ECLI:CZ:US:2009:3.US.446.09.1
sp. zn. III. ÚS 446/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. M., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem AK se sídlem Blanická 25, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. listopadu 2008 č. j. 60 Co 110/2008-112, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. února 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2008 č. j. 60 Co 110/2008-112, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2007 č. j. 36 C 276/2007-78 bylo rozhodnuto tak, že řízení v části, v níž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal zaplacení částky 947,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně z částky 947,- Kč od 1. dubna 2002 do zaplacení, se zastavuje (výrok pod bodem I.); ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobce domáhal toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 83 653,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně od 1. dubna 2002 do zaplacení, se zamítá. Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 26.692,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. listopadu 2008 č. j. 60 Co 110/2008-112 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II. potvrdil, a v napadeném výroku pod bodem III. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 26.682,10 Kč. Současně žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 26.334,70 Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu s ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), které jim ukládá povinnost pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádávají nedostatečným způsobem a v rozporu se zákonem, má to za následek vadu v řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů vedoucím k zamítnutí části jeho žaloby a je toho názoru, že obecné soudy rozhodly v rozporu s tehdy platným zákoníkem práce (zák. č. 65/1965 Sb., ve znění účinném k 1. 5. 2001, dále jen "zákoník práce"), ačkoli měly k dispozici veškeré dostupné důkazy, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ve vztahu k nedostatku oprávnění Ing. G. jednat za žalovaného poukázal stěžovatel na to, že jednatel obchodní společnosti nemusí být totožný s majitelem společnosti. Záleží proto na úvaze společnosti, kdo je oprávněn mzdové záležitosti upravené v zákoníku práce provádět. Podle názoru stěžovatele se v souzené věci soudy musí zabývat i tou skutečností, že ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku, která upravují chod obchodních společností, se může zavazovat ta osoba, která je k tomu pověřena, a nemusí to být na základě plné moci, ale i na základě jiných vnitřních předpisů. Ing. G. byl zástupcem zřizovatele společnosti i majitelem společnosti, byl také předsedou dalších orgánů společnosti, např. dozorčí rady společnosti. Je proto podle stěžovatele v rozporu s dobrými mravy, pokud je vydáno rozhodnutí a v případě podané žaloby je uplatněno odvolání se na skutečnost, že ten, kdo rozhodnutí učinil, nebyl statutárním orgánem.
Ve vztahu k námitce promlčení stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ust. §263 odst. 1 zákoníku práce, neboť v daném případě bylo třeba aplikovat ust. §263 odst. 2 zákoníku práce, protože v souzené věci žalovaný ve smyslu tohoto ustanovení uznal peněžitý nárok stěžovatele co do důvodů a jeho výše jako nejvyšší orgán společnosti a tudíž je zde promlčecí doba 10 let.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na kterou Ústavní soud v následujícím příkladmo poukazuje.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Protože úkolem Ústavního soudu podle článku 83 Ústavy je ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Takovéto porušení Ústavní soud však v projednávané věci neshledal.
V souzené věci Okresní soud ve Zlíně žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalobce se domáhal zaplacení peněžitého plnění z neplatné manažerské smlouvy a navíc žalobní nárok by byl promlčen i pokud by na straně žalovaného nebyl dán nedostatek oprávnění Ing. G. k jednání za žalovaného při podpisu manažerské smlouvy. S ohledem na uvedené soud neprováděl další dokazování, které žalobce navrhoval, odmítl i důkazní návrhy žalovaného. S uvedenými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který uzavřel, že pokud by byl nárok žalobce promlčen z pohledu všech do úvahy přicházejících právních kvalifikací jeho nároku, je závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobce správný. Odvolací soud, jak uvedl, se již nemusel zabývat dalšími liniemi obrany žalovaného, neboť ani jejich případná opodstatněnost (či neopodstatněnost) by nemohly na zamítavém výroku nic změnit. Od rozhodnutí soudu prvního stupně se odvolací soud odchýlil pouze ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení.
Nelze se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Jeho žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu