ECLI:CZ:US:2009:4.US.1178.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1178/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. P., zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem Advokátní kanceláře ve Znojmě, Tovární 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008 č. j. 7 Tdo 27/2008-427, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího základního práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu.
2. Jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 31 T 139/2006-333 ze dne 7. 6. 2007 byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. z. a ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. z. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. z. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. z. Za uvedené trestné činy jí okresní soud v Českých Budějovicích uložil podle §238 odst. 1 tr. z. za použití §35 odst. 1 tr. z. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 8 měsíců, pro jehož výkon byla stěžovatelka zařazena do věznice s dozorem. Podle §57a odst. 1 tr. z. byl stěžovatelce rovněž uložen trest zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu České Budějovice na dobu tří roků. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání do všech výroků o vině‚ jakož i do všech výroků o trestu. Proti rozsudku podala odvolání také státní zástupkyně. Krajský soud Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 31. 8. 2007 č. j. 23 To 545/2007-374 rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích částečně zrušil, a to v části týkající se stěžovatelky, kdy podle ustanovení §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), rozhodl v podstatě stejně jako soud prvého stupně, pouze změnil částečně právní kvalifikaci jednání stěžovatelky. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve zevrubně rozvádí skutkový děj, podle něhož se měla dopustit předmětných trestných činů, a návazně podrobně rekapituluje průběh důkazního řízení a zpochybňuje hodnocení provedených důkazů. V řízení tak bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na obhajobu a na přítomnost při hlavním líčení, kdy prostřednictvím svého obhájce požadovala odročení hlavního líčení dne 22. 3. 2007 z důvodu nemoci a předložila potvrzení o pracovní neschopnosti. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje, zda skutek‚ jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku, může naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže a trestného činu porušování domovní svobody, když byly odcizeny, jak se uvádí v popisu skutku, pouze korále z černého skla v hodnotě 200 Kč a 14 kusů různých broží v hodnotě 280 Kč‚ tedy věci‚ které mají nepatrnou hodnotu. Dále pak namítá porušení jejího práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť obžaloba byla podána soudu teprve po uplynutí dvou a půl roku ode dne‚ kdy se skutek stal a kdy bylo trestní stíhání zahájeno, přičemž za dlouhou dobu trvání přípravného řízení nebyla vůbec vyslechnuta poškozená a její výslech se uskutečnil až při hlavním líčení. Uvedená pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném jeho rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené námitky stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud předmětné usnesení Nejvyššího soudu zrušil a současně požádala podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") o odložení výkonu rozhodnutí - nástupu trestu odnětí svobody.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 31 T 139/2006 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu.
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí obdobné námitky, které uplatnila v řízení před soudem odvolacím a v řízení o dovolání. Na podkladě dovolání stěžovatelky se Nejvyšší soud zabýval otázkou porušení práva na obhajobu a na neúčast při hlavním líčení. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že předložení potvrzení o pracovní neschopnosti neodůvodňuje samo o sobě v každém případě odročení hlavního líčení, případně veřejného zasedání. Je na soudu, aby posoudil, zda vyhoví žádosti obviněného o odročení jednání. V posuzované věci nutno uvést, že Okresní soud v Českých Budějovicích postupoval zcela v souladu se zákonem, neboť se zabýval žádostí obviněné o odročení hlavního líčení a rozhodl usnesením, že podle §202 odst. 2 tr. ř. bude hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obviněné J. P. Obviněná byla u hlavního líčení obhajována obhájcem JUDr. Janem Juračkou, navíc ani nepředložila před hlavním líčením dne 22. 3. 2007 potvrzení o pracovní neschopnosti. Nejvyšší soud České republiky připomíná, že v rozhodovací činnosti o dovoláních respektuje ustálenou judikaturu, práva obviněných a je mu naprosto cizí jakákoliv libovůle v hodnocení důkazů, případně tzv. svévole v rozhodování, jejíž obsah ostatně není nikde vyložen. Nejvyšší soud neporušil svým rozhodnutím právo obviněné na obhajobu, na spravedlivý proces, právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti ani jinak nezasáhl do základních práv obviněné. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta.
6. Shora uvedené vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů a právními závěry učiněnými na jejich základě nalézacím soudem. Uplatňuje přitom argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již v průběhu řízení a v podaném odvolání a dovolání, s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
8. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatelky k důkaznímu řízení a k hodnocení provedených důkazů. K těmto stěžovatelčiným námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i námitky neprovedení poznávacího řízení, zda stěžovatelka byla v době spáchání skutku v domě poškozené. K námitce, že poškozená nebyla v přípravném řízení vůbec vyslechnuta, Ústavní soud shledává, že poškozená k jejímu trestnímu oznámení později podala vysvětlení (viz úřední záznam ze dne 14. 10. 2004, č.l. 51). S ohledem na její špatný zdravotní stav byla pak osobně vyslechnuta až při hlavním líčení dne 20. 2. 2007 (č.l. 224-225). Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily při vyvození právního závěru o vině stěžovatelky, a v důsledku jakých úvah přikládají jednotlivým důkazům důkazní sílu co do věrohodnosti a relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci.
9. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti libovůli v postupu obecných soudů, svědčící o porušení práva stěžovatelky na obhajobu, jež by odůvodňovala jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. To se týká i stěžovatelkou vyslovené pochybnosti, zda skutek‚ jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku, může naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže a trestného činu porušování domovní svobody, když byly odcizeny pouze věci‚ které mají nepatrnou hodnotu. K právní kvalifikaci jednání stěžovatelky, které je obecnými soudy posuzováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. z., se podrobně vyjádřil vedle soudu prvního stupně i odvolací soud s poukazem na trestní minulost stěžovatelky (č.l. 379-380), na jehož odůvodnění rozhodnutí lze pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné uvedenou argumentaci znovu opakovat.
10. K námitce stěžovatelky na její nepřítomnost při hlavním líčení dne 22. 3. 2007 Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka tuto námitku vznesla až v podaném dovolání ze dne 11. 10. 2007. Nejvyšší soud pak, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí o dovolání, na uvedenou námitku dostatečně reagoval. V předmětném rozhodnutí konstatoval, že se soud prvního stupně žádostí o odročení hlavního líčení zabýval a vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepředložila lékařskou zprávu, z níž by bylo zřejmé, že ze zdravotních důvodů není schopna se zúčastnit hlavního líčení, i vzhledem k tomu, že její obhajoba byla zajištěna prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Juračky, rozhodl usnesením podle §202 odst. 1 tr. ř. o konání hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatelky. S danou námitkou se tak Nejvyšší soud vypořádal způsobem odpovídajícím jeho judikatuře a Ústavnímu soudu po celkovém posouzení všech okolností nezbylo než konstatovat, že bylo postupováno způsobem, který je slučitelný se zásadami spravedlivého řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
11. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že došlo k porušení jejího práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť obžaloba byla podána soudu teprve po uplynutí dvou a půl roku ode dne, kdy bylo trestní stíhání zahájeno. Ústavní soud k této námitce připomíná, že v judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám. Jak Ústavní soud shledává, není z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu patrno, že by stěžovatelka v přípravném řízení nějak brojila proti tvrzené nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, a předmětnou námitku stěžovatelka neuplatnila ani v podaném odvolání a dovolání, vyslovuje ji až v ústavní stížnosti. Ústavní soud navíc konstatuje, že od podání obžaloby dne 5. 9. 2006 obecné soudy o věci rozhodly v průběhu necelého jednoho roku, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 31. 8. 2007. Vzhledem k uvedeným okolnostem Ústavní soud ani v této souvislosti nezjistil stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího základního práva zaručeného jí čl. 38 odst. 2 Listiny.
12. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu