ECLI:CZ:US:2009:3.US.97.09.1
sp. zn. III. ÚS 97/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky B.F., zastoupené JUDr. Ing. Richardem Myslilem, advokátem AK Bubník, Myslil & Partners, se sídlem v Praze 1, Národní 32, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007 sp. zn. 20 Co 516/2006 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2006 sp. zn. 32 C 105/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, doplněnou dne 1. dubna 2009, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy, popřípadě jiných práv zaručených jí Listinou a Ústavou - práva na řádný proces a práva na ochranu vlastnictví vůči tomu, kdo se ujal její držby bez dobré víry, domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, kterými byla zamítnuta její žaloba na určení spoluvlastnictví nemovitostí - budovy č. p. 142 (objektu bydlení) a pozemku parc. č. 632/1 o výměře 1.717 m2 v k. ú. Zábrdovice, a to stěžovatelka ze dvou id. třetin a její bratr H.F. z jedné id. třetiny, nemovitosti jsou vedeny u katastrálního úřadu Brno-město.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, shodně jako v opravných prostředcích, stručně řečeno, že obecné soudy se nezabývaly restitučním řízením z roku 1949, neprozkoumaly, jak toto řízení dopadlo, ačkoli to bylo jejích povinností. Dále tvrdila, že obecné soudy zúžily svůj pohled čistě na restituční záležitost a zamítly návrh stěžovatelky na určení vlastnictví s tím, že argumentovaly pouze stanoviskem pléna Ústavního soudu čís. st. 21/05 o neuplatnění řádného restitučního nároku a o tom, že v tomto případě není dán naléhavý právní zájem na žalobě o určení vlastnictví k nemovitostem. Stěžovatelka vyslovila názor, že je nezbytné respektovat její nepromlčené vlastnické právo v dědickém řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud se mýlil, pokud věc stěžovatelky podřadil jako restituční nárok, neboť se jedná o posouzení důsledků, které nastaly před více jak 50 lety, kdy právní předchůdkyně stěžovatelky byla nucena opustit Československo (byla židovského původu). Převzetí majetku státem došlo v rozporu s tehdejšími právními předpisy bez jakéhokoli rozhodnutí a v rozporu s čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a mezinárodních paktů, které jsou součástí právního řádu České republiky.
Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti dne 1. dubna 2009 tvrdila, že k zásahu do jejích práv došlo i tím, že dosud nebylo skončeno dědické řízení po babičce stěžovatelky H.G., a připojila usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. února 2009 (1 D 228/56-889). Usnesením byl zamítnut návrh stěžovatelky a bratra H.F. ze dne 13. října 2000 na dodatečné projednání dědictví po babičce H.G., zemřelé 30. listopadu 1937 ve Vídni. Dále bylo rozhodnuto, že řízení o dědictví se zastavuje a žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala dne 5. března 2009 odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Dokazováním v řízení o ústavní stížnosti navrhla doplnit spisy Městského soudu v Brně sp. zn. DV 686/37, 1 D 228/56.
II.
Ústavní soud z ústavní stížnosti, spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 32 C 105/2002 a přiložených rozhodnutí zjistil následující:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. dubna 2006 (32 C 105/2002-191) zamítl žalobu žalobců (stěžovatelky a jejího bratra) na určení, že jsou spoluvlastníky nemovitostí - budovy č. p. 142 (objektu bydlení) a pozemku parc. č. 632/1 o výměře 1.717 m2 v k. ú. Zábrdovice, a to stěžovatelka ze dvou id. třetin a její bratr H.F. z jedné id. třetiny, nemovitosti jsou vedeny u katastrálního úřadu Brno-město. Dále také bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jeho rozsudkem ze dne 17. dubna 2007 (20 Co 516/2006-218) potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, žalované České republice - Ministerstvu financí ČR nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.
Dovolání stěžovatelky bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením ze dne 30. září 2008 (28 Cdo 5051/2007-238), neboť dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo přípustné
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění stěžovatelka uvedla, že využila mimořádný opravný prostředek a podala dovolání k Nejvyššímu soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že její ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitů ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle výkladu ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Je tomu tak proto, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem nemůže být vyňato rozhodnutí o posledním prostředku. Takový postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Ústavní soud se proto meritorně zabýval rozhodnutími obecných soudů napadenými v ústavní stížnosti. Má předně za potřebné odkázat na stanovisko, které k této a související problematice přijal v plénu dne 1. listopadu 2005, pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Vyslovil, že "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. únorem 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". V odůvodnění tohoto výroku Ústavní soud mimo jiné uvedl následující. Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Ústavní soud v této souvislosti též vyzdvihl, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních předpisů mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná. K tomu navíc Ústavní soud dodává, že zákonem č. 116/1994 Sb. došlo k novelizaci obecného restitučního zákona (č. 87/1991 Sb.) tak, že do ustanovení §3, vymezujícího okruh oprávněných osob, byl vložen nový odst. 2, kterým byl založen nárok na vrácení věci i osobám, které měly restituční nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodů rasové persekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) cit. zák. Tato novelizace současně otevřela pro uvedené oprávněné osoby i obě lhůty pro uplatnění restitučních nároků. Ústavnímu soudu není známo, zda stěžovatelka využila tuto právní cestu, přičemž dodává, že pokud se tak nestalo z důvodů nesplnění podmínky státního občanství, bylo i na takové případy pamatováno zřízením Nadačního fondu obětem holocaustu (viz www.fondholocaust.cz), do kterého stát vložil finanční částku 300 milionů Kč určenou především k odškodnění těch obětí holocaustu (nebo jejich potomků), které se převážně z formálních důvodů nemohly domoci vrácení svého majetku. Pokud jde o institut určovací žaloby, jehož bylo využito i v projednávaném případě, Ústavní soud připomněl, že žaloba na určení práva [§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c) o. s. ř.] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154). Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů.
Ústavní soud má za to, že právě citované stanovisko dává odpověď na námitky, uplatněné stěžovatelkou v projednávané ústavní stížnosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani polemika stěžovatelky s právní argumentací obecných soudů. Vzhledem k tomu, že závěry obecných soudů jsou s citovaným stanoviskem souladné, neshledal Ústavní soud důvod k jejich zrušení a proto dále lze na ně odkázat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, v souladu s ustanovením §157, §167 o. s. ř., jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Za předčasnou a vybočující mimo petitorní rámec tohoto řízení pak považuje Ústavní soud námitku týkající se dodatečného projednání dědictví po Hildě Grűnbaumové, které by v případě kladného výsledku mohlo mít nepochybně vliv na otázku přijatelnosti případné vlastnické žaloby. Městský soud v Brně usnesením ze dne 11. února 2009 (1 D 228/56-889) zamítl návrh stěžovatelky a Harryho Fuchse ze dne 13. října 2000 na dodatečné projednání dědictví po Hildě Grűnbaumové. Dále bylo rozhodnuto, že řízení o dědictví se zastavuje a žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala dne 5. března 2009 odvolání ke Krajskému soudu v Brně (18 Co 95/09). Ústavní soud dotazem na kancelář soudu zjistil, že dosud ve věci nebylo odvolacím soudem vydáno rozhodnutí, v této věci řízení nebylo pravomocně skončeno.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 či čl. 96 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť nelze přisvědčit stěžovatelčinu názoru, že zamítnutím žaloby na určení vlastnictví nemovitosti bylo zasaženo do ústavně zaručeného vlastnického práva (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995, nález ve věci IV. ÚS 364/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 27., vydání 1., č. 100, Praha 2002, III. Díl., nález ve věci IV. ÚS 208/2000 http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkou namítanému porušení základních práv (čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. června 2009
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu