ECLI:CZ:US:2009:3.US.875.09.1
sp. zn. III. ÚS 875/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem, se sídlem Lomnice nad Popelkou, Poděbradova 54, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 33 Cm 174/2006-144 ze dne 19. června 2008 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 415/2008-177 ze dne 2. února 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou dne 8. dubna 2009 napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaných ve sporu se společností Česká osiva, a. s., a se společností Česká pojišťovna, a. s., jako vedlejším účastníkem, kterými byla stěžovateli přiznána částka 205.300 Kč s příslušenstvím a zamítnuta žaloba v části týkající se náhrady škody v částce 422.900 Kč.
Obecný soud zdůvodnil své rozhodnutí argumentací, že stěžovatel neprokázal osud zbývajících 127 tun pšenice, neboť netvrdil ani nedokazoval ničeho, kromě toho, že předložil kopie výdajových pokladních dokladů o tom, že neznámé osoby měly obdržet 16.500 Kč.
Stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů zejména s argumentací, že soudy nepřihlédly k jeho tvrzením, že zbývající část pšenice vyprodukované z kontaminovaného osiva dodaného žalovanou (Česká osiva, a. s.) v množství 127 tun ve dnech 1. 6. 2005 - 14. 6. 2005 jako neprodejnou byl nucen zlikvidovat spálením, ani k důkazům označeným k prokázání uvedené skutkové verze. Obecné soudy zejména dle stěžovatele porušily právo na spravedlivý proces tím, že bylo jejich povinností při jednání konkrétně a srozumitelně stěžovatele vyzvat k doplnění skutkových tvrzení stran osudu uvedené části produkce a označení důkazů potřebných k jeho prokázání za současného poučení o následcích neuposlechnutí takové výzvy (§118a odst. 1, 3 o. s. ř.). Stěžovateli se však dostalo pouze obecného poučení dle ustanovení §119a o. s. ř., a proto byl pro něj následně vynesený rozsudek zcela překvapivý a nepředvídatelný. Odvolací soud uvedenou vadu řízení nezhojil, a ani nepřihlédl k tvrzením a důkazům, což stěžovatel považuje za porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel má dále za to, že důkazní břemeno leželo na žalované (Česká osiva, a. s.), tj. žalovaná měla prokázat v souladu s hypotézou použitých hmotněprávních norem, že produkce vzešlá z dodaného kontaminovaného osiva měla určitou nikoliv nulovou hodnotu. Pokud žalovaná v řízení takové tvrzení neprokázala, resp. netvrdila, mělo být žalobě vyhověno v plném rozsahu dle ustanovení §§373 a násl. obchodního zákoníku. Dle stěžovatele bylo rovněž nesprávně rozhodnuto o nákladech řízení.
Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost není přípustná.
Jak Ústavní soud zjistil z příloh i vlastního podání stěžovatele, stěžovatel proti rozhodnutí, které napadá ústavní stížností, podal dovolání.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (narozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. K souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod. Lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
Podání ústavní stížnosti je předčasné. Pokud by byla věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Výsledek řízení před Nejvyšším soudem přitom nelze předjímat. Rozhodování dovolacího soudu včetně posuzování dovolacích důvodů by se nadto ocitlo mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem, ač ten již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu.
Ústavní soud nemůže ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť tak by zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a také nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje a naopak mu umožňuje, v případě neúspěšnosti dovolání, vypracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky, zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné podmínky k přistoupení k meritornímu přezkumu v dovolacím řízení (srovnej nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04 [www.usoud.cz]).
Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj