ECLI:CZ:US:2009:3.US.36.09.1
sp. zn. III. ÚS 36/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. A., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem v Ostravě, 30. dubna 3128/2A, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, č.j. 8 Tdo 1008/2008-5234, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, č.j. 3 To 124/2007-5135, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2007, č.j. 54 T 7/2002-4960, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že:
1. Jemu vytýkané jednání nedosáhlo stadia pokusu, resp. nesměřovalo bezprostředně k dokonání trestného činu, kterým by "zřejmě" bylo "teprve vyplacení pohledávky investiční společností", a je činila nejistým a "problematickým" dostupnost "argumentů pro závěr o neplatnosti navrhovaných a zčásti uzavřených smluv o postoupení pohledávky". Neplatnost těchto smluv dovozuje z toho, že: 1/ rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 10. 3. 1999, č. j. 111/2 982/R/1999, o odejmutí povolení ke vzniku Oxfordského podílového otevřeného fondu a Oxfordské investiční společnosti, a. s., s nimž bylo spojeno též zrušení podílového fondu, doposud nebylo "platně doručeno", a tedy - oproti jeho "subjektivnímu přesvědčení" v době "vytýkané činnosti" - pohledávky "ve skutečnosti nevznikly a objektivně neexistovaly", v důsledku čehož "jednal v omylu, který měl objektivně větší váhu než údajný omyl majitelů podílových listů", 2/ že jsou zde dány "důvody, které Komise pro cenné papíry, Nejvyšší správní soud i soudy rozhodující v trestním řízení uvedly ve svých rozhodnutích" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004, č.j. 6 A 14/2000-83), a konečně 3/ že smlouvy "neobsahují údaj o výši postupované pohledávky".
2. K porušení práva na obhajobu došlo tím, míní stěžovatel, že výslechy svědků v přípravném řízení byly nařizovány a prováděny tak, že pro obhájce "nebylo fyzicky možné, aby využil práva těchto výslechů se účastnit".
3. Krajský soud se rovněž nevypořádal adekvátně s jeho námitkou, že písemné přepisy jeho výslechu "neodpovídají jeho vyjádřením před trestním senátem".
4. Podle stěžovatele nastala též situace tzv. opomenutých důkazů, jelikož soudy nevyslechly jím navrhované svědky ("znalce Ing. K. a Ing. P.", H.-P., členku prezidia Komise pro cenné papíry, a další pracovníky Komise pro cenné papíry, E. L., L. M., T. H. a F. J., resp. M. M.).
5. A konečně podle stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena zásada "ne bis in idem" tím, že za "vytýkané jednání" mu byl již uložen "finanční postih pokutou ve výši 100 000 Kč", a to Komisí pro cenné papíry.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, který byl odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena představenstva akciových společností na čtyři roky a šest měsíců a konečně peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že:
dne 6. 9. 1999 v Ostravě, jsa předsedou představenstva Oxfordské investiční společnosti, a. s., se sídlem Slezská Ostrava, ul. Bohumínská 63, IČO 47674636, v úmyslu se obohatit, v souvislosti se zrušením Oxfordského podílového otevřeného fondu Oxfordské investiční společnosti, a. s., k němuž došlo na základě rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 10. 3. 1999, č. j. 111/2982/R/1999, jež nabylo právní moci dne 6. 4. 1999, zejména v rozporu s ustanovením §5a odst. 2, odst. 3, §14 odst. 1 písm. a) a §17a odst. 2 písm. a), písm. b) zák. č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech v tehdy platném znění, jako fyzická osoba zneužil neveřejně přístupných informací o majitelích podílových listů zrušeného Oxfordského podílového otevřeného fondu získaných z titulu výkonu funkce předsedy představenstva Oxfordské investiční společnosti, a.s., vyplývajících ze seznamu majitelů uvedených cenných papírů k 14. 6. 1999 zaslaného Střediskem cenných papírů z důvodu zrušení emise podílových listů, a to k tomu, že jménem Oxfordské investiční společnosti, a. s., rozeslal prostřednictvím pošty podílníkům Oxfordského podílového otevřeného fondu vlastnících celkem 2847 kusů podílových listů nabídku platnou do 24. 9. 1999 na odkoupení pohledávky za Oxfordskou investiční společností, a. s., která vznikla v důsledku zrušení tohoto fondu a následného zrušení emise podílových listů, za odkupní cenu ve výši 300 Kč, ač hodnota podílu na majetku ve zrušeném fondu určená k výplatě podílníků činila nejméně 1 160 Kč, tuto nabídku podepsal jako předseda představenstva Oxfordské investiční společnosti, a. s., zároveň podílníky neinformoval o právu na výplatu skutečného podílu, ke které mělo dojít v období od 6. 10. do 6. 11. 1999 a současně s nabídkou zaslal Smlouvu o úplatném postoupení pohledávek, v níž figuroval jako fyzická osoba - postupník, s cílem převést na sebe podíly uvedeného fondu, při jejichž následné realizaci v podobě výplaty podílů jeho osobě by způsobil původním podílníkům škodu v celkové výši 2 448 420 Kč a o tuto částku se obohatil, k čemuž však následně, a to i z důvodu zásahu Komise pro cenné papíry, nedošlo.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ohledně šesti poškozených (konkrétně uvedených) a za použití §259 odst. 3 tr. řádu o jejich nárocích nově rozhodl. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Stěžovatelem otevřený spor, zda předmětné "smlouvy o úplatném postoupení pohledávek" byly platné či nikoli, postrádá v jeho věci opodstatnění.
Vrchní soud v Olomouci výstižně připomenul, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C. H. Beck, sv. 24, pod č. T 575, se trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., popřípadě jiného trestného činu pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což platí právě u trestného činu podvodu), a není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2008, dospěl k závěru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.).
Z téhož právního stanoviska vycházel Nejvyšší soud kupř. v usnesení ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 6 Tdo 539/2008, v němž konstatoval, že není podmínkou trestní odpovědnosti platnost či neplatnost předmětné smlouvy (při jejímž uzavírání jeden z účastníků jednal podvodně), neboť "v případě podvodného jednání některého z účastníků závazkového vztahu (platí pro všechny typy podvodu), jde vždy o (relativní) neplatnost právního úkonu".
Právní názory, které ve stěžovatelově věci obecné soudy v této dílčí (namítané) otázce uplatnily, tedy konvenují standardnímu nazírání soudní praxe, a nemohou tím být ani excesivní ani "svévolné"; obecné soudy je i adekvátně odůvodnily.
Stojí za zaznamenání, že jestliže nyní stěžovatel dovozuje, že by Oxfordská investiční společnost, a.s., "pohledávky nevyplatila" kvůli neplatnosti předmětných smluv (odvíjející se z pravidla, že nárok majitele podílového listu vyplývající z §35d odst. 3 věta druhá zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, v rozhodném znění, mohl být převeden pouze prodejem podílového listu, a dále z okolnosti, že majitelé podílových listů nebyli před uzavřením smluv informováni o výši postupovaného nároku), pak prezentuje názor (ohledně platnosti sporných právních úkonů) protichůdný tomu, který - společně právě s jmenovanou investiční společností - bezúspěšně uplatňoval v řízení o žalobě proti rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 3. 1. 2000, č.j. 221/21212/1999, v němž byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004, č.j. 6 A 14/2000-83.
K otázce dokonání trestného činu postačí připomenout konstatování odvolacího soudu, s nímž není důvod polemizovat, že "nalézací soud přehlédl a ve skutkových závěrech výroku o vině nezobrazil, že dílem ke vzniku tohoto následku (obohacení obžalovaného) došlo, byť ve změněné formě tak, že obžalovaný v situaci, kdy byl donucen KCP pod dohledem depozitáře vyplatit podílníkům jejich veškeré nároky z vlastnictví podílových listů, dalším modifikovaným jednáním, na předchozí podvodné jednání navazující, od části nejméně 32 poškozených vylákal vyplacené částky odpovídající hodnotě 270 podílových listů a způsobil jim tak škodu v celkovém rozsahu nejméně 222 564 Kč. Tím trestný čin dokonal. ... Vzhledem k absenci odvolání v neprospěch obžalovaného považoval odvolací soud možnou úpravu skutkové věty výroku o vině v uvedeném směru za odporující zákazu reformace in peius" (srov. rozsudek odvolacího soudu, str. 23-24).
Ohledně námitky stěžovatele, že jeho obhájce nemohl "využít práva těchto výslechů se účastnit", platí podobné; zabýval se jí podrobně jak soud prvního stupně (srov. jeho rozsudek, str. 64-73) tak i soud odvolací (srov. jeho rozsudek, str. 12-14). Vrchní soud v Olomouci v dané souvislosti uspokojivě poukázal na to, že "významná část všech jednotlivých poškozených byla u hlavního líčení nalézacím soudem osobně vyslechnuta a podstatné skutečnosti, týkající se toho, zda byly jednotlivým poškozeným zaslány nabídky obžalovaného, zda je akceptovali a jakým způsobem a v jakém rozsahu mezi obžalovaným a poškozenými byly zaslány jednotlivé finanční částky, jsou dokladovány také objektivními listinnými důkazy".
Výtkou, že "písemné přepisy jeho výslechu neodpovídají jeho vyjádřením před trestním senátem", stěžovatel obrací pozornost nikoli k rozhodnutím napadeným ústavní stížností, nýbrž k přípisu ze dne 25. 4. 2008, jímž Krajský soud v Ostravě reagoval na požadavek předání "doslovného zápisu z výslechu ze dne 28. 3. 2008" (procesní spis, č.l. 5185); že nepředání těchto zápisů bylo způsobilé ovlivnit výsledek řízení o dovolání, popř. o ústavní stížnosti, stěžovatel však netvrdí.
Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením, že nebyly provedeny některé navržené důkazy (výpověďmi jmenovaných svědků), je v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (soudu prvního stupně a odvolacího soudu) se dostatečně podává, jaká zjištění byla z jednotlivých důkazních pramenů učiněna a jakými hodnotícími úvahami byly soudy vedeny. O situaci tzv. opomenutých důkazů zde nejde; neplatí totiž, že soud je povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jmenovitě tomu, který je vzhledem k jiným skutkovým zjištěním již zjevně nepotřebný, resp. nadbytečný (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Odvolacímu soudu nelze ani relevantně vytýkat, že své rozhodnutí toliko "zčásti vyhovět návrhu (stěžovatele) na doplnění dokazování" dostatečně a výstižně neodůvodnil (srov. jeho rozsudek, str. 16).
Ve vztahu k namítanému porušení zásady "ne bis in idem" postačí (ve shodě s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu) odkázat na v řízení před obecnými soudy vyjádřené mínění, že rozhodnutí Komise pro cenné papíry zahrnuje "zcela obecné vymezení skutku, pro který byla uložena pokuta", a "neobsahuje žádnou konkrétní skutkovou okolnost vymezenou následně ve výroku odsuzujícího rozsudku a odpovídající znakům trestného činu podvodu". Ani zde nelze shledat neodůvodněný exces či libovůli, resp. absenci uspokojivé racionální základny, z níž obecné soudy tuto obranu stěžovatele nepřijaly.
K právnímu posouzení věci se podrobně a přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí) též vyjádřil dovolací soud (včetně odkazů na související judikaturu Ústavního soudu i vlastní a odbornou právní literaturu), a jím uplatněným právním názorům není důvod (natožpak z ústavněprávního hlediska) cokoli vytýkat.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jan Musil
předseda senátu