ECLI:CZ:US:2009:3.US.564.09.1
sp. zn. III. ÚS 564/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED, se sídlem Antiopis, 19 P.C.6058, Larnaca, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Pavlou Šilerovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Žerotínova 1171/37, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2008, č.j. 8 Cmo 415/2007-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, kterým odvolací soud odmítl odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně v řízení o návrhu, kterým se Ing. P. N. domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud stěžovatelce uložil povinnost vydat 100 % obchodního podílu ve společnosti PETRCÍLE, s. r. o., společnosti Českomoravská železárenská, a. s., v likvidaci.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2007, č.j. 26 Cm 156/2005-101, byla s poukazem na ustanovení §94 odst. 3 o. s. ř. přibrána do řízení společnost Českomoravská železárenská, a. s., v likvidaci.
Odvolání společnosti Českomoravská železárenská, a. s., v likvidaci odvolací soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl [§202 odst. 1 písm. b) a §218 písm. c) o. s. ř.].
V ústavní stížnosti - obsahově blízké návrhům ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1183/07, III. ÚS 1478/07, I. ÚS 1769/07, I. ÚS 985/08 (u posledně jmenované je odlišný jen její bod 10.) - stěžovatelka vytýká krajskému soudu (aniž by však do petitu stížnosti zahrnula požadavek na zrušení jeho usnesení), že nesprávně interpretoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu a že nebyl oprávněn - na základě §94 odst. 3 o. s. ř. - společnost Českomoravská železárenská, a. s., v likvidaci do řízení přibrat.
Samotnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatelka oponuje námitkou, že "účastníkovi civilního sporného řízení, kterého soud bezdůvodně a bez návrhu přibere do řízení, nelze upřít právo odvolat se proti usnesení o přibrání do řízení tím, že soud v odůvodnění napadeného usnesení uvede, že řízení, které dosud všichni považovali za sporné, je vlastně nesporné a že v odůvodnění odkáže na ustanovení §94 odst. 3 o. s. ř. a §202 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aniž by proto existoval jakýkoliv důvod". Odvolací soud, uvádí stěžovatelka, "napadeným rozhodnutím potvrdil soudem prvého stupně vytvořené nerovné postavení".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Odmítnutím odvolání proti usnesení, kterým byl k řízení přibrán další účastník (§94 odst. 3 o. s. ř.), se Ústavní soud již zabýval v usnesení ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 985/08, vydaném v řízení o ústavní stížnosti, kterou proti témuž rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2008, č.j. 8 Cmo 415/2007-204) podala tehdejší odvolatelka, tj. společnost Českomoravská železárenská, a. s., v likvidaci. V tomto usnesení se Ústavní soud vypořádal s obdobnou argumentací, kterou uplatnila stěžovatelka (ve shodném postavení v původním řízení jako odvolatelka) nyní i ve věci posuzované, pročež není překážek, aby na tam obsažené odůvodnění Ústavní soud již jen odkázal.
V předmětném usnesení Ústavní soud konstatoval, že: "Stěžovatel zcela pominul skutečnost, že bez ohledu na právní názor odvolacího soudu nemohl soud ve věci rozhodnout jinak, než odvolání odmítnout, neboť proti rozhodnutí o přibrání účastníka do řízení není odvolání přípustné. V ústavní stížnosti tak stěžovatel v podstatě brojí především proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2007, čj. 26 Cm 156/2005-101, a snaží se vyvrátit jeho právní argumentaci. Zrušení tohoto usnesení však nenavrhl. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti. Může tedy přezkoumávat a rušit pouze ta rozhodnutí, která stěžovatel napadne a jejichž zrušení navrhne. V daném případě tedy mohl přezkoumat pouze shora označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Ten však rozhodl správně, pokud odvolání stěžovatele odmítl, neboť proti usnesení, jímž byl přibrán do řízení další účastník, není odvolání přípustné. Odvolací soud se proto danou věcí meritorně nezabýval, v odůvodnění svého usnesení nad jeho nezbytný rámec pouze vyjádřil stručně svůj právní názor, kterým se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně."
Stěžovatelce se již jen připomíná, že Ústavní soud usnesením ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 1478/07, její - argumentačně identickou - ústavní stížnost proti (věcně souvisejícímu) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2007 č.j. 26 Cm 156/2005-102, vydanému rovněž s poukazem na ustanovení §94 odst. 3 o. s. ř., jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní stížnost neshledal ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou, čímž stěžovatelce přisvědčil (v jejím procesním postupu, protichůdnému názoru prezentovanému v ústavní stížnosti nyní posuzované), že jiný procesní prostředek způsobilý dosáhnout zrušení rozhodnutí krajského soudu k dispozici neměla (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Důvod k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tak doložen, a tím i důvod, aby posuzovanou ústavní stížnost (jako předchozí směřující proti témuž usnesení) Ústavní soud coby návrh zjevně neopodstatněný odmítl rovněž; na odůvodnění předchozího usnesení ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 985/08, přitom (v dalším) postačí již jen odkázat.
Nelze vyloučit ani posouzení přísnější, ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, podle kterého soudce zpravodaj usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Nedostatek legitimace k ústavní stížnosti je odůvodnitelný tím, že stěžovatelka v řízení před odvolacím soudem, jehož rozhodnutí napadla, nebyla odvolatelkou. Z ústavní stížnosti je ostatně zřejmé, že oponuje-li odvolacímu soudu, že "účastníkovi ... nelze upřít právo odvolat se proti usnesení o přibrání do řízení" (viz shora), nemůže mít na mysli sebe, jelikož odvolání, které bylo odmítnuto, nepodala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Jan Musil
předseda senátu