ECLI:CZ:US:2009:4.US.1197.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1197/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Hranická stavební společnost s.r.o., se sídlem v Hranicích, Galašova 175, zastoupené Mgr. Štěpánem Schenkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Přerově, Čechova 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4582/2007-185 ze dne 17. února 2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 383/2005-147 ze dne 22. května 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 19 Cm 191/2000-103 ze dne 18. února 2005 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 19 Cm 191/2000 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 19 Cm 191/200-103 ze dne 18. února 2005 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zastavil řízení co do úroku z prodlení z částky 104.500,- Kč za dobu od 28. 11. 1998 do 29. 11. 1998, tj. v rozsahu 1 dne a ve výši 4,16 % za dobu od 29. 11. 1998 do zaplacení (výrok I.), uložil stěžovatelce zaplatit žalobci J. F. (dále jen "žalobce") částku 104.500,- Kč s 15,84% úrokem z prodlení od 29. 11. 1998 do zaplacení (výrok II.), uložil stěžovatelce zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě na náklady řízení zálohované státem částku 514,- Kč (výrok III.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 31.699,- Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 7 Cmo 383/2005-147 ze dne 22. května 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žaloba na zaplacení 15,84% úroku z prodlení z částky 104.500,- Kč za dobu 19. 11. 1998 do 10. 10. 1999 se zamítá, a ve zbývající části výroku II. a ve výrocích III. a IV. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25.426,- Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 4582/2007-185 ze dne 17. února 2009 odmítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.815,- Kč (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh předchozího řízení a předkládá námitky proti v záhlaví citovaným rozhodnutím, které jsou v podstatě stejné jako ty uplatněné stěžovatelkou již v řízení před obecnými soudy, především v opravných prostředcích. Jádrem a stěžejní námitkou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o neplatnosti smlouvy o dílo uzavřené mezi ní a žalobcem (dále jen "smlouva o dílo"), která má být důsledkem neurčitosti ujednání o jejím předmětu jako jedné z podstatných náležitostí. Obecné soudy se podle tvrzení stěžovatelky otázkou platnosti této smlouvy o dílo nezabývaly.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud ve svých rozhodnutích též opakovaně zdůrazňuje, že v jeho pravomoci coby soudního orgánu ochrany ústavnosti není rušit taková rozhodnutí obecných soudů, v nichž došlo sice k pochybení, které však nepředstavuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy svými rozhodnutími v této věci rozhodly věcně správně. Svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily (soud prvního stupně a odvolací soud velmi podrobně), přičemž se, s jednou výhradou, dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a návrhy či námitkami účastníků, včetně těch uváděných v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto především odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jimž mimo níže uvedeno nemá co vytknout. Uvedenou výhradu k rozhodnutím obecných soudů představuje stěžovatelkou nejvíce akcentovaná otázka (ne)vypořádání se obecných soudů s neplatností smlouvy o dílo v důsledku neurčitosti ujednání o předmětu této smlouvy. Ústavní soud shledává námitku stěžovatelky stran této skutečnosti jako částečně oprávněnou. Nepochybně by se slušelo, aby se obecné soudy v odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí lépe, precizněji a explicitněji s touto námitkou stěžovatelky, resp. touto otázkou, vypořádaly. Ústavní soud však zjistil, že žádný ze soudů otázku platnosti smlouvy o dílo nepominul. Především soud prvního stupně se určitostí vymezení předmětu smlouvy o dílo zabýval. Ačkoli výslovně neuvedl, že tato skutečnost je zkoumána též se zřetelem na platnost smlouvy o dílo, jednoznačně platí, že s odkazem na ust. §261 odst. 1 až 3 toto na první pohled ne zcela určité ustanovení a vůli účastníků uzavírajících smlouvu o dílo po provedeném dokazování, zejm. výslechem svědka Ing. D., v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil a precizoval, a tedy odůvodnil tak zároveň neexistenci stěžovatelkou namítaného důvodu eventuální neplatnosti smlouvy o dílo. Otázku, co bylo předmětem díla, mající vliv nejen na otázku platnosti smlouvy o dílo, obecné soudy podrobně a přesvědčivě zdůvodnily na základě více důkazů a Ústavní soud nemá důvod jejich závěry zpochybňovat. Žádný jiný důvod neplatnosti smlouvy o dílo namítán a ani obecnými soudy shledán nebyl, a proto nebylo podle přesvědčení Ústavního soudu třeba otázku platnosti smlouvy o dílo nijak blíže rozvádět. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelkou uplatněná námitka neplatnosti smlouvy o dílo, byť se s ní obecné soudy, zejména odvolací soud, mohly vypořádat lépe a především precizněji, neodůvodňuje kasační zásah Ústavního soudu, a to navíc za situace, kdy na konečném rozhodnutí ve věci tato otázka nemohla ničeho změnit. Pokud by Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí z tohoto důvodu zrušil, bylo by jeho počínání extrémním formalismem, neboť toto pochybení je velmi nezávažného charakteru a z věcného hlediska na rozhodnutí obecných soudů nemělo žádného vlivu.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by zásadněji odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně stěžovatelkou uváděných práv na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Ústavní stížnost představuje především polemiku se závěry obecných soudů. Stěžovatelčiny námitky tak důvod ke kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí založit nemohly.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu