ECLI:CZ:US:2009:4.US.100.09.1
sp. zn. IV. ÚS 100/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti K. K., právně zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Ježkem, Dvořákova 26, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 11 Co 70/2005 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008 sp. zn. 29 Odo 104/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 1. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Žalovaný, zemřelý manžel stěžovatelky, byl zaměstnancem společnosti MOND, s. r. o. V roce 1991 uzavřel úvěrovou smlouvu s Komerční bankou, a. s., na základě níž mu byla poskytnuta půjčka ve výši 2,4 mil. Kč. Současně s tím byla uzavřena ve prospěch banky též zástavní smlouva s tím, že předmětem zástavy byly nemovitosti K. a S. Následně uzavřel manžel stěžovatelky jako věřitel a společnost MOND, s.r.o., jako dlužník smlouvu o půjčce, dle níž J. K. půjčuje MOND, s. r. o., 2.400.000,- Kč a dlužník se zavazuje plnit tak, že bude Komerční bance, a. s., platit splátky úvěru J. K. V roce 1996 se Komerční banka a. s., vzdala zástavního práva k dotčeným nemovitostem s podmínkou, že manželé S. zaplatí jednu polovinu pohledávky Komerční banky, a. s., za J. K. Poté podali žalobci žalobu proti stěžovateli na zaplacení vynaložené částky, a to z důvodu neoprávněného majetkového prospěchu, neboť plnili za jiného. Podanému odvolání soud změnou rozsudku soudu nalézacího vyhověl a Ing. K. byla uložena povinnost zaplatit Ing. H. S. 369.000,- Kč a B. S. 369.000,- Kč.
Stěžovatelka poukazuje na neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy. Manžel stěžovatelky v podstatě jen vyhověl vůli banky a žalobců, kteří po něm výše uvedený postup žádali, tj. že on bude uveden jako úvěrový dlužník, ačkoliv úvěrové prostředky budou poskytnuty žalobcům, resp. společnosti MOND, s. r. o. Nešlo tedy o uvedení druhé strany v omyl ani využití omylu, ale šlo z obou stran o předstírání právního úkonu jiného obsahu, než byl zamýšlen. Stěžovatelka v souvislosti s uvedeným vyzdvihuje otázku dobrých mravů a nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že nemůže poskytnout ochranu žalovanému, který vlastně uvedl banku v omyl. Otázka, zda banka byla či nebyla uvedena v omyl nehraje v posouzení dobrých mravů ve vztahu k žalobci a žalovanému žádnou roli. Rozpor s dobrými mravy v posuzovaném právním vztahu Nejvyšší soud neřešil a nevypořádal se tak s argumentací dovolání.
III.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i všech napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III.ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu pak je dán jen v případě, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp.zn. III.ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
V tomto ohledu Ústavní soud - vědom si skutečnosti, že mu zásadně nepřísluší hodnotit správnost aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy - neshledal v závěrech obecných soudů pochybení ústavněprávní povahy.
Uvádí-li stěžovatelka, že se v souvislosti s projednávaným případem Nejvyšší soud nevěnoval otázce dobrých mravů, nelze se s ní ztotožnit. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že v jeho odůvodnění se soud dobrými mravy zabýval, nicméně neshledal podmínky pro jejich zohlednění a také uvedl důvody, které ho k takovým závěrům vedly. Nejvyššímu soudu tak není ani co do této námitky z ústavněprávního hlediska čeho vytknout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítané porušení práv, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu