ECLI:CZ:US:2009:3.US.3199.08.1
sp. zn. III. ÚS 3199/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky PROTES s.r.o., IČ: 46710434, se sídlem v Ústí nad Labem, Drážďanská 455/37, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem AK v Karlových Varech, Jáchymovská 27, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. září 2006 č. j. zn. 14 C 157/91-249, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2008 č. j. 9 Co 142/2007-282, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka, s tvrzením o porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na projednání záležitosti spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem, dále čl. 37 odst. 3 Listiny, jímž je garantováno právo na rovnost účastníků v řízení, domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť pro ni exekuce by znamenala nenahraditelnou újmu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, stručně řečeno, že obecné soudy uložily stěžovatelce zaplatit žalobcům podíl na zisku a nahradit náklady řízení, aniž by byly splněny zákonné předpoklady (byla porušena zásada volného hodnocení důkazů). Stěžovatelka měla tohoto zisku dosáhnout protiprávním prodejem počítačového programu Doprava - 1. etapa, který žalobci jako spoluautoři vytvořili pro jejího právního předchůdce. Obecné soudy v řízení nepostupovaly řádně, vyvodily chybné právní závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování atd.
Stěžovatelka namítala nedostatek pasivní legitimace a uvedla, že po zániku právního předchůdce (Programový a technický servis s. p.) Fond národního majetku převedl na stěžovatelku jen některý taxativně uvedený majetek a předmětem převodu nebyla žádná práva duševního vlastnictví. S právním názorem obecných soudů stěžovatelka nesouhlasila a poukázala na to, že chování žalobců, kteří se domáhali zaplacení odměny, bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť předběžným opatřením soudu bylo zabráněno dalšímu nakládání s dílem.
Obecné soudy při rozhodování nevzaly v úvahu ani chování účastníků řízení a to, že stěžovatelka se snažila celou záležitost od počátku vyřešit smírně, ale žalobci s tím nesouhlasili. Řízení bylo zatíženo značnými průtahy (trvalo 18 let) a v důsledku průtahů v řízení je stěžovatelka zavázána nahradit žalobcům nejenom žalovanou částku, ale i příslušenství, které přesáhlo mnohonásobně žalovanou pohledávku. Stěžovatelka tvrdila, že ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu bylo porušeno, neboť obecné soudy neposkytly ochranu právům stěžovatelky, proto navrhla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.
II.
Ústavní soud, který není součástí obecné soudní soustavy a kterému nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím či jiným zásahem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Stěžovatelka namítala porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska ústavně zaručených procesních práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla totožné námitky jako v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka tvrdila, že nevstoupila do všech práv a povinností původního žalovaného a nepřešly na ni povinnosti, kterých se žalovaní domáhali. Obecné soudy vyložily, že závazek souvisí s privatizovaným majetkem bez ohledu na to, v čem souvislost spočívá. Stěžovatelka uzavřením kupní smlouvy s Fondem národního majetku dnem 1. října 1993 se stala vlastníkem privatizovaného majetku s veškerými právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují (§15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb.). Ústavní soud se ztotožnil s názorem obecných soudů vyložených v odůvodnění rozhodnutí (rozsudek sp. zn. 9 Co 142/2007 str. 3, 4), že nárok žalobců je opírán o občanskoprávní nárok, který souvisí s privatizovaným majetkem, a proto je v tomto řízení pasivně legitimován.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky, že se měla na úkor žalobců obohatit tím, že program za úplatu šířila, aniž by k tomu žalobci jako spoluautoři dali souhlas a aniž by jim byl stěžovatelkou vyplácen podíl na zisku z prodeje.
Právně relevantním předmětem přezkumu tedy byla otázka výkladu a aplikace ustanovení dříve platného autorského zákona č. 35/1965 Sb., ve znění zákona č. 89/1990 Sb., (dále jen "autorský zákon"), v platném znění do 21. listopadu 1991, t. j. ke dni vzniku nároků žalobců, a to z pohledu ústavní konformity takového výkladu.
Žalobci v rámci pracovního poměru u právního předchůdce stěžovatelky vytvořili počítačový program Doprava - 1. etapa. Tento program splňoval pojmové znaky díla podle §2 odst. 1 autorského zákona, zaměstnavatel byl oprávněn toto dílo podle §17 odst. 1 autorského zákona užívat k plnění úkolů náležejících do předmětu jeho činnosti bez svolení autorů. Stěžovatelka však toto dílo šířila formou prodeje a pronájmu bez souhlasu autorů, ačkoliv podle §17 odst. 2 autorského zákona tak mohla činit jen s jejich svolením. S autory neuzavřela ani smlouvu o šíření díla dle ustanovení §22 autorského zákona. Jak vyplývá z ustanovení §13 odst. 1 autorského zákona při každém užití díla s výjimkou ustanovení §15 autorského zákona (které na tuto věc nedopadají) má autor právo na autorskou odměnu. Podle ustanovení §13 odst. 1 autorského zákona je třeba odměnu stanovit jako přiměřenou všem okolnostem konkrétního případu a to i volnou úvahou (§136 o. s. ř.).
Z ústavněprávního hlediska bylo věcí Ústavního soudu, aby posoudil, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po posouzení napadených rozhodnutí a po prostudování připojeného spisu Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů nic, co by svědčilo o důvodnosti ústavní stížnosti. Obecné soudy se tvrzeními stěžovatelky řádně zabývaly a ve svých rozhodnutích ve shodě s ustanovením §157 o. s. ř. zcela vypořádaly, proto Ústavní soud může na ně odkázat.
Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu byla odůvodněna jednak povahou uplatněných důvodů, pro které stěžovatelka podala ústavní stížnost a tvrdila, že řízení nebylo spravedlivé pokud byla zavázána nahradit žalobcům částku ve výši odpovídající jejímu návrhu na smírné ukončení sporu, ale má za povinnost nahradit i příslušenství žalované částky i náklady řízení, které probíhalo po dobu 18 let. Ústavní soud k tomu podotýká, že pokud stěžovatelka měla v úmyslu spornou věc řešit smírem, měla možnost tuto částku žalobcům uhradit jednostranným právním úkonem, ale toto neučinila, a proto nelze přihlédnout k těmto námitkám stěžovatelky. Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu i námitka délky trvání soudního řízení. Ta je totiž relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud, maje na paměti, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze jej hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; žádné z takových pochybení svědčící o porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy v projednávané věci neshledal.
Pokud jde o porušení práva na spravedlivý proces v soudním řízení, Ústavní soud již nejednou konstatoval, že čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), stejně jako čl. 95 či čl. 96 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud se týká návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. června 2009
Jan Musil
předseda senátu