ECLI:CZ:US:2009:3.US.608.08.1
sp. zn. III. ÚS 608/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti V. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3125/2006 ze dne 29. 11. 2007, rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Co 13/2006 ze dne 12. 4. 2006 a Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 108/2003 ze dne 4. 11. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1, 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak je patrno z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 108/2003, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, domáhajícího se proti České republice přiznání částky 900 000,- Kč jako odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu průtahy v několika soudních řízeních, které v žalobě označil. Rozsudkem ze dne 4. 11. 2005 shora označeným rozhodl Krajský soud v Ostravě - v pořadí svým druhým rozsudkem (prvým rozhodnutím žalobě stěžovatele zčásti vyhověl) ve věci tak, že žalobu stěžovatele zamítl. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl vrchní soud shora označeným rozhodnutím tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil v podstatě s odůvodněním, že právo na soudní ochranu a na projednání věci bez zbytečných průtahů není právem osobnostního charakteru, chráněným právní úpravou §11 a násl. občanského zákoníku, a průtah v soudním řízení tedy sám o sobě nemůže být neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby. O dovolání stěžovatelem podaném proti rozhodnutí odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením shora označeným tak, že dovolání, v němž stěžovatel za otázku zásadního právního významu v podstatě považoval, zda porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod je porušením práv chráněných ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku, jako nepřípustné odmítl, když po rozboru podstaty práva na ochranu osobnosti učinil závěr, že právo na projednání věci v soudním řízení bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny je na rozdíl od některých jiných práv v Listině uvedených - např. práv na život, lidskou důstojnost, osobní čest a ochranu jména, právem zřetelně odlišným od práv chráněných ustanoveními §11 až 13 občanského zákoníku, neboť nenaplňuje soudem podrobně v rozhodnutí vyloženou charakteristiku. Toto právo nemá ryze osobní povahu, neboť není spjato s osobní integritou fyzické osoby a jde výlučně o právo na ochranu fyzické osoby ve vztahu ke státní suverenitě (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 30 Cdo 111/2006 a další ze dne 19. 4. 2004 sp. zn. 30 Cdo 281/2006). Dovolací soud tak uzavřel, s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu, že se odvolací soud neodchýlil od názoru vyloženého již v dřívější judikatuře dovolacího soudu.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel uvedený názor obecných soudů nepovažuje za ústavně konformní, neboť mimořádně oslabuje pozici občana ve vztahu ke státní moci a podle něj nevyplývá přímo ze znění zákona, ale je pouze důsledkem jeho výkladu. Poukazuje na vývoj pojmu osobnosti resp. jednotlivých složek osobnosti a tím i práv, která jsou s ní spojena s tím, že tento je v dnešní době širší, než např. v době vzniku příslušné normy, tj. v první polovině 60. let 20. století. V této souvislosti poukazuje na rozhodování Evropského soudu pro lidská práva, který právo na spravedlivý proces pojímá jako právo všelidské a v rámci rozhodování o tzv. spravedlivém zadostiučinění tento soud konstantně judikuje tak, že zjištěný průtah v soudním řízení, který znamená porušení práva na spravedlivý proces, považuje za nemateriální újmu účastníka, odškodnitelnou v penězích. Skutečnost, že zákonodárce teprve v roce 2006 přijal normu, která výslovně řeší průtahy v soudním řízení, ještě neznamená, že před přijetím této normy nepředstavovaly průtahy v soudním řízení újmu účastníka, resp. takovou újmu, která by mohla být odškodnitelná. Má za to, že Nejvyšším soudem v jeho judikátech zastávaný názor vychází z nepřiměřeně úzkého výkladu ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku a tím, že jmenovaný soud odmítl aplikovat praxi Evropského soudu, dostal se do rozporu se zásadou, že každý se musí domoci odškodnění za újmu způsobenou nezákonným postupem soudu. Zároveň poukázal i na judikaturu Ústavního soudu - nález sp. zn. I. ÚS 85/04, v němž jmenovaný soud i s poukazem na judikaturu Evropského soudu dospěl k závěru, že chybný postup státní moci - konkrétně soudů a tím způsobená újma může být odškodněna v režimu řízení na ochranu osobnosti s tím, že zákon č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nárok na nemateriální újmu nekonstituoval, ale pouze byla v rovině vnitrostátní úpravy deklarována jeho existence, přitom tento judikát současně odkázal i na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, podle něhož současné legislativní pojetí škody jako materiální újmy nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu cestou ochrany osobnosti podle §11, §13 občanského zákoníku. Uvedl také, že právní hodnocení vzneseného nároku je vždy věcí soudu, nikoliv účastníka řízení, a v daném případě je podle něj postup obecných soudů vnitřně rozporný v tom, že samy právně zařadily jeho nárok pod ustanovení o ochraně osobnosti a zároveň pak tvrdí, že o osobnostní právo nejde.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 108/2003, posoudil ústavní stížnost jako neopodstatněnou.
Ústavní soud předesílá, že se nijak nemíní odchýlit od svých již dříve přijatých závěrů, týkajících se reparovatelnosti imateriální újmy cestou ochrany osobnostních práv ve smyslu ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku, tak, jak je formuloval v nálezech, jichž se i stěžovatel dovolává (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04, I. ÚS 85/04) a v tomto směru lze s argumenty stěžovatele, pokud z uvedených nálezů vycházejí, v obecné rovině souhlasit. Tyto nálezy, jak ostatně stěžovatel sám připouští, se však týkají věcí skutkově odlišných, stejně jako nálezy další - např. nález sp. zn. IV. ÚS 428/2005. V uvedených rozhodnutích, v nichž byla připuštěna možnost odškodnění imateriální újmy v režimu práva na ochranu osobnosti, byla vždy - pokud jde o zásah do osobnostního práva - dána vazba na předmět soudního řízení, na rozdíl od posuzované věci, v níž stěžovatel zásah do svých osobnostních práv spatřuje "pouze" v průtazích samotných, bez jakékoliv dalšího tvrzení a souvislosti s předmětem toho kterého soudního řízení, v němž mělo k průtahům dojít. Posuzováno v kontextu skutkových okolností daného případu, tak, jak jsou patrny z obsahu napadených rozhodnutí, Ústavní soud proto v postupu a rozhodnutí obecných soudů ve věci stěžovatele zásah do ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal. Dodat lze také, že ve smyslu čl. II. zákona č. 106/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se za tam stanovených podmínek odpovědnost podle uvedeného zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem účinnosti uvedeného zákona (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 198/2007 ze dne 17. 2. 2009).
Z uvedených důvodů proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu