ECLI:CZ:US:2009:3.US.857.09.1
sp. zn. III. ÚS 857/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 6/11, proti usnesení Nejvyššího soudu 29. 7. 2009, sp. zn. 6 Tdo 757/2009, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 4 To 75/2009, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 1 T 107/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
V ústavní stížnosti (podané souběžně s dovoláním) stěžovatel namítal, že rozhodnutí obecných soudů jsou založena jednak na "výpovědi bývalého spoluobviněného, která je velmi nedůvěryhodná, neboť byla motivována slibem beztrestnosti (podmíněného zastavení trestního stíhání)", jednak na nepřijatelném konstatování, že "již pouhým okem" je zřejmé, že jde "o skutečně fingované najetí do stromu". Obecné soudy, míní stěžovatel, nerespektovaly nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, jelikož okresní soud, rovněž se znalostí jeho "trestní minulosti", v řízení vydaným trestním příkazem mu uložil (jen) trest obecně prospěšných prací.
Stěžovatel uvedl, že "pouze z procesní opatrnosti" podal proti usnesení odvolacího soudu souběžně dovolání, které však "vzhledem k úzké formulaci dovolacích důvodů" nelze pokládat "za účinný prostředek nápravy v dané věci". Ústavní soud jej přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu vyčká rozhodnutí dovolacího soudu, a k věci se vrátí poté.
Stěžovatel pak rozšířil ústavní stížnost i na usnesení, jež posléze vydal dovolací soud. Podle stěžovatele odmítl dovolání z "formálních důvodů", aniž by se zabýval adekvátně výtkami předestřenými též v ústavní stížnosti, a opomenul mu předložit k replice vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvního stupně shledán vinným spácháním trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Stěžovatelovo odvolání bylo podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítnuto.
Rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jako podané z jiného než zákonného důvodu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Co do tvrzených vad při provádění a hodnocení důkazů platí, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Není důvod pro úsudek, že obecné soudy při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků porušily právo rovnosti účastníků, neboť zásada volného hodnocení důkazů v posuzovaném případě nebyla - zjevně - porušena. Maje na zřeteli vymezení skutku, k němuž obecné soudy dospěly, nelze - zejména z hledisek ústavněprávních - ani jimi zvolenému právnímu posouzení nikterak oponovat.
Též s námitkou ohledně tvrzeného pochybení, spočívajícího ve stanovení (oproti trestnímu příkazu) "rozdílného" trestu, se obecné soudy adekvátně vypořádaly, jestliže v podrobnostech rozvedly, jakými úvahami se při jeho ukládání řídily. Jelikož není důvodu pochybovat, že o trestu bylo rozhodnuto v mezích zákonného uvážení, prosadí se limity ústavněprávního přezkumu, jak byly vyloženy shora; důsledkem jejich uplatnění pak je, že o nezdůvodněném, resp. nepředvídatelném excesu zde uvažovat nelze.
Ohledně stěžovatelových námitek, směřujících do dovolacího řízení, postačí poukázat na výstižné odůvodnění usnesení dovolacího soudu; není vskutku důvod k pochybnostem, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitky, které dovolací důvody ve smyslu stěžovatelem uvedených ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu nenaplňují.
Z řečeného plyne, že výtce stěžovatele z "přísného formalizmu" přisvědčit nelze, neboť jisté "ztížení možností" představují procesní pravidla už z povahy věci (což je však vyváženo jejich všeobecně pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec). Odmítnutí dovolání na základě zákonného důvodu jeho nepřípustnosti není samozřejmě možné ztotožňovat ani s tím "přepjatým formalismem", proti kterému se Ústavní soud v minulosti vícekrát vyslovil.
Co do námitky nezprostředkovaného vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství stojí za zaznamenání, že neobsahovalo nové (stěžovateli doposud neznámé) skutkové nebo právní argumenty (k tomu z judikatury Evropského soudu pro lidská práva srov. rozsudek ze dne 18. 2. 1997 ve věci Nideröst-Huber v. Švýcarsko, stížnost č. 18990/91, odst. 24; rozsudek ze dne 3. 3. 2000 ve věci Krčmář a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 35376/97, odst. 40; rozsudek ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 61811/00, odst. 65 a rozsudek ze dne 26. 10. 2006 ve věci Mareš v. Česká republika, stížnost č. 1414/03, odst. 32). V kontextu ústavněprávního přezkumu není též bez významu, že stěžovatel nenaznačil, jakou oponenturu by v případě realizovaného předání vyjádření k replice (kromě té, kterou již v řízení vznesl) poté mohl vznést. Další omezení uplatnění principu kontradiktornosti ostatně vyplývají z posouzení dovolání coby nepřípustného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
S těmito výjimkami (týkajícími se dovolacího přezkumu) stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
Jan Musil
předseda senátu