ECLI:CZ:US:2009:3.US.412.09.1
sp. zn. III. ÚS 412/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 11. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele I. Č., zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem 602 00 Brno, Havlíčkova 13, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2008 č. j. 33 Odo 1270/2006-224, rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2005 č. j. 15 Co 137/2004-194 a Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2004 č. j. 16 C 11/96-142, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčen v ústavě zaručených základních právech, zejména v právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že soud I. stupně zamítl žalobu, prostřednictvím které uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty proti žalovanému, s nímž uzavřel smlouvu o přípravě, výstavbě a dodávce díla, a to bytu, garáže včetně společných prostor bytového domu v Brně-Líšni, na Kotlanově ulici. Poukázal na to, že žalovaný byl v plnění termínu předání díla v prodlení od 1. 12. 1994 až do 16. 12. 1995, kdy k jeho předání došlo, a za tuto dobu smluvní pokutu také požadoval. Proti zamítnutí žaloby podal odvolání, Krajský soud v Brně za použití výkladu, se kterým však nesouhlasí, rozsudek Městského soudu v Brně potvrdil, čímž podle jeho přesvědčení porušil základní principy interpretace právních úkonů a tím i jeho právo na spravedlivý proces. Nesprávnou aplikaci §35 odst. 2 občanského zákoníku namítal i v dovolání, když však tuto Nejvyšší soud pojal za námitku mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci čili do důvodu, který přípustnost dovolání v dané věci založit nemůže, a proto je odmítl. Stěžovatel v návrhu současně poukázal na průběh soudního řízení, zejména na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, kterým byl předcházející zamítavý rozsudek soudu I. stupně za použití odlišného výkladu zrušen, dále na to, že závěr o neplatnosti smlouvy o dílo pro vyloučení možnosti zahrnout do ní výstavbu bytu považuje za nesprávný. Podle jeho přesvědčení stavební práce, jejichž výsledkem je vytvoření nového bytu nebo nových společných prostor, mohly být jako hmotně zachycený výsledek stavební činnosti předmětem smlouvy o dílo, jak byla se žalovaným také uzavřena - stejně jako i s dalšími budoucími vlastníky bytů.
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud s poukazem na svou judikaturu, mj. na rozhodnutí ze dne 9. 3. 2004 ve věci sp. zn. 32 Odo 1172/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (C 2649, sešit 29, ročník 2004) v odůvodnění svého usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatele, vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč odvolací soud, shodně se soudem I. stupně, zhodnotil mezi účastníky uzavřenou smlouvu o dílo jako smlouvu neplatnou dle §37 odst. 2 občanského zákoníku. Výklad a právní posouzení smlouvy, podle níž stěžovatel dovozoval nárok na zaplacení smluvní pokuty, včetně vyřešení právní otázky vztahující se k předmětu smlouvy o dílo, obsahujícímu zhotovení bytu a garáže, včetně společných prostor domu, které by nebyly oddělitelnou částí domu, shledal Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou, a proto opodstatněně dospěl k závěru, že dovolání žalobce, opírající se o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, není přípustné. Lze shodně s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu poukázat na znění §120 odst. 1 občanského zákoníku, kterým je vymezen pojem součásti věci (a její neoddělitelnosti, aniž by se věc znehodnotila) a v souladu s tím na obsah předmětné smlouvy o dílo, týkající se právě součásti věci nikoliv věci samostatně zhotovitelné. Jak vyplývá z provedených důkazů a odůvodnění všech rozhodnutí, pak formulace předmětu smlouvy, vymezeného jak výše uvedeno, způsobuje její neplatnost svou neurčitostí. V domě, ve kterém měl být zbudován byt stěžovatele, se nachází bytových jednotek či garáží více, společné prostory v domě pak nepochybně jsou či budou ve spoluvlastnictví více osob apod. V dalším lze na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jakož i rozsudku odvolacího soudu odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu