ECLI:CZ:US:2009:4.US.1207.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1207/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti S. T., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 11 To 112/2009 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2009 čj. 0 Nt 761/2009-8 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 7. 5. 2009 se S. T., (dále jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení o jeho vzetí do vazby. Současně navrhl, aby Ústavní soud návrh projednal jako věc naléhavou mimo pořadí.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Usnesením Policie ČR ze dne 15. 12. 2008 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro spáchání trestných činů účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. z., organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. z., napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171b odst. 1, 2 písm. b) tr. z., kterých se měl dopustit tím, že spolu s dalšími obviněnými organizoval ve velkém rozsahu nelegální migraci osob vietnamské národnosti z Vietnamu do České republiky a následně do Spolkové republiky Německo a Polska, včetně protizákonné legalizace přechodného pobytu uvedených osob v České republice, přičemž za jednoho migranta inkasoval průměrně částku 500 Euro.
Dne 20. 2. 2009 Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") na návrh krajského státního zástupce v Hradci Králové vzal obviněného do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) tr. řádu, kterou započetl dnem 18. 2. 2009 v 06.00 hodin.
Dne 18. 3. 2009 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "stížnostní soud") stížnost obviněného proti usnesení ze dne 20. 2. 2009 o vzetí do vazby zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v řízení před okresním a stížnostním soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na obhajobu dle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.
Poukázal na principy vyplývající z nálezu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (Sb. n. u., sv. 43, str. 393) a uvedl, že obecné soudy tyto principy nerespektovaly. Skutečnosti mající nasvědčovat tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, měly všechny znaky trestného činu a existovaly zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal obviněný, byly založeny na utajovaných materiálech Policie ČR, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny a na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel byl přesvědčen, že s ohledem na jeho pevné vazby k území České republiky nebyl dán vazební důvod dle §67 písm. a) tr. řádu. Rozhodnutí v tomto směru je nepřezkoumatelné, neboť postrádá podrobnější odůvodnění. Poukázal na nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (http://nalus.usoud.cz) a z něj vyplývající principy, zejména požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí.
Stěžovatel byl také přesvědčen o neexistenci vazebního důvodu dle §67 písm. b) tr. řádu. Tvrdil, že okresní soud opřel důvodnost vazby o skutečnost, která v době rozhodování nebyla právně relevantní. Poukázal na principy vyplývající z nálezu ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 734/08 (http://nalus.usoud.cz), komentářové literatury a nálezu ze dne 11. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 264/98 (Sb. n. u., sv. 11, str. 261) a mj. uvedl, že "rozšíření vazebních důvodů na situaci, kdy některý ze spoluobviněných odmítne vypovídat, je nepřípustným rozšířením vazebních důvodů o důvod, který není ani v trestním řádu uveden".
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
K tvrzení stěžovatele o porušení článku 36 odst. 2 Listiny Ústavní soud uvádí, že citovaný odstavec na jeho vazební věc nedopadá, neboť zakládá subjektivní veřejná základní práva v oblasti správního soudnictví, tj. zaručuje přezkum zákonnosti rozhodnutí a postupů orgánů veřejné moci v oblasti veřejné správy a týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v tvrzení stěžovatele, že vzetím do vazby a s tím souvisejícím řízením před obecnými soudy bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy a základní právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, jemuž koresponduje základní právo na svobodu a osobní bezpečnost dle článku 5 Úmluvy.
Obecné principy:
Ústavní soud úvodem připomíná obecné principy základního práva na svobodu a osobní bezpečnost, jak vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") a Ústavního soudu při aplikaci článku 5 Úmluvy, resp. článku 8 Listiny.
Na úrovni základních práv a svobod jsou podmínky zbavení osobní svobody v trestním řízení zakotveny v článku 8 Listiny, čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 5 Úmluvy. Z uvedených ustanovení nejúčinnější ochranu osobní svobody poskytuje Úmluva. Listina a Pakt se totiž omezují na formulaci, že osobní svobody lze zbavit jen na základě zákona, resp. z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Úmluva důvody a podmínky zbavení svobody vyčerpávajícím způsobem sama upravuje. Zákonná úprava tak může jen poskytnout více záruk, případně nepřipustit zbavení osobní svobody tam, kde to Úmluva připouští (čl. 53 Úmluvy).
Právo na svobodu není právem absolutním. Zbavit svobody lze, to však jen ve výjimečných - Úmluvou (přirozeně též Paktem, Listinou a zákonem) taxativně stanovených případech a při dodržení procesních záruk.
Podle článku 5 odst. 1 věty druhé Úmluvy zbavit osobní svobody lze jen "v souladu s řízením stanoveným zákonem". V písmenu c) téhož odstavce se znovu opakuje, že zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody musí být "zákonné". Článek 8 odst. 2 Listiny stanoví, že "Nikdo nesmí být ... zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon". Článek 9 Paktu uvádí, že "Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem". Každý zásah do osobní svobody tak musí mít zákonný podklad. Nerespektování zákonné úpravy omezení osobní svobody je současným porušením Úmluvy, Listiny nebo Paktu. Ústavní soud je oprávněn soulad se zákonem v případě potřeby přezkoumávat při respektování zásady, že jsou to především obecné soudy, které zákon vykládají a aplikují.
Principy spravedlivého trestního procesu zakotvené v článku 6 Úmluvy se na rozhodování o vazbě podle článku 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy nevztahují, neboť při rozhodování o vazbě nejde o řízení, ve kterém se rozhoduje o "oprávněnosti" trestního obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z toho ovšem nelze dovodit, že rozhodování o vazbě obdobným principům nepodléhá. Jejich zdrojem však není ustanovení čl. 6 Úmluvy, nýbrž postupně se vyvíjející judikatura Evropského soudu při aplikaci článku 5 Úmluvy, jakož i bohatá judikatura Ústavního soudu upínající se k vazebním věcem.
Ústavní záruky (prvotního) zbavení osobní svobody jsou upraveny v článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, který nutno vykládat a aplikovat spolu s odstavcem 3) tohoto článku, s nímž tvoří jeden celek.
Podle článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy lze zbavit svobody, jedná-li se o "zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěk po jeho spáchání".
Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak pokud jde o to, zda byl spáchaný určitý konkrétní trestný čin, tak i pokud jde o to, zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.
Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení §67 trestního řádu je ve srovnání s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy příznivější, neboť vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v citovaném ustanovení uvedených.
Podle článku 5 odst. 2 Úmluvy "Každý kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu". Pojem "zatčení" má (stejně jako řada jiných pojmů Úmluvy) autonomní význam. Rozumí se jím akt prvotního zbavení svobody bez ohledu na terminologii uplatněnou v zákoně či Listině. Právo osoby vědět, proč byla zbavena svobody, je zárukou proti svévoli a nutnou podmínkou rovnosti zbraní, práva na obhajobu a práva obrátit se na soud, aby rozhodl o zákonnosti zbavení svobody. Úmluva nevyžaduje žádnou zvláštní formu, např. písemnou. Sdělení však musí být rychlé, úplné a srozumitelné. Podle článku 8 odst. 3 Listiny "Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu".
Právo být seznámen s důvody obvinění se překrývá se stejným právem dle článku 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Účelem seznámení podle článku 5 odst. 2 Úmluvy je umožnit zatčené osobě napadat zákonnost a důvodnost zatčení; seznámení podle článku 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy má za účel umožnit obhajobu proti vznesenému obvinění. Není nutné, aby zatčené osobě byly ihned sděleny všechny důkazy, na nichž se zakládá podezření ze spáchání trestného činu. Úmluva také nevyžaduje, aby zatčená osoba byla v této fázi seznámena se spisem.
Podle článku 5 odst. 3 Úmluvy "Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení". Tento článek Úmluvy doplňují odstavce 3 a 4 článku 8 Listiny, z nichž vyplývá povinnost soudu do 24 hodin od předání zadrženou nebo zatčenou osobu vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu. Rozhodování soudu podle uvedených článků v sobě zahrnuje kontrolu předpokládanou článkem 5 odst. 4 Úmluvy (tzv. inkorporovaná kontrola). S ohledem na krátkost lhůty 24 hodin pro rozhodnutí soudu o vzetí do vazby je evidentní, že při tomto rozhodování z objektivních důvodů není možné poskytnout obviněnému ve všech případech procesní garance ve stejném rozsahu jako při následném rozhodování o vazbě (např. při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí soudu o vzetí do vazby).
Podle článku 5 odst. 4 Úmluvy zatčená osoba "má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné". Zákonem je toto řízení upraveno v ustanoveních §§240 až 244 tr. řádu (řízení o stížnosti obviněného proti rozhodnutí o vzetí do vazby) a §§71 a 72 (přezkoumávání důvodů vazby). V těchto řízeních obviněnému musejí být poskytnuty procesní garance, které nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy, byť se tento článek na řízení o vazbě nevztahuje, jak bylo výše poznamenáno. Tento požadavek vyplývá z judikatury Evropského soudu, který např. v rozsudku ze dne 28. 10. 1998 ve věci Assenov proti Bulharsku (stížnost č. 24760/94, odst. 162; http://hudoc.echr.coe.int/) uvedl, že i když řízení podle článku 5 odst. 4 Úmluvy nemusí vždy poskytovat stejné záruky jako řízení podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, musí mít soudní charakter a obsahovat záruky přiměřené povaze zbavení osobní svobody, o které jde. V rozsudku velkého senátu ze dne 25. 3. 1999 ve věci Nikolova proti Bulharsku (stížnost č. 31195/96, odst. 58; http://hudoc.echr.coe.int/) dále uvedl, že "Řízení musí být kontradiktorní a zaručovat v každém případě rovnost zbraní mezi prokurátorem a zatčenou osobou. Jde-li o osobu zbavenou svobody podle článku 5 odst. 1 písm. c), musí se konat slyšení". V rozsudku ze dne 13. 2. 2001 ve věci Lietzow proti Německu (stížnost č. 24479/94, odst. 44; Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 5/2001, str. 227; též http://hudoc.echr.coe.int/) Evropský soud uvedl, že zatčené nebo zadržené osoby mají právo na přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. To znamená, že příslušný soud musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených vnitrostátním právem, ale též důvodnost podezření, na němž je založeno zatčení, a legitimnost cíle sledovaného zatčením a následnou vazbou. Soud přezkoumávající zákonnost vazby musí respektovat procesní záruky; řízení musí být kontradiktorní a vždy musí zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami, státním zástupcem a zadržovanou osobou. Rovnost zbraní není zajištěna, pokud je obhájci odepřen přístup k těm dokumentům ve vyšetřovacím spisu, které jsou podstatné k tomu, aby bylo možno účinně zpochybnit zákonnost klientovy vazby. V případě osoby, jejíž vazba spadá do působnosti čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, je vyžadováno její vyslechnutí (rozsudek ze dne 30. 3. 1989 ve věci Lamy proti Belgii, stížnost č. 10444/83, odst. 29; výše cit. Nikolova proti Bulharsku, odst. 58). Uvedené procesní požadavky jsou odvozeny od práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy. Obžaloba i obhajoba musí mít možnost se seznámit se všemi podáními a důkazy předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim. S ohledem na dramatický dopad, jaký má zbavení svobody na základní práva dotčené osoby, by řízení vedené podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy mělo v zásadě také vyhovět - v nejširší možné míře dané okolnostmi probíhajícího vyšetřování - základním požadavkům spravedlivého procesu, jako je právo na kontradiktorní řízení (srov. rozsudek ze dne 28. 8. 1991 ve věci Brandstetter proti Rakousku, stížnosti č. 11170/84, 12876/87, 13468/87, odst. 67; http://hudoc.echr.coe.int/).
Výše uvedené požadavky Úmluvy byly uplatněny v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (č. 239/2005 Sb.).
Ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud zabýval např. v nálezu ze dne 17. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 [Sb. n. u., sv. 33, str. 273 (278, 280 a násl.)] a nálezu ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (Sb. n. u., sv. 44, str. 719). V prvním z uvedených nálezů k otázce procesních záruk obviněného v přípravném řízení uvedl, že:
"Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu obsaženého v čl. 6 Úmluvy, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny.
Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem na efektivitě trestního stíhání".
"Vždy je samozřejmě nutno zajistit, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace, potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě. Při rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby postupem podle §77 tr. ř. je třeba obviněného seznámit zejména s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody, pro něž je navrhováno vzetí do vazby. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi však není trestním řádem předepsán, zejména není předepsáno, že by obviněnému (obhájci) muselo být umožněno nahlédnutí do spisu. Seznámení lze učinit i tak, že soudce ústně obviněnému reprodukuje obsah návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, z něhož jsou patrny jak důvody vazby, tak skutkové okolnosti, z nichž tyto důvody vazby vyplývají. Tímto postupem nedochází v přípravném řízení k popření práv obhajoby".
Ve výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 336/06 Ústavní soud uvedl, že za okolností v nálezu uvedených považuje "odepření práva nahlédnout do spisu za projev kabinetní justice, který do prostředí demokratického právního státu nepatří." V tomtéž nálezu Ústavní soud dále uvedl, že "v přípravném řízení může být obhajobě důvodně zamezen přístup do vyšetřovacího spisu podle §65 odst. 2 trestního řádu. Tento postup již dříve Ústavní soud označil za předpokládanou možnost omezení práva nahlížet do spisů v počátcích vyšetřování, kdy nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení (nález sp. zn. III. ÚS 239/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 80. str. 273)".
Aplikace obecných principů na projednávaný případ:
Stěžovatel je stíhán pro výše uvedené trestné činy, jichž se měl dopustit jednáním podrobně popsaným v usnesení policejního orgánu ze dne 15. 12. 2008 o zahájení trestního stíhání, zejm. pod body 4, 10 a 19, na které je v napadených rozhodnutích odkazováno.
Usnesení okresního soudu ze dne 20. 2. 2009 o vzetí do vazby (byť co do odůvodnění poměrně stručné, jak konstatoval i stížnostní soud) ve spojení s usnesením stížnostního soudu ze dne 18. 3. 2009 dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně specifikovala konkrétní skutečnosti odůvodňující naplnění zákonných důvodů vazby dle §67 písm. a) a b) tr. řádu, čímž umožňovala i obhajobu ve vztahu k naplnění těchto důvodů. V tomto směru Ústavní soud neakceptoval tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti. Vzetí do vazby bylo dle přesvědčení Ústavního soudu zákonné a respektující stanovené podmínky omezení základního práva na osobní svobodu i výše zmíněné principy vyplývající z výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 239/04.
Z napadených rozhodnutí zřetelně vyplývají důvody obvinění a konkrétní skutečnosti, na nichž byly založeny. Stěžovatel byl tedy zadržen zákonným způsobem a pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Podmínky článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, resp. §67 tr. řádu, tak byly naplněny. Stěžovatel byl v zákonné lhůtě odevzdán soudu (§76 odst. 4 tr. řádu). Lze proto konstatovat, že byl předveden před soudce, v souladu s článkem 5 odst. 3 Úmluvy.
O zákonnosti zbavení osobní svobody stěžovatele ve smyslu článku 5 odst. 4 Úmluvy bylo rozhodováno stížnostním soudem dne 18. 3. 2009 v řízení o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby ze dne 20. 2. 2009. S námitkami stěžovatele se stížnostní soud dle přesvědčení Ústavního soudu ústavně konformním způsobem vyrovnal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení byla vydána na základě zákona; dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu aplikované ve vazebním řízení postupem obecných soudů vedoucím k vydání předmětných usnesení nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Jelikož Ústavní soud, vycházeje z naléhavosti věci, rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, pozbylo tím posouzení návrhu stěžovatele na projednání věci jako naléhavé mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu rozumného smyslu.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. června 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu