ECLI:CZ:US:2009:3.US.3110.08.1
sp. zn. III. ÚS 3110/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Věrou Dubcovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Nerudova 37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008 ve věci sp. zn. 29 Odo 1139/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl dne 31. 3. 2005 ve věci sp. zn. 34 Cm 148/2004 rozsudkem, kterým vyslovil neplatnost usnesení shromáždění delegátů Stavebního bytového družstva Hradec Králové (dále jen "shromáždění" a "Družstvo"), jež se konalo dne 7. 6. 2004. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2006 změnil rozsudek krajského soudu tak, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním Družstva ze dne 7. 6. 2004 zamítl. Stěžovatelovo dovolání poté zamítl Nejvyšší soud v záhlaví identifikovaným usnesením.
Stěžovatel se domnívá, že odvolací a dovolací soud vyložily nalézacím soudem zjištěné a prokázané skutečnosti jednostranně v jeho neprospěch, což mělo za následek vydání nezákonných rozhodnutí. Připomíná též, že jako delegát zastupoval dalších 31 členů Družstva, pročež došlo k tvrzenému porušení základních práv i členů, které zastupoval.
Odvolací i dovolací soud dle stěžovatele nesprávně interpretovaly ustanovení čl. 66 odst. 2 stanov Družstva a dospěly k nesprávnému závěru, že sporné shromáždění bylo usnášeníschopné, resp. že Družstvo uneslo (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 41/2000) v této otázce důkazní břemeno. Na tomto shromáždění nebyl vůbec zjištěn počet skutečně přítomných delegátů, jestliže byl zjištěn toliko počet delegátů hlasujících, přičemž soudy zjevně přehlíží možnost, že někteří z hlasujících delegátů mohli hlasovat korespondenčně. Stěžovatel nesdílí ani závěr obecných soudů, že nebylo nutné hlasovat o konečném znění usnesení jako celku, pokud byla přijata dílčí usnesení k jednotlivým bodům pořadu jednání.
Družstvo tak vytýkaným postupem mělo porušit stěžovatelova práva vyplývající z jeho stanov a obecné soudy svými rozhodnutími mu tím upřely právo na soudní ochranu, neboť soud má vyslovit neplatnost usnesení shromáždění delegátů, je-li toto usnesení v rozporu se stanovami družstva.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stojí též za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tak je tomu i v posuzované věci.
Stěžovatel posuzovanou ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s rozhodnutím vrchního soudu, přičemž jeho argumentace nepřesahuje do roviny práva ústavního, když pouze odlišně od odvolacího a dovolacího soudu interpretuje ustanovení stanov předmětného bytového družstva. Označení ustanovení předpisů práva ústavního, jež měla být napadeným rozhodnutím porušena, absenci ústavněprávní argumentace projednávané ústavní stížnosti samo o sobě zhojit nemůže.
Je zřejmé, že projednávaná ústavní stížnost představuje obsahově pouze opakování argumentů vznesených stěžovatelem již v dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž se všemi stěžovatelovými námitkami se dovolací soud - ústavně konformním způsobem - vypořádal. Přezkumem totožných námitek by byl Ústavní soud stavěn do role další odvolací instance, tedy do pozice, jež mu Ústavou (viz výše) svěřena nebyla.
Již jen nad tento - rozhodný - rámec je přiléhavé poznamenat, že směřuje-li stěžejní stěžovatelova námitka proti závěru obecných soudů, že sporné shromáždění delegátů bylo usnášeníschopné, je třeba považovat projednávané podání za neopodstatněné i v rovině práva podústavního, jestliže stěžovatel ani nenamítá, že by počet přítomných delegátů klesl pod mez usnášeníschopnosti. Stěžovatel totiž netvrdí, že by sporné shromáždění nebylo usnášeníschopné, pouze polemizuje se závěrem, že z počtu hlasujících je možno odvodit i počet přítomných delegátů. K případnému pochybení tak mohlo dojít v čistě formální rovině, v rovině materiální však stěžovatelova práva - ve smyslu možnosti dovolávat se neplatnosti usnesení předmětného shromáždění - zasažena nebyla, a ani být nemohla.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno některé základní právo stěžovatele; okolnost, že se neztotožňuje se závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho podání. Řízení před obecnými soudy nevybočuje z mezí zákona, jeho výsledek je z ústavního hlediska akceptovatelný a odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je srozumitelné a ústavně konformní.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu