ECLI:CZ:US:2009:3.US.818.09.1
sp. zn. III. ÚS 818/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Veronikou Kaiserovou, advokátkou v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 5. 2008 č. j. 12 P 228/99-602, 19 P a Nc 27/2006, 19 P a Nc 65/2007, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2009 č. j. 26 Co 402/2008-648, spolu s návrhem na zaplacení nákladů soudního řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatel výše uvedená rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byl porušen čl. 90 Ústavy, stěžovatelovo právo na ochranu rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na výchovu jeho dítěte dle čl. 32 odst. 4 Listiny, dále jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a právo na rozhodnutí bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel se rovněž domáhá, aby Ústavní soud uložil prvostupňovému a odvolacímu soudu uhradit stěžovateli společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 1 000,- Kč.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že prvostupňový soud zamítl návrh stěžovatele - otce nezletilých dětí D. a P. na změnu úpravy styku s oběma nezletilými a na změnu výchovného prostředí nezletilého D. Zamítl rovněž návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí ukládáním pokut matce nezletilých dětí za bránění styku stěžovatele s nezletilými. Stěžovateli soud uložil povinnost uhradit státu náklady řízení (znalečné) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ke stěžovatelovu odvolání rozhodl druhostupňový soud tak, že části odvolání vyhověl a změnil prvostupňové rozhodnutí ohledně styku stěžovatele s nezletilými tak, že styk není podmíněn přítomností třetí osoby; v ostatním odvolání nevyhověl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že prvostupňový soud rozhodl o jeho návrhu po roce a půl, kteroužto dobu považuje, s ohledem na složitost případu a provedené důkazy, za nepřiměřenou. Podotkl, že se úpravy styku s nezletilými navíc domáhá již déle.
Stěžovatel dále namítl, že mu soudy neumožnily klást otázky znalci ke znaleckému posudku, nezabývaly se jeho námitkami proti znaleckému posudku a bezdůvodně neprovedly revizní znalecký posudek. Soudy také, dle stěžovatele, neprovedly důkazy (jím navrhované či další ex offo) k jeho tvrzení, že je mu bráněno ve styku s nezletilými matkou nezletilých. Prokázání bránění ve styku by mělo vést k výkonu rozhodnutí ukládáním pokut matce nezletilých, a při neprokázání tohoto tvrzení měly soudy uložit účastníkům řízení rodinnou terapii.
Namítl také, že mu soudy uložily povinnost uhradit náklady řízení státu (znalečné), ač nezkoumaly jeho sociální situaci, a v odvolání poukazoval na své tíživé majetkové poměry.
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel namítl průtahy řízení. Konkrétně tvrdil, že prvostupňový soud rozhodl po roce a půl. Tuto námitku shledal Ústavní soud nepřípustnou.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z předložené kopie napadeného prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal návrh na změnu úpravy styku s nezletilými dne 27. 1. 2006 a návrh na změnu výchovného prostředí dne 27. 12. 2007; prvostupňový rozsudek byl vydán dne 2. 5. 2008 a druhostupňový dne 15. 1. 2009. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti poukazuje na porušení jeho práv v důsledku průtahů řízení ve fázi, kdy prvostupňové (resp. celé) řízení již bylo skončeno.
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí uvedeného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a uvedeného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy (skončeného soudního) řízení, když to přísluší jiným orgánům veřejné moci (viz také nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Nad rámec Ústavní soud podotýká, že z ústavní stížnosti není zřejmé, že by stěžovatel jakkoliv brojil proti jím tvrzeným průtahům v průběhu řízení před obecnými soudy; samotným smyslem ochrany proti nečinnosti je přitom především zabránit aktuálním průtahům v řízení a příslušnými procesními prostředky přinutit orgán veřejné moci konat.
K dalším námitkám stěžovatele si Ústavní soud vyžádal protokol o jednání, ve kterém byl vyslechnut znalec (protokol ze dne 24. 4. 2008), a odvolání stěžovatele proti prvostupňovému rozsudku. Na základě těchto vyžádaných listin, ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že další námitky stěžovatele jsou neopodstatněné (a část z nich by bylo možno posoudit také jako nepřípustné).
Stěžovatel namítl, že mu prvostupňový soud neumožnil klást otázky znalci ke znaleckému posudku. Z protokolu o výslechu znalce je však zřejmé, že stěžovatel byl osobně výslechu přítomen a znalci otázky kladl; znalec na otázky odpovídal. Ústavní soud zde tedy neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (kladení otázek, vyjádření se k důkazu). Je třeba také poukázat na to, že stěžovatel tuto námitku nevznesl ve svém odvolání a odvolací soud se touto otázkou nemohl zabývat; pro ústavní stížnost přitom platí zásada subsidiarity formální i obsahové (námitkové).
Stěžovatel dále uvedl, že se soudy nezabývaly jeho námitkami proti znaleckému posudku a bezdůvodně neprovedly revizní znalecký posudek. Stěžovatel se v podstatě po Ústavním soudu domáhá přehodnocení dokazování. Z vyžádaných listin je zřejmé, že stěžovatel považuje celý znalecký posudek za neobjektivní a nesprávný. Obecné soudy se však s tímto provedeným důkazem (resp. znaleckým posudkem i výslechem znalce) dostatečně vypořádaly a hodnotily jej i v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (neshledaly nesoulad). Z jejich rozhodnutí jsou zřejmé zcela konkrétní úvahy a závěry v rámci hodnocení důkazů. Soudy na základě provedeného dokazování neshledaly důvody pro změnu výchovného prostředí a své závěry dostatečně a konkrétně odůvodnily. Ústavní soud není další instancí obecného soudnictví, ale orgánem ochrany ústavnosti; není povolán k tomu, aby znovu (ve prospěch stěžovatele) hodnotil provedené důkazy. Soudy také dostatečně odůvodnily, proč nebylo vyhověno stěžovatelovu návrhu na revizní znalecký posudek. Je třeba připomenout, že právo navrhovat důkazy ještě nepředstavuje povinnost soudů všechny navržené důkazy k absolutní spokojenosti účastníků řízení provést. Je na pečlivém zvážení soudu, jaké důkazy provede (resp. jaké je třeba provést ke zjištění skutkového stavu věci), a pokud některý navržený důkaz neprovede, musí tento svůj postup řádně odůvodnit. To obecné soudy v dané věci učinily; neprovedení revizního znaleckého posudku není projevem jejich libovůle. Samotný nesouhlas účastníka řízení s provedenými důkazy a z toho vyplývajícími závěry soudu tedy nemusí vždy odůvodnit povinnost soudu provést další důkaz (revizní znalecký posudek).
Stěžovatel také namítl, že soudy neprovedly jím navržené důkazy či důkazy ex offo k jeho tvrzení, že matka brání nezletilým dětem ve styku se stěžovatelem; závěr o bránění matky ve styku by měl vést k ukládání pokut a závěr o nebránění ve styku k uložení rodinné terapie. Z ústavní stížnosti není zřejmé, s neprovedením jakých navržených důkazů je stěžovatel nespokojen; jeho tvrzení je obecné. Není také zřejmé, jaké další důkazy by měly soudy provést z úřední povinnosti. Soudy se evidentně otázkou, zda matka brání dětem ve styku se stěžovatelem, zabývaly, vycházely z provedených důkazů a dospěly k závěru, že příčinou "odklonu" nezletilých dětí od stěžovatele není navádění ze strany matky. Zcela konkrétně také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jaké jsou příčiny vyplývající z dokazování - zkušenost dětí z předchozího styku, věk dětí a s tím spojená emancipace od rodiny obecně a změna zájmů dětí, nutnost tedy většího zájmu či větší aktivity stěžovatele a otázka komunikace s dětmi, nedostatek individuálního přístupu s ohledem na širokou stěžovatelovu rodinu o šesti dětech ve spojení s občasnými návštěvami projednávaných dětí (rovněž zjištění, že v průběhu roku 2008 stěžovatel nejevil fakticky o styk s nezletilými zájem). S ohledem na tyto závěry proto rozhodly tak, že matce dětí nemohou být ukládány pokuty k plnění povinností (§273 občanského soudního řádu). Odvolací soud také s ohledem na zjištěné skutečnosti flexibilně poukázal na povinnost prvostupňového soudu v zájmu nezletilých postupovat dle §273 odst. 2 občanského soudního řádu (účinného od 1. 10. 2008) a stanovit plán navykacího režimu; zmínil též nutný přístup matky pro takový případ. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v této otázce evidentně nepostupovaly libovolně, své úvahy i závěry dostatečně ve svých rozhodnutích odůvodnily a vyslovily se i k nutným dalším opatřením a postoji obou rodičů. Ústavní soud neshledal, že by zde byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva.
Stěžovatel také brojil proti tomu, že mu soudy uložily povinnost nahradit náklady řízení státu za znalečné ve výši 8 584,- Kč, ačkoli nezkoumaly jeho sociální situaci, a v odvolání poukázal na své tíživé majetkové poměry. Také zde shledal Ústavní soud námitky stěžovatele nedůvodnými. Prvostupňový soud postupoval dle zásady úspěchu. V odvolání stěžovatel namítl osvobození řízení od soudních poplatků, nesouhlas s obsahem posudku, a to, že soud zná příjmovou situaci rodiny stěžovatele a měl tedy stěžovatele od soudních poplatků osvobodit. Odvolací soud poukázal na podmínky nákladového výroku dle §148 odst. 1 občanského soudního řádu a konstatoval, že stěžovatel nic bližšího ke svým majetkovým poměrům neuvedl. Odvolací soud proto vyšel ze skutečností známých mu z úřední povinnosti (ty v rozhodnutí konkrétně uvedl - příjem stěžovatele, částečný invalidní důchod stěžovatele, státní sociální podpora, podmínky bydlení, počet vyživovacích povinností) a i s ohledem na výši částky na znalečném uložil stěžovateli tyto náklady státu uhradit ve lhůtě 30 dnů. Ústavní soud má za to, že odvolací soud se s tvrzením stěžovatele v odvolání dostatečně vypořádal a své závěry řádně a srozumitelně odůvodnil. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti, stejně jako v odvolání, neuvádí, jaké jsou konkrétně jeho osobní a majetkové poměry, které považuje za odůvodňující splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků, a tím i neuložení povinnosti k náhradě nákladů státu dle §148 odst. 1 občanského soudního řádu. Neuvádí ani, že by údaje odvolacího soudu byly nesprávné. Tvrzení stěžovatele je zcela obecné, přičemž je na účastníku, aby (konkrétně) tvrdil a prokázal, že na jeho straně jsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků (na straně soudu není dána zásada vyšetřovací).
Z výše uvedených důvodů neshledal Ústavní soud zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv; proto postupoval tak, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl částečně pro nepřípustnost a částečně pro zjevnou neopodstatněnost.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud stěžovatelův návrh odmítl, nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů zastoupení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu