ECLI:CZ:US:2009:3.US.580.09.1
sp. zn. III. ÚS 580/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DT COMPACT s. r. o., se sídlem Brno, Havlíčkova 129/15, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem v Brně, Havlíčkova 13, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 1. 2009 č. j. 10 C 218/2008-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 13. 3. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného rozsudku obecného soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Břeclavi napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 013,- Kč, s příslušenstvím, z titulu pohledávky Dopravního podniku města Brna, a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, kterou nabyla postoupením. Podle soudu nebylo prokázáno, že žalovanému bylo před zahájením soudního řízení doručeno oznámení o postoupení pohledávky a nestalo se tak ani v jeho průběhu; s poukazem na §524 odst. 1 a §526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, pak soud uzavřel, že při absenci tohoto právního úkonu není žalovaný dosud povinen stěžovateli plnit. Uplatnění nároku na zaplacení pohledávky za situace, kdy žalovaný jako dlužník neví, že stěžovatelka je jeho věřitelem a nebyla mu tak dána ani možnost "novému" věřiteli dluh dobrovolně uhradit, je navíc podle něj i v rozporu s dobrými mravy.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že soud použil a vyložil obecnou právní normu v extrémním rozporu s tím, jak tento předpis je a má být konsensuálně aplikován a interpretován, a jeho závěry tak nesou jednoznačné prvky libovůle a svévole. Tvrdí dále, že soud napadené rozhodnutí vystavěl na zcela nedostatečném a nepřesvědčivém odůvodnění, které dle stěžovatelky nemá právní relevanci.
Podle stěžovatelky nelze akceptovat především závěr o právní neúčinnosti smlouvy vůči žalovanému, neboť ke změně na straně oprávněného došlo již uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek, aniž by k tomuto úkonu bylo třeba souhlasu a vědomosti dlužníka. Vědomost dlužníka ovlivňuje pouze možnost dlužníka přivodit zánik závazku plněním i původnímu věřiteli, nemá však vliv na postavení nového věřitele a jeho oprávnění uplatnit závazek ve sporu o plnění vůči dlužníkovi. Z týchž důvodů pak nelze mít pochybnosti ani o aktivní legitimaci stěžovatelky. Oporu v právních předpisech nelze nalézt ani pro povinnost stěžovatele vyzvat před podáním žaloby dlužníka za všech okolností k zaplacení, a dát mu tak v každém případě prostor k mimosoudní úhradě jeho dluhu.
Svým postupem soud podle tvrzení stěžovatelky porušil právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Okresní soud v Břeclavi ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah soudního spisu.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka již podala celou řadu obsahově shodných či obdobných ústavních stížností, např. sp. zn. III. ÚS 78/09, III. ÚS 578/09, II. ÚS 579/09, III. ÚS 581/09, II. ÚS 582/09 či IV. ÚS 697/09. Byla tedy již opakovaně vyrozuměna o tom, že pokud je podávána ústavní stížnost stejného nebo obdobného obsahu, pokládá Ústavní soud za zcela postačující bez dalšího na tato usnesení a jejich odůvodnění odkázat. Ústavní soud ani při posuzování této další ústavní stížnosti stěžovatelky neshledává žádný důvod odchylovat se od svých předchozích závěrů. Bez dalšího tedy odkazuje na argumentaci obsaženou ve svých předchozích usneseních, v nichž posuzoval shodné či obdobné argumenty stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu