ECLI:CZ:US:2009:3.US.557.07.1
sp. zn. III. ÚS 557/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti P. T., právně zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 5 To 738/2006, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv, garantovaných článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž k porušení jeho práv vyplývajících z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, domáhá se stěžovatel zrušení rozsudku odvolacího soudu, který vzešel z trestního řízení vedeného proti obžalovanému L. K., a v němž stěžovatel uplatňoval práva poškozeného.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 9. 2006 č. j. 10 T 52/2006 - 92, byl L. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona. Podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil okresní soud obžalovanému povinnost zaplatit stěžovateli jako poškozenému škodu ve výši 150.000,- Kč.
Odvolací soud z podnětu odvolání obžalovaného K. však v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 29. 11. 2006 zrušil dle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. řádu rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a za podmínek ust. §259 odst. 3 tr. řádu uznal obžalovaného nově vinným stejným trestným činem. Skutkovou větu výroku o vině však odvolací soud upravil (zkráceně řečeno) tak, že v ní jako osobu, jíž byla trestným činem způsobena škoda 150.000,- Kč, označil M. L. a nikoli stěžovatele. V odůvodnění druhoinstančního rozsudku se konstatuje, že odvolací soud nerozhodoval o náhradě škody, neboť stěžovatel není poškozeným ve smyslu trestního řádu a že "zaplacení částky 150.000,- Kč, kterou mu obžalovaný dluží na základě podepsané směnky, se bude muset domáhat v občanskoprávním řízení".
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva jako poškozeného žádat v adhezním řízení náhradu škody, která mu byla způsobena trestným činem, a tím zároveň došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Stěžovatel zdůraznil, že odvolací soud nemůže napadený rozsudek soudu prvého stupně zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu připadajícím výsledkem. Postup krajského soudu dle stěžovatele dále založil vadu tzv. překvapivosti rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť krajský soud před vydáním rozsudku neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od názoru okresního soudu a neumožnil jim se k němu vyjádřit. Tím byl zároveň porušen princip dvojinstančnosti řízení. Stěžovatel je toho názoru, že pokud odvolací soud považoval skutková řízení soudu prvého stupně za nejasná či neúplná, měl s ohledem na ust. §2 odst. 5 sám doplnit dokazování v potřebném rozsahu, popř. měl vrátit věc nalézacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zákonné podmínky pro postup dle ust. §259 odst. 3 tr. řádu dle stěžovatele dány nebyly.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení. Vyjádření obecného soudu bylo stručné a v podstatě jen rekapitulovalo argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nikoli přezkum postupu orgánů veřejné moci v rovině jednoduchého práva a obecné správnosti. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž podrobně vysvětlil, jaký je účel ústavní stížnosti ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy, a sice že se jedná o nástroj ochrany individuálních základních práv a svobod, který je subsidiárního charakteru. S ohledem na zásadu sebeomezení připadá kasační zásah Ústavního soudu v úvahu jen tam, kde již stěžovatel nemá k dispozici další prostředky k ochraně či prosazení svého práva.
Ve svých rozhodnutích Ústavní soud dále konstatoval, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C. H. Beck 1997, str. 343 a násl.). V ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy základní právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin nelze dovodit. Má-li poškozený v trestním řízení určitá práva, vyplývající z norem v oblasti jednoduchého práva, nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem. Ústavní soud zakotvení těchto práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem, vycházející ze základního účelu trestního řízení, tedy aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni s tím, aby trestní řízení působilo k upevňování zákonnosti a k předcházení a zamezování trestné činnosti.
V projednávané věci je třeba konstatovat, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel důsledně ze skutkových zjištění soudu prvého stupně. Změna, již odvolací soud provedl ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku ohledně osoby poškozeného, není výsledkem odlišného hodnocení důkazů v hlavním líčení provedených, ale toliko správnou právní subsumpcí skutkového stavu pod ustanovení tr. zákona. Jak zrušené rozhodnutí okresního soudu tak ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu vycházejí shodně ze zjištění, že obžalovaný K. v přesně nezjištěný den v polovině roku 2004, veden snahou neoprávněně se obohatit, přestože věděl, že nebude schopen svému závazku dostát a peníze ve stanovené lhůtě vrátit, vylákal od M. L. částku ve výši 150.000,- Kč s tím, že peníze vrátí do jednoho měsíce, což neučinil. M. L. po marných upomínkách obžalovaného posléze svou pohledávku za úplatu postoupil stěžovateli. Stěžovatel obžalovaného vyhledal a nechal si od něj podepsat směnku znějící na částku 150.000,- Kč.
Z takto zjištěného skutkového stavu, který stěžovatelem není ani nijak sporován, je s ohledem na ust. §3 odst. 3, §4 ve spojení s ust. §250 odst. 1 tr. zák. zřejmé, že trestný čin podvodu byl dokonán již v okamžiku, kdy obžalovaný z M. L. peněžní částku vylákal a jen na M. L. lze tudíž hledět jako na poškozeného trestným činem dle ust. §43 odst. 1 a násl. tr. řádu. Skutečnost, že poškozený L. posléze svou pohledávku postoupil stěžovateli a ten si vymohl na obžalovaném podepsání směnky, je již otázkou občanskoprávního vztahu mezi stěžovatelem a obžalovaným, jak správně dovodil odvolací soud. Lze konstatovat, že rozhodnutí nalézacího soudu směšuje pojmy náhrady škody způsobené trestným činem a občanskoprávního závazku.
Ust. §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu umožňuje zrušit napadený rozsudek prvoinstančního soudu z důvodu porušení ustanovení trestního zákona v případech nesprávnosti jeho výkladu (interpretace) nebo nesprávnosti jeho použití (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5 vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 1943). Nesprávnost výroku o náhradě škody pak zakládá speciální kasační důvod podle §258 odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Pokud jde o právo osoby, jež o sobě tvrdí, že jí postavení poškozeného náleží a sleduje tak náhradu majetkové škody, je pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti trestnímu rozsudku, klíčové, že se takové osobě k ochraně jejích majetkových práv vždy nabízí ještě postup pořadem práva občanského (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2997/07, dostupné v on-line databázi rozhodnutí NALUS). Z tohoto předpokladu a ze zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci soudů obecných je třeba vycházet i v projednávané věci.
Vzhledem k výše uvedenému byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu