ECLI:CZ:US:2009:3.US.899.09.1
sp. zn. III. ÚS 899/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Vejvanovského 468, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 28. ledna 2009 č. j. 59 Co 73/2008-964, a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. prosince 2007 č. j. 30 Nc 171/2002-738, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení a F. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2009, napadá stěžovatelka oba, v záhlaví usnesení označené rozsudky, které podle jejího názoru porušily její základní práva a svobody, resp. základní práva a svobody jejích dětí Pavla, Jiřího, Tomáše a Jaroslava (jedná se o pseudonymy), a to ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 3, čl. 5. čl. 10 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka Okresnímu soudu ve Zlíně vytýká, že zamítl její návrh na změnu výchovného prostředí jejích nezletilých synů, přičemž neprovedl řádné dokazování tak, aby byly náležitě objasněny všechny relevantní skutkové okolnosti, které by měly význam z hlediska rozhodování soudu prvního stupně o podaném návrhu. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že okresní soud měl provést důkaz navrženým znaleckým posudkem, jímž by byl zjištěn jak vztah nezletilých dětí k oběma rodičům, tak i jejich rodičovské výchovné schopnosti a předpoklady. Tento nedostatek dokazování prý neodstranil ani odvolací soud, který v tomto ohledu dokazování nijak nedoplnil, a aniž vzal v úvahu, že v mezidobí došlo k "výrazné změně poměrů na straně dětí" rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy odmítly bez náležitého odůvodnění provést stěžovatelkou navrhované důkazy nahrávkami DVD, které měly dokumentovat jednotlivé situace, v nichž byly děti ponechány jejich otcem doma bez dozoru a výslechy svědkyň (M. P. a A. P.) ke způsobilosti vedlejšího účastníka k jejich výchově.
Stěžovatelka je přesvědčena, že oba soudy měly při svém rozhodování především zohlednit skutečnost, že je to právě ona, kdo je schopen zajistit kvalitativně lepší péči o děti, než je v možnostech vedlejšího účastníka, což se prý projevilo v době pobytu dětí ve Walesu, kdy péči o ně zajišťovala výhradně stěžovatelka.
Oba ústavní stížností napadené rozsudky považuje stěžovatelka za "nezákonné", neboť prý ve věci rozhodující soudy nepostupovaly nestranně. Odvolací soud prý vadně vyhodnotil v řízení vyžádané listiny, totiž zprávy základní školy a opatrovníka, které jsou prý tendenční a zjevně stranící vedlejšímu účastníkovi řízení.
Za rozpor v hodnocení důkazů považuje stěžovatelka skutečnost, že odvolací soud na straně jedné velice kladně hodnotí výchovné podmínky poskytované dětem stěžovatelkou, a na straně druhé uvedl, že to nijak nesnižuje způsob výchovy dětí otcem. V tomto "rozporu" stěžovatelka spatřuje zejména nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a současně i porušení zásady rovnosti účastníků řízení za situace, v níž se soudy se všemi v řízení provedenými důkazy řádně nevypořádaly a neuvedly, z jakého důvodu stěžovatelkou navržené důkazy neprovedly.
Při stanovení výše výživného údajně soud prvního stupně nesprávně vycházel jen z "fiktivních příjmů stěžovatelky", kterých prý nikdy nemůže dosáhnout, protože ve svém oboru nesplňuje podmínku náležité praxe.
II.
Z připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 7. 12. 2007 č. j. 30 Nc 171/2002-738 zamítl návrh stěžovatelky (výrok I.), kterým se domáhala změny výchovného prostředí a úpravy výživného nezletilých synů Pavla, Jiřího, Tomáše a Jaroslava, a současně jí uložil povinnost od 1. 3. 2007 přispívat každému z nich na jejich výživu částkou 1 300,- Kč měsíčně (výrok II.), čímž se změnila předcházející rozhodnutí v této věci. Dlužné výživné vyčíslené soudem prvního stupně částkou 7 820,- Kč za období od 1 3. 2007 do 30. 11. 2007 na každé z dětí jí uložil zaplatit ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci citovaného rozsudku.
Soud prvního stupně konstatoval, že děti byly rozhodnutím soudu svěřeny do výchovy otce, a to pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů a stěžovatelce bylo stanoveno výživné. Manželství rodičů bylo rozvedeno v roce 2007, přičemž dalšími rozsudky byl upraven styk stěžovatelky s dětmi.
Ze zpráv Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a místně příslušného úřadu práce výše označený soud zjistil, že jsou nabízena volná místa pro občany s ekonomickým vzděláním, kterého dosáhla stěžovatelka, přičemž v této oblasti je dosahován měsíční příjem okolo 19 500,- Kč. Dále byly konstatovány zprávy Fondu ohrožených dětí, třídní učitelky, mateřské školy, Základní školy ve Štípě, ošetřující lékařky, sociálního odboru Magistrátu města Zlína a obsah pohovoru s dětmi, z nichž soud prvního stupně dovodil, že ke změně výchovného prostředí, v němž děti žijí již třetím rokem a zdárně prospívají, nebyl zjištěn žádný důvod. Změna poměrů zásadního rázu, tedy změna těch okolností, které by odůvodňovaly změnu rozhodnutí o dosavadním výchovném prostředí dětí, podle zjištění tohoto soudu nenastala. Důvodem pro změnu není jen okolnost mající původ v nových životních poměrech toho z rodičů, který nemá děti ve výchově, v daném případě stěžovatelky. Žádné objektivně zjistitelné negativní poznatky přitom k výchově dětí otcem prokázány nebyly.
Zhodnocen byl zájem dětí na navrhované změně i přístup stěžovatelky k této věci a v této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že stěžovatelka neposkytuje záruku, že by s dětmi zůstala v České republice, aby tak děti nebyly vytrženy z dosud stabilního prostředí a rodinného zázemí, v němž žijí. Protože tvrzení stěžovatelky, obsažená v návrhu, pod zorným úhlem výsledků provedeného dokazování neopravňovala k závěru o existenci zásadní změny poměrů, označený soud další dokazování navrhované stěžovatelkou neprovedl a zaměřil se na posouzení osobních a majetkových poměrů obou rodičů i odůvodněných potřeb dětí.
Z dokazování provedeného k této otázce vzal soud prvního stupně za zjištěné, že vedlejší účastník řízení byl v období cca devíti měsíců evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce ve Zlíně. V současné době je zaměstnán, jsou mu vypláceny přídavky na děti a pobírá sociální příplatek. S dětmi bydlí ve vlastním rodinném domku.
Stěžovatelka od ledna 2006 vede společnou domácnost se svým britským přítelem, který podniká, a jímž jsou hrazeny jak veškeré potřeby stěžovatelky, tak i jí stanovené výživné na děti. Stěžovatelka v průběhu svého pobytu ve Velké Británii pouze navštěvuje třikrát týdně dvouhodinový kurz angličtiny, jinak nepracuje, až na krátkodobou brigádu, evidována jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce není. Její životní úroveň shledal soud jako "velmi vysokou" ovšem jen díky finančnímu zajištění jejího přítele. Protože děti mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, stanovil soud prvního stupně výživné přiměřené potřebám dětí i případným jejím výdělkovým schopnostem, které by mohla stěžovatelka v zaměstnání dosahovat.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 28. 1. 2009 č. j. 59 Co 73/2008-964 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (výrok I.) a odvoláním stěžovatelky napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích II. a III. ohledně počátku doby, od níž je stěžovatelka povinna hradit zvýšené výživné na každé z dětí. Současně doznala změny i výše dlužného výživného (výrok II.).
Odvolací soud doplnil dokazování o zprávu Úřadu práce v Kroměříži ohledně nabídky volných míst administrativních pracovníků a výše jejich průměrných mezd, zprávu zaměstnavatele vedlejšího účastníka o výši jeho příjmů, zprávami třídních učitelek dětí, zprávou ošetřující lékařky dětí, zprávou opatrovníka - Městského úřadu ve Vizovicích. Po jednání u odvolacího soudu odjela stěžovatelka s dětmi do Walesu, kde s nimi pobývala až do prosince 2008, aniž vedlejšímu účastníkovi sdělila, kde se s dětmi zdržuje. Její místo pobytu spolu s dětmi bylo zjištěno až po vyhlášeném pátrání Policií ČR za pomoci Interpolu. Následně Nejvyšší soud v Londýně rozhodl o povinnosti vrátit děti do České republiky.
Po doplněném dokazování odvolací soud konstatoval, že v době rozhodování byly poměry dětí zásadně ovlivněny jejich prožitky spojenými s jejich pobytem ve Walesu a později návratem do České republiky. I když jejich pobyt a péče o ně byla zajišťována stěžovatelkou na vysoké úrovni, kterou vedlejší účastník z důvodu svých reálných finančních možností zajistit nemůže, nemůže toto srovnání vést k závěru o změně poměrů dětí, protože péče vedlejšího účastníka nevykazuje nedostatky.
III.
Ústavní soud zvážil obsah námitek stěžovatelky a její tvrzení o porušení výše uvedených ústavně garantovaných práv a svobod, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v souvislosti s námitkami stěžovatelky uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů a není proto jeho úkolem přezkoumávat postup a rozhodování obecných soudů na úrovni podústavního práva. Do jejich jinak nezávislé pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případě, že jejich rozhodnutí, resp. postup, který napadeným rozhodnutím předcházel, porušily základní práva a svobody.
Nelze opomenout, že námitky stěžovatelky, které předkládá v projednávané ústavní stížnosti, z hlediska jejich podstaty a rozsahu jsou stejné, jako byla argumentace, kterou stěžovatelka uplatnila již v ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 298/05 a odmítnuté usnesením ze dne 20. 10. 2005 z důvodu její zjevné neopodstatněnosti. Stěžovatelka ve skutkově obdobné věci rovněž zpochybňovala správnost skutkových zjištění ve věci rozhodujících soudů, "neobjektivnost" zpráv opatrovníka i závěrů znaleckého posudku, zpracovaného z podnětu soudu, jehož opětovného provedení se nyní dovolává. Ústavní soud při posouzení nyní projednávané ústavní stížnosti neshledal žádný důvod, proč by měl svůj tehdejší názor na věc revidovat.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit z žádnou z námitek stěžovatelky ani v případě jejího tvrzení o údajných nedostatcích důkazního řízení, resp. nesplnění podmínek ustanovení §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, jakými důkazy považoval za nutné doplnit dokazování provedené soudem prvního stupně, což lze nepochybně považovat za zcela adekvátní reakci jak na důkazní návrhy stěžovatelky, tak i na obsah jejích odvolacích námitek. Aktualizací zpráv třídních učitelek dětí, jejich ošetřující lékařky, opatrovníka, Úřadu práce v Kroměříži a zaměstnavatele vedlejšího účastníka a v neposlední řadě i účastnickými výpověďmi obou rodičů byl vytvořen dostatečně jasný, objektivní a úplný rámec pro to, aby tento soud mohl posoudit správnost dosud zjištěného skutkového stavu věci a závěru soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelky na změnu výchovného prostředí dětí a výše stanoveného výživného, včetně dlužné částky.
Dokazování bylo doplněno i o listiny předložené stěžovatelkou, které se vztahují ke kladnému hodnocení její péče a výchovného prostředí vytvářeného stěžovatelkou v době pobytu dětí ve Walesu, což jednoznačně vyvrací její tvrzení, že důkazní řízení nebylo vyvážené a objektivní, resp. že v jeho průběhu nebyla respektována zásada rovnosti účastníků řízení.
Oba soudy také v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, z jakého důvodu nepovažovaly za nutné a účelné rozšířit rámec již tak rozsáhlého důkazního řízení a provést další, pro rozhodnutí ve věci irelevantní důkazy navrhované stěžovatelkou.
Jestliže tedy oba obecné soudy vycházely při zjišťování skutkového stavu věci z náležitých (aktuálních) podkladů, nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by jejich rozhodnutí byla zatížena neúplností, a tedy i údajnou nezákonností. Označeným soudům nelze vytknout žádné pochybení ani z hlediska hodnocení provedených důkazů, neboť závěry z nich vyvozené jsou věcné, logicky konzistentní a vycházejí z propojení všech přiléhavých dílčích úsudků.
Soudy při svém rozhodování vycházely tedy nejen z poznatků kvalifikovaných pedagogických a sociálních pracovníků, ale posuzovaly i všechny okolnosti podstatné z hlediska navrhované změny výchovného prostředí dětí, včetně chování a zodpovědnosti jejich rodičů, a to právě se zřetelem k právu dětí na spokojené, klidné a bezpečné výchovné prostředí a rodinné zázemí.
Je právem obou rodičů, vyplývajícím z jejich rodičovské zodpovědnosti, stýkat se svými dětmi a výchovně na ně působit, přičemž povinností toho z rodičů, který s dětmi trvale žije, je pak umožnit druhému rodiči s dětmi pravidelný a co nejširší kontakt. Zájem dětí či jejich nezadatelná práva je vždy třeba posuzovat výhradně z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z rodičů (srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/04).
Ústavní soud závěrem konstatuje, že podmínka přihlédnutí k zájmu dětí při rozhodování obecných soudů o navrhované změně výchovného prostřed byla zcela naplněna a nelze vytknout těmto soudům ani to, že by výše stanoveného výživného nerespektovala možnosti a schopnosti stěžovatelky dosáhnout prací v rámci své kvalifikace takových finančních prostředků, které odpovídají nově upravené výši výživného.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu