ECLI:CZ:US:2009:3.US.936.09.1
sp. zn. III. ÚS 936/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Antonií Zichovou, advokátkou se sídlem Přerov, Jiráskova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 2495/2008-548, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2007 č. j. 40 Co 965/2007-501 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 3. 2007 č. j. 10 C 7/95-447, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek zakotvené v článku 11 odst. 1 a 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel uplatnil žalobou proti žalované PRECHEZA, a. s., se sídlem v Přerově, nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež spočívalo v tom, že bez právního důvodu skladovala v období od 24. 1. 1992 - 24. 8. 1994 na jeho pozemku odpad ve formě sádrovcového kalu. Věc byla vícekrát projednávána obecnými soudy všech tří instancí, když posléze Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 7. 3. 2007 č. j. 10 C 7/95-447 zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku ve výši 38 810,91 Kč a co do částky 397 459,99 Kč žalobu zamítl. K určení výše bezdůvodného obohacení provedl soud dokazování znaleckými posudky a nájemními smlouvami, které žalovaná uzavřela s ostatními vlastníky obdobných pozemků v dané lokalitě, a dospěl k závěru, že za srovnatelných podmínek by stěžovatel mohl v rozhodné době za svůj pozemek stržit nájemné v maximální výši 25 Kč/m2 za rok, čemuž odpovídalo nejvyšší sjednané nájemné podle smlouvy o dodatečném finančním vyrovnání uzavřené mezi žalovanou a jiným vlastníkem, M. T.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 12. 2007 č. j. 40 Co 965/2007-501 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 2495/2008-548 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť uzavřel, že stěžovatel nevymezil - aby dovolání bylo přípustné - otázku zásadního právního významu; pouze uvedl, že ji spatřuje ve výkladu a aplikaci ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k jeho §451, a to v případech, kdy pro výjimečnost způsobu bezesmluvního užívání věci nelze objektivně zjistit obvyklou výši nájemného. Stěžovatel sám vlastním výkladem těchto ustanovení nižším soudům neoponoval, pouze navrhl postup dle ustanovení §136 o. s. ř., na jehož základě však soudy obou stupňů o bezdůvodném obohacení rozhodly. Stěžovatel je - toliko - názoru, že takto určené "nájemné" je "nízké", neuvedl však již, jak by soudy k jiné, resp. vyšší částce mohly dospět. Dovolací soud dodal, že dotčená ustanovení občanského zákoníku byla v řízení vyložena správně, a v souladu s konstantní rozhodovací praxí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále nesouhlasí s výší stanoveného bezdůvodného obohacení, jelikož pro "ukládání odpadu" musí být podle jeho názoru nájemné vyšší, a odpovídat ceně za ukládání odpadů na skládkách. Oproti Nejvyššímu soudu vyjádřil stěžovatel přesvědčení, že otázku zásadního právního významu vymezil dostatečně; dokumentuje též názor, že obecné soudy rozhodují v situacích bezesmluvního užívání věci, kdy nelze zjistit obvyklou výši nájemného, rozdílně (odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 12 Co 779/2006-313).
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní; deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení pak nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Nic z uvedených podmínek zásahu Ústavního soudu do řízení před obecnými soudy posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko znovu opakuje argumentaci, již předestřel v odvolacím a posléze i dovolacím řízení, s níž se tyto soudy vypořádaly způsobem, jenž nevykazuje jakékoli prvky interpretační nebo aplikační svévole. Obecné soudy zjevně přiléhavě vycházely z ustanovení §136 o. s. ř., a pro tento postup si vytvořily důkladnou skutkovou základnu, odvíjející se od rozsáhlého dokazování. Nikoli neopodstatněně též stanovily bezdůvodné obohacení ve výši, jež odpovídala obvyklému nájmu v daném místě a čase při obdobném využití jeho předmětu na základě nájemní smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 882/2006 a sp. zn. 26 Odo 1346/2006, jakož i usnesení sp. zn. 30 Cdo 933/2007).
Tím, že stěžovatel vznáší v řízení před Ústavním soudem de facto totožné námitky, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance (na základě kritéria podústavní správní správnosti), jež mu - jak bylo výše řečeno - nepřísluší. Ústavní soud vskutku není povolán k tomu, aby volnou úvahou podle §136 o. s. ř. stanovil výši bezdůvodného obohacení jinak, stěžovateli příznivěji; zcela jistě však takovou výší (ani před obecnými soudy) není ta, za kterou by (100 Kč/1 m2) mínil svůj pozemek pronajmout, uzavíral-li by o něm nájemní smlouvu, neboť v kontextu bezdůvodného obohacení mohou být relevantní hlediska výlučně objektivní.
Přisvědčit lze i Nejvyššímu soudu, pakliže dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání neotevřel dostatečně konkrétní právní otázku, natožpak zásadní právního významu; ostatně Nejvyšší soud se neomezil na formální zjištění nepřípustnosti dovolání, nýbrž - přesto - se k právní otázce, jež byla objektivně "ve hře", věcně vyjádřil.
Na tomto základě je proto namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud tudíž posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
Jan Musil
předseda senátu