ECLI:CZ:US:2009:4.US.1127.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1127/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1571/2008-280 ze dne 12. února 2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 305/2007-236 ze dne 16. října 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 6 C 103/2004-170 ze dne 23. března 2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces a práva na pokojné užívání majetku domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložené přílohy a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 6 C 103/2004 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem č. j. 6 C 103/2004-170 ze dne 23. března 2006 (dále též jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") uložil stěžovatelce vyklidit v rozsudku specifikované místnosti užívané stěžovatelkou jako byt o velikosti 2+1 a předat je vyklizené žalobkyni Městské části Praha - Vinoř (dále jen "žalobkyně") do třiceti dnů od právní moci rozsudku a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4.025,- Kč. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 29 Co 305/2007-236 ze dne 16. října 2007 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4.775,- Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 1571/2008-280 ze dne 12. února 2009 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Praze obdržel dne 17. září 2007 podání stěžovatelky označené jako námitka žalované k obsazení senátu a námitka podjatosti, o kterém ani samostatně ani ve v záhlaví citovaném rozhodnutí nerozhodl, věc nepředložil k rozhodnutí o této námitce nadřízenému soudu a ani se s touto námitkou ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí nevypořádal. Tímto mělo dojít k porušení ust. §15b odst. 1) až 3) o.s.ř. Senát Městského soudu v Praze tak podle stěžovatelky rozhodoval v nesprávném složení. Za porušení svých práv stěžovatelka označuje též to, že nebyla předvolána k jednání před Městským soudem v Praze. Nic na tom podle ní nemění skutečnost, že byl předvolán a přítomen tomuto jednání její právní zástupce. Městský soud v Praze měl pochybit i tím, že nezohlednil námitku stěžovatelky podanou písemně dne 16. října 2007, kterou stěžovatelka tvrdila nezpůsobilost právního zástupce žalobkyně k jejímu zastupování pro nedostatek plné moci a dále navrhla přerušení řízení. Další námitky stěžovatelky směřují do skutkového a právního posouzení věci. Jedná se zejména o posouzení charakteru dohody z r. 1973 Obvodním soudem pro Prahu 9 a závěr soudů stran povinnosti hrazení úhrady za užívání nemovitosti a záloh na služby stěžovatelkou. Nesprávným byl podle stěžovatelky též postup Obvodního soudu pro Prahu 9, kterým připustil změnu žaloby z žaloby o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu na žalobu o vyklizení nemovitosti, když pro žalobu o vyklizení nemovitosti netvořily výsledky dosavadního dokazování dostatečný podklad a k jeho doplnění v dostatečném rozsahu, k němuž byla žalobkyně povinna, nedošlo. Obecné soudy se podle stěžovatelky též nezabývaly některými původně předloženými důkazy, stejně jako např. tak zásadní skutečností, jako je možné nabytí vlastnických či spoluvlastnických práv k vytvořenému majetku ve prospěch stěžovatelky a jejího někdejšího manžela P. H. Městskému soudu v Praze stěžovatelka také vytýká, že se vůbec nezabýval jejím stanoviskem ze dne 26. října 2006, kterým reagovala na vyjádření žalobce ze dne 7. srpna 2006, a toto stanovisko zcela pominul. Stěžovatelka nakonec namítá existenci bezdůvodných prodlev v řízení, které trvalo více než 9 let a existenci několika rozporů, které obecné soudy neřešily a které měly jít k tíži stěžovatelky.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud ve svých rozhodnutích též opakovaně zdůrazňuje, že v jeho pravomoci coby soudního orgánu ochrany ústavnosti není rušit taková rozhodnutí obecných soudů, v nichž došlo sice k pochybení, které však nepředstavuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy svými rozhodnutími v této věci rozhodly věcně správně. Svá rozhodnutí v souladu s principy práva na spravedlivý proces přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž se vyjma dvou situací, jež budou uvedeny níže, dostatečně vypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi a skutkovými i právními tvrzeními a návrhy účastníků. Ústavní soud proto především odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
Pokud jde o podání stěžovatelky označené jako námitka žalované k obsazení senátu a námitka podjatosti, které Městský soud v Praze obdržel dne 17. září 2007, zjistil Ústavní soud, že námitku podjatosti soudců Městského soudu v Praze vznesla stěžovatelka již dne 20. prosince 2006. O této námitce bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 78/2007-212 ze dne 1. srpna 2007, které bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 24. srpna 2007, přičemž mezi soudci dotčenými touto námitkou byla i soudkyně Eva Sedláčková, proti jejíž osobě směřovala stěžovatelkou uváděná podání doručená Městskému soudu v Praze dne 17. září 2007. O tímto podáním vznesené námitce podjatosti soudkyně Evy Sedláčkové tak již bylo rozhodnuto (usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 78/2007-212 ze dne 1. srpna 2007) a nebyl tedy důvod o ní rozhodovat znovu, neboť nebyly uvedeny nové skutečnosti svědčící o její podjatosti (tvrzení o nedostatečné kvalifikaci soudce okolností svědčící o podjatosti soudce v žádném případě být nemůže). Tuto námitku, stejně jako navazující námitku o nesprávném složení senátu Městského soudu v Praze rozhodujícího o odvolání stěžovatelky, tak považuje Ústavní soud za nedůvodnou. Tentýž závěr učinil Ústavní soud také o námitce, že stěžovatelka nebyla zvlášť (přímo) předvolána k jednání před Městským soudem v Praze, neboť v řízení měla právního zástupce, který řádně předvolán byl a bylo na něm, aby stěžovatelku o nařízeném jednání vyrozuměl. Stran nezohlednění námitky stěžovatelky ze dne 16. října 2007 o nedostatku plné moci zástupce žalobkyně a v důsledku tedy jeho nezpůsobilosti k zastupování stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že by se jistě slušelo, aby se s touto námitkou Městský soud v Praze vypořádal. Toto opomenutí Městského soudu v Praze však podle přesvědčení Ústavního soudu nezakládá zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť nemělo na projednávaný spor žádného vlivu z toho důvodu, že tato námitka stěžovatelky není opodstatněná. Skutečnost, že došlo ke změně v osobě statutárního zástupce účastníka řízení totiž bez dalšího neznamená, že by tím zanikla nebo se stala neplatnou plná moc účastníka řízení (udělená statutárním orgánem, jehož funkce zanikla). Tato plná moc by zanikla (nestala by se však neplatnou) pouze za předpokladu, že by byla nově ustanoveným statutárním orgánem odvolána nebo, že by byla udělena plná moc jinému právnímu zástupci. To se však v daném případě nestalo a za žalobkyni tak bez jakýchkoli pochyb jednal po celé řízení řádně oprávněný právní zástupce. Ústavní soud (stejně Městský soud v Praze) neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatelky označující za nesprávné připuštění změny žaloby z žaloby o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu na žalobu o vyklizení nemovitosti Obvodním soudem pro Prahu 9, neboť výsledky dosavadního řízení mohly být a byly nepochybně podkladem pro řízení o změněné žalobě (následně došlo též k jejich dostatečnému doplnění, takže soud mohl o změněném návrhu rozhodnout). Ústavní soud dává za pravdu stěžovatelce v námitce, že Městský soud v Praze se nezabýval jejím stanoviskem ze dne 26. října 2006, kterým reagovala na vyjádření žalobce ze dne 7. srpna 2006, resp. je ve svém rozhodnutí pominul. Ačkoli by se podle přesvědčení Ústavního soudu, stejně jako tomu bylo u námitky stěžovatelky ze dne 16. října 2007 o nedostatku plné moci zástupce žalobkyně, slušelo, aby se Městský soud v Praze s tvrzeními stěžovatelky v tomto stanovisku výslovně vypořádal v odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí, není toto opomenutí tak závažné, že by zakládalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Je tomu tak proto, že žádná ze skutečností tvrzených stěžovatelkou v tomto stanovisku nebyla podle náhledu Ústavního soudu (a zřejmě též Městského soudu v Praze) relevantní a neměla na rozhodnutí ve věci žádného vlivu.
Námitka stěžovatelky směřující proti délce trvání soudního řízení je při hodnocení ústavnosti v záhlaví citovaných rozhodnutí bez významu. Relevantní by byla až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13, resp. přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. srpna 2007 in http://nalus.usoud.cz a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mourek proti České republice, 2008, in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC).
Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost představuje podle jeho přesvědčení především polemiku se závěry obecných soudů a že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by závažným způsobem odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky včetně stěžovatelkou uváděného práva na spravedlivý proces (a v důsledku práva na pokojné užívání majetku). Důvod ke kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí stěžovatelčiny námitky nezakládají ani za situace, kdy Ústavní soud shledal opomenutí některých tvrzení či námitek stěžovatelky, neboť, jak uvedeno výše, z věcného hlediska tato pochybení na rozhodnutí obecných soudů neměla žádného vlivu. Pokud by Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí z těchto důvodů zrušil, bylo by jeho počínání přílišným formalismem, které by na opětovném rozhodnutí obecných soudů ničeho nezměnilo.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu