačně, že Ing. J. O. při jednání o stanovení výše autorské odměny jednal nikoliv jako fyzická osoba podnikatel, ale že jednal za společnost OLT s. r. o., tedy za prvního žalovaného.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde ani o takový případ.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem Vrchního soudu v Praze došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ohledně namítaného porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud dodává, že citované ustanovení, stejně jako ustanovení článku 95 a článku 96 Ústavy přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu