ECLI:CZ:US:2009:3.US.3189.07.1
sp. zn. III. ÚS 3189/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti PhDr. R. V., zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Revoluční 1, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2007 č. j. 4 Cmo 310/2007-32, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. srpna 2007 č. j. 13 Cm 621/2007-23, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že výše označenými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť Vrchní soud v Praze údajně rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, která v případě, že dojde ke změně konkursního věřitele v důsledku postoupení pohledávky, stanoví pro řízení ve věcech incidenčních žalob podmínku nabytí právní moci usnesení o vstupu nového věřitele do konkursu. Z tohoto důvodu se prý rozhodnutí odvolacího soudu "stalo nepředvídatelným a překvapujícím, neboť výkon státní moci byl realizován v rozporu s principy právního státu".
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích byl prohlášen konkurs na majetek úpadce - PhDr. V. K. a byla ustanovena správkyně konkursní podstaty Eva Šimková. Českomoravská stavební spořitelna, a. s. jako konkursní věřitel přihlásila do konkursního řízení svoji pohledávku za úpadcem ve výši 1.005.075,- Kč (dále jen "předmětná pohledávka"), která byla v přezkumném řízení popřena stěžovatelkou (v dřívějším řízení věřitelkou) a další věřitelkou. Proto se Českomoravská stavební spořitelna, a. s. v incidenčním sporu domáhala určení pravosti předmětné pohledávky.
Dne 25. 7. 2007 uzavřela stěžovatelka s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. postupní smlouvu, kterou došlo k postoupení předmětné pohledávky na stěžovatelku. Z tohoto důvodu navrhla stěžovatelka svůj vstup do konkursního řízení, na místo Českomoravské stavební spořitelny a. s. Dříve, než konkursní soud rozhodl o procesním nástupnictví, vzala Českomoravská stavební spořitelna, a. s. v incidenčním sporu svoji žalobu zpět a řízení bylo zastaveno.
II.
Z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 8. 2007 č. j. 13 Cm 621/2007-23 zastavil řízení o žalobě Českomoravské stavební spořitelny a. s., kterou se domáhala určení pravosti předmětné pohledávky s tím, že žalobkyně podáním ze dne 7. 8. 2007 vzala svoji žalobu zpět, neboť předmětnou pohledávku uhradila stěžovatelka poté, co jí byla předmětná pohledávky postoupena na základě postupní smlouvy.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 9. 2007 č. j. 4 Cmo 310/2007-32 potvrdil odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud vycházeje z ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ve vztahu k příslušným ustanovením zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV") zdůraznil, že spor o určení pravosti nevykonatelné pohledávky je sporem odvozeným, resp. sporem vyvolaným konkursem, takže legitimace osob oprávněných k vedení takového sporu, jakož i osob, proti nimž je spor veden, vyplývá výlučně ze ZKV; na straně žalobce to musí být vždy přihlašovatel - v dané věci Českomoravská stavební spořitelna, a. s. a na straně žalované popírající věřitelé (tedy i stěžovatelka) a správce konkursní podstaty, resp. jen on sám, pokud ji popře jen správce konkursní podstaty.
Jestliže z ustanovení §25 odst. 1 ZKV plyne, že rozhodnutí soudu o pravosti, výši nebo pořadí popřených pohledávek jsou účinná proti všem věřitelům, pak je výsledek sporu významný i pro konkursní řízení. Proto je pro úvahu o tom, jestli na straně žalobce - konkursního věřitele, jehož pohledávka byla popřena, došlo v průběhu sporu o určení pravosti nevykonané pohledávky k procesnímu nástupnictví formou singulární sukcese, právně rozhodné to, kdo se stal procesním nástupcem věřitele v konkursním řízení.
Dále odvolací soud zdůraznil, že dokud nenabude právní moci rozhodnutí konkursního soudu o návrhu podle ustanovení §107a o. s. ř., na základě k tomu legitimovaného konkursního věřitele, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, nejsou dány podmínky pro posouzení a rozhodnutí soudu o návrhu žalobce v incidenčním sporu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky tohoto konkursního věřitele. Teprve po právní moci rozhodnutí konkursního soudu vydaného podle ustanovení §107a o. s. ř. bude soud povinen postupovat v řízení o určení pravosti nevykonatelné pohledávky. Odvolací soud zdůraznil, že pokud na straně konkursního věřitele, jehož pohledávka byla v přezkumném řízení co do pravosti popřena, došlo k procesnímu nástupnictví formou singulární sukcese poté, co byla podána žaloba na její určení, a nabylo-li právní moci usnesení, jímž konkursní soud připustil, podle ustanovení §107a o. s. ř., aby namísto dosavadního konkursního věřitele vstoupil nový, je soud v řízení o určení pravosti nevykonatelné pohledávky povinen jednat jako s účastníkem řízení (žalobcem) s novým konkursním věřitelem, aniž by o tom vydával rozhodnutí podle ustanovení §107a o. s. ř. Protože tato změna v osobě žalobce může být jen částečná, může soud projednávající incidenční spor vzít tuto změnu (doloženou pravomocným usnesením konkursního soudu) na vědomí usnesením, jímž se upravuje vedení řízení.
Jak zjistil odvolací soud ze spisu, o vstupu stěžovatelky na místo žalobkyně jako konkursní věřitelky do konkursu bylo již rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2007 č. j. 12 K 231/2006-9, které do doby rozhodování odvolacího soudu nenabylo právní moci, proto zpětvzetí žaloby žalobkyní bylo učiněno v době, kdy tato je (stále) konkursní věřitelkou a stěžovatelka na její místo (dosud) nenastoupila v konkursním řízení ani v řízení o určení pravosti předmětné pohledávky.
Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně nepochybil, pokud po zpětvzetí žaloby řízení zastavil, a to bez ohledu na její (skutečné) hmotněprávní postavení. Protože stěžovatelka právní mocí rozhodnutí o svém vstupu na místo žalobkyně bude vázána účinky zpětvzetí, nebyl důvod vyčkávat s rozhodnutím na právní moc rozhodnutí konkursního soudu vydaného ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř.
III.
Po zvážení obsahu námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud i v projednávané ústavní stížnosti považuje za vhodné připomenout, že s ohledem na své ústavní vymezení zakotvené především v článku 83 Ústavy ČR není součástí soustavy obecných soudů. V souladu s vlastní ustálenou judikaturou proto není oprávněn do jurisdikční činnosti obecných soudů zasahovat a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Jedním z principů, které představují součást práva na spravedlivý proces, je povinnost soudů svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnit (§157 odst. 2 o. s. ř.). V posuzovaném případě Vrchní soud v Praze v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 179/01 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že podle ustanovení §66a ZKV má soud ve věcech konkursu a vyrovnání použít přiměřené ustanovení o. s. ř., nestanoví-li tento zákon jinak. Tedy v případě, že ZKV neupravuje procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva (povinnosti), která nastává po zahájení řízení za situace, v níž účastník neztratil způsobilost být účastníkem řízení, jako je tomu v projednávané věci, je nutné vycházet z ustanovení §107a o. s. ř.
Stěžovatelka kritizuje postup soudů, který je podle jejího názoru nesprávný v tom, že obecné soudy (resp. soud odvolací) nevyčkaly nabytí právní moci rozhodnutí konkursního soudu vydaného podle ustanovení §107a o. s. ř., jímž by mohlo dojít k plnému nebo částečnému procesnímu nástupnictví na straně žalobkyně v důsledku postoupení její pohledávky na stěžovatelku jako postupníka a rozhodly o návrhu žalobkyně, jímž zcela vzala svoji žalobu zpět. Krajský soud v Českých Budějovicích ve smyslu ustanovení §96 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil a Vrchní soud v Praze jako soud odvolací jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Důvodem nesouhlasu stěžovatelky je především skutečnost, že tento návrh podala žalobkyně (jinak rovněž věřitel v předmětném konkursním řízení) v době, kdy již údajně k tomuto procesnímu úkonu nebyla legitimována, tedy kdy již bylo rozhodnuto podle ustanovení §107a o. s. ř.
Tato námitka byla odvolacím soudem jako nesprávná vyvrácena poukazem na dosud nepravomocné rozhodnutí konkursního soudu podle ustanovení §107a o. s. ř. i na platnou judikaturu v této otázce (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2004 sp. zn. 32 Odo 877/2003, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 29 Odo 886/2005), v níž vyslovil označený soud právní názor, že "osoba, jejíž vstup do řízení je navržen, se stává účastníkem řízení až po právní moci usnesení, jímž soud návrhu podle §107a o. s. ř. vyhověl; k témuž datu přestává být účastníkem ten, na jehož místo nový účastník vstoupil". Soud by proto po nabytí právní moci takového rozhodnutí měl "bez dalšího" postupovat v řízení o určení pravosti nevykonatelné pohledávky jako s účastníkem řízení (žalobcem) s novým konkursním věřitelem.
V těchto závěrech odvolacího soudu (navíc podložených dnes již standardní judikaturou zejména Nejvyššího soudu, na kterou ostatně poukázal i odvolací soud v napadeném usnesení), nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, jímž by bylo zasaženo do práva stěžovatelky na předvídatelné a platné judikatuře odpovídající rozhodnutí.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou rovněž v tom, že by ústavní stížností napadenými usneseními obou soudů jí byla odmítnuta spravedlnost, a možnost účastnit se soudního řízení, neboť jednak stěžovatelka tuto námitku vznáší až v ústavní stížnosti, ale zejména nijak blíže nevysvětluje, jak by hodlala svoji přítomnost u případného jednání o zpětvzetí žaloby využít, resp. z jakého důvodu nemohla svoji argumentaci k rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení plně rozvinout již ve svém odvolání, s jehož jednotlivými námitkami se by se musel odvolací soud v rámci rozhodnutí o odvolání zabývat a řádně v odůvodnění svého rozhodnutí také vypořádat.
K otázce, zda a v jakém rozsahu bude dále jednáno se stěžovatelkou v předmětném incidenčním sporu, není oprávněn se Ústavní soud vyjadřovat, ani v tomto ohledu posuzovat správnost spíše hypotetických úvah odvolacího soudu, protože další procesní postup a rozhodování v dosud probíhajícím konkursním řízení je výhradní záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu