ECLI:CZ:US:2009:3.US.9.09.1
sp. zn. III. ÚS 9/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Tekro, spol. s r. o. se sídlem Praha 4, Višňová 484/2, zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem Praha 5 - Malá Strana, Janáčkovo nábřeží 57, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2008 č. j. 4 Cmo 265/2008-51 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení vrchního soudu, neboť jím mělo být porušeno její právo na zákonného soudce zakotvené v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i právo na soudní ochranu dle jejího článku 36 odst. 1 a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a konečně i princip obsažený v článku 2 odst. 2 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhala proti žalovanému Ing. I. B. zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, a žalobu odůvodnila tvrzením, že žalovaný jako jednatel společnosti FOSAL.CZ si počínal v rozporu s ustanoveními §194 odst. 5 a §135 obch. zák., a podle §194 odst. 6 a §135 odst. 2 téhož předpisu odpovídá za závazky této společnosti společně s ní.
Krajský soud v Brně rozsudkem pro uznání ze dne 19. 12. 2007 č. j. 11 Cm 31/2007-18, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 1. 2008 č. j. 11 Cm 31/2007-22, žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 9. 2008 č. j. 4 Cmo 265/2008-51 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Kroměříži jako soudu věcně příslušnému. V odůvodnění usnesení uvedl, že není dána věcná příslušnost krajského soudu, neboť posuzovaná věc není sporem podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.; nejde totiž o obchodně závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jelikož žalovaný není podnikatelem, nýbrž fyzickou osobou - jednatelem obchodní společnosti.
Stěžovatelka s tímto názorem vrchního soudu nesouhlasí, a tvrdí, že věcná příslušnost krajského soudu byla právem založena podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.; vztah mezi ní a společností FOSAL.CZ je obchodním vztahem vzniklým při jejich podnikatelské činnosti ve smyslu tohoto ustanovení, a stejně tak tomu musí být i v případě ručení jednatele podle §194 odst. 6 obch. zák. za závazky, jež z tohoto vztahu vzešly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka namítá, že právě taková její práva - nesprávným rozhodnutím o věcné nepříslušnosti krajského soudu - byla porušena.
Jelikož se z obsahu ústavní stížnosti podává, že jejím těžištěm je kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zjištění, že se aplikovaný výklad právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Článek 38 odst. 1 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Z pohledu doktríny i praxe není pochyb, že za zákonného soudce (spolu s uplatněním dalších kritérií, zejména viz §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) je pokládán soudce toho soudu, který zákon identifikuje jakožto soud k projednání a rozhodnutí dané věci věcně a místně příslušný. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor (resp. jejich účastníky) mají jen zprostředkovaně, resp. abstraktně.
Zákonem, který ve smyslu citovaného čl. 38 odst. 1 Listiny stanoví příslušnost (zde věcnou) soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., jehož se stěžovatelka dovolává, je dána věcná příslušnost krajských soudů též ve sporech "z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až 6.)".
Právě podmínku "vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti" ve smyslu citovaného ustanovení stěžovatelka dostatečně nereflektuje, což je zřejmým argumentačním nedostatkem proto, že ustálenou soudní praxi profiluje názor, že věcná příslušnost krajských soudů (v obchodních věcech) pro spory z "dalších obchodních závazkových vztahů" je dána jen za předpokladu, že jde současně o "spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti" (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1673/2006, a mnohá další). Tím byl odstraněn výkladový problém, zda se podmínka, aby šlo o "spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti", vztahuje jen ku sporům "o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení" anebo ku všem sporům "z dalších obchodních závazkových vztahů". Je pak zjevné, a to stěžovatelka již přehlíží zcela, že z ustanovení §194 odst. 5 a 6 a §135 odst. 2 obch. zák., na něž odkazovala, ačkoli způsobilých založit právní (obchodněprávní) vztah k žalovanému jednateli, nikterak neplyne, že právě (a již) tím se jednatel společnosti stává "podnikatelem", který v těchto vztazích jedná "při (své) podnikatelské činnosti", jak zde klíčové ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. má na mysli.
Jestliže vrchní soud v napadeném usnesení klade právě na tyto okolnosti důraz, pak mu nelze zjevně ničeho vytýkat; tím méně pak lze jeho závěry kvalifikovat jako "extrémní vybočení" z ustáleného výkladu, resp. jako projev "libovůle" soudu (viz výše).
Již tím jsou námitky stěžovatelky vycházející z čl. 38 odst. 1 Listiny, jimiž vytýkala odnětí její věci "zákonnému soudci", a potažmo i z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v ústavněprávní rovině vypořádány.
Je přiléhavé též poznamenat, že nesprávnost v určení věcně příslušného soudu lze vytýkat (též ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny) ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, zejména mohlo-li vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka (tím nemusí být, jmenovitě vzhledem k nepředvídatelnému výsledku daného sporu, nutně žalobce, byť proti jeho volbě soudního fóra se napadené rozhodnutí prvotně obrací).
S tím souvisí, aniž by se Ústavní soud mínil jakkoliv odchýlit od názorů vyjádřených ve vztahu k čl. 38 odst. 1 Listiny dříve (viz kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02 nebo III. ÚS 132/04, a další), že zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá (o situaci předjímanou ustanovením §104a odst. 7 o. s. ř. zde nejde), se zde prosazují zjevně výrazněji; je tomu tak též proto, že námitky stěžovatelky směřují zásadně do roviny výkladu podústavního práva, jmenovitě pojmů "obchodních věcí", resp. "sporů z dalších obchodních závazkových vztahů", a konečně i z toho důvodu, že stěžovatelčiným námitkám by nemohlo odpovídat jiné určení věcně příslušného soudu, než podle výše (nikoli druhu) žalobou uplatněného nároku (srov. §9 odst. 3 písm. r/ bod 6. o. s. ř.).
V ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (v této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního). Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z uvedeného plyne, že tak je tomu i v dané věci; ústavní stížnosti přisvědčit nelze a její zjevná neopodstatněnost plyne z povahy rozhodnutí, jež napadá, a okolností, v nichž má být hodnoceno.
Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Jan Musil
předseda senátu