ECLI:CZ:US:2009:4.US.125.09.1
sp. zn. IV. ÚS 125/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a soudkyně Michaely Židlické, o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem, se sídlem Krausova 605/6, 199 00 Praha 9, pro doručování poštovní přihrádka 14, 199 00 Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1277/2006-84 ze dne 31. října 2008 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 369/2005-51 ze dne 27. října 2005, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště v hl. m. Praze, Kodaňská 1441/46, 100 00 Praha10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem doručeným dne 19. ledna 2009 prostřednictvím provozovatele poštovních služeb ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti shora citovaným rozhodnutím.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel napadal rozsudek odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu pro porušení základního práva na ochranu majetku, rovnost před zákonem, práva na soudních ochranu a spravedlivý proces, neboť měl za to, že oznámením své pohledávky v rámci dědického řízení vedeném o dědictví po zůstaviteli coby dlužníkovi způsobil stavení běhu promlčecí lhůty. Protože v rámci dědického řízení stěžovatel uspokojení své pohledávky nedosáhl, podal vůči vedlejšímu účastníkovi, jakožto osobě, jíž dědictví coby odúmrť připadlo, příslušnou žalobu. Té však soudy nevyhověly, neboť vedlejší účastník s úspěchem uplatnil námitku promlčení. V ústavní stížnosti se namítá, že soudy neměly námitce promlčení pro rozpor s dobrými mravy vyhovět, resp. měly oznámení pohledávky stěžovatele v rámci dědického řízení posuzovat jako úkon, jímž se právo uplatňuje a v jehož důsledku se běh promlčecí lhůty staví, a to též proto, že standardní uplatnění práva žalobou vyžaduje přesné označení žalovaného, což vzhledem k situaci (neukončenému dědickému řízení) nebylo možné.
II.
3. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis. Podává se z něj, že dne 31. května 2004 uplatnil stěžovatel žalobu o zaplacení 310 000,- Kč vůči vedlějšímu účastníkovi z titulu smluv o půjčce, které uzavřel s osobou, do jejíchž některých majetkových práv vedlejší účastník po její smrti vstoupil. V jeho průběhu bylo mezi nimi učiněno nesporným, že stěžovatel tuto částku v dědickém řízení do dědictví po zemřelém Ing. P. T. přihlásil a že se z rozhodnutí dědického soudu (Obvodního soudu pro Prahu 7) dne 2. 3. 2004 dozvěděl, která osoba za dluh odpovídá. Ve sporu o žalobě v průběhu řízení před nalézacími soudy vedlejší účastník uplatnil námitku promlčení tvrdiv, že k promlčení došlo - vzhledem ke splatnosti smluv o půjčce - nejpozději dne 26. listopadu 2002; soudy této námitce vyhověly a právo stěžovateli nepřiznaly. Dovolací soud při rozhodování o mimořádném opravném prostředku stran rozporu námitky promlčení s dobrými mravy neshledal potřebný přesah do širšího kontextu právní praxe [§237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř.], odvolávav se na to, že se odvíjí od zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit, a zároveň nemohl z důvodu zákonných limitů přistoupit k posouzení, zda podání stěžovatele v době probíhajícího dědického řízení mělo být považováno za žalobu či oznámení pohledávky věřitele za zůstavitelem (arg. §241a odst. 3 o. s. ř.), a proto dovolání jako celek odmítl.
III.
4. Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a ve zbytku zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235)". Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postupy odvolacího a dovolacího soudu při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavovaly porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s jimi provedeným právním posouzením věci, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva.
7. Ústavní soud konstatuje, že věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, uplatněn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě věc posoudil Nejvyšší soud, jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů, byť bylo o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodnuto nemeritorním způsobem. Ústavní soud v právních závěrech nalézacích soudů, ani soudu dovolacího, nenachází takové pochybení, které by opravňovalo jeho zásah. Přesto považuje za potřebné seznámit stěžovatele s následujícími úvahami.
8. Oznámení věřitele o pohledávce vůči zůstaviteli v dědickém řízení podle ustanovení §175n o. s. ř. skutečně nemá povahu úkonu, které má na mysli ustanovení §112 občanského zákoníku. V tomto směru je zapotřebí odkázat na konzistentní a přesvědčivé závěry odvolacího soudu a doplnit, že stěžovateli nezbývala jiná správná možnost, než pro neznalost jména a adresy dědiců zemřelého, aby ve shodě se stanoviskem občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu SSR z 27. června 1972, Cpj 57/71, uveřejněným pod číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. str. 244), podal žalobu proti neznámým dědicům zemřelého. Ostatně takto postupoval další účastník téhož dědického řízení a Ústavní soud nevidí důvod, proč by měl - v tomto světle chybně zvolený postup právního zástupce (profesionála) - zakládat důvod pro konstatování zásahu do základních práv stěžovatele způsobeného obecnými soudy.
9. Jinou otázkou se jeví námitka, že oznámení stěžovatele dědickému soudu stran jeho pohledávky vůči zůstaviteli, měly soudy vyhodnotit jako žalobu, tj. jednoznačně jako úkon, kterým se běh promlčecí doby staví. Ústavnímu soudu není v případě tohoto tvrzení zřejmé, proč tedy stěžovatel vůbec nové řízení zahajoval (řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 10 sp. zn. 18 C 195/2004) a proč příp. neupozornil obecné soudy, že je zde dána překážka zahájeného řízení (litispendence), tj. řízení zahájené oním "oznámením". I když Ústavní soud odhlédne od toho, že se v tomto směru zřejmě jedná o tvrzení účelové, vyvěrající ze snahy odvrátit dosavadní nepříznivé výsledky sporu, musí konstatovat, že toto posouzení nemůže být - při nejlepší vůli Ústavního soudu - předmětem řízení o této ústavní stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Bylo-li možno takové podání vskutku považovat za návrh (§42 a násl. o. s. ř.), ostatně jak v tomto směru rozvíjí úvahu dovolací soud (str. 4 rozhodntuí o dovolání), pak rozhodnutí, proti nimž stěžovatel brojí, je možno odstranit postupem podle ustanovení §229 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Pro ten případ je tedy zřejmé, že stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a ústavní stížnost je v této části nepřípustná.
10. Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud je přesvědčen, že v souzeném případě není s ústavní stížností spojen tak silný a významný veřejný zájem, jenž by ospravedlňoval neodmítnout nepřípustný návrh: opačný postup by měl sledovat zejména ten účel, aby řešení otázky ústavní stížností nastolené dopadlo na širší okruh případů se znaky patřičné obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním řízením; k takovému závěru však Ústavní soud nedošel.
IV.
11. Z výše uvedeného pohledu je zřejmé, že obecné soudy rozhodly v projednávaném případě předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou a právní naukou. Proto lze uzavřít, že samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces.
12. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat porušení nebo zásah do ústavně zaručených základní práv a svobod, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu