ECLI:CZ:US:2009:4.US.1346.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1346/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Ondřejem Davidem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 4, K Safině 669, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2009 sp. zn. 13 To 35/2009, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. června 2008 sp. zn. 0 Nt 529/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 22. května 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž zamítly jeho opakovaný návrh na povolení obnovy řízení.
Stěžovatel tvrdil, že tyto soudy jako orgány veřejné moci svým postupem a rozhodnutími porušily jeho základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zejména se jedná o porušení jeho práva dle čl. 8 odst. 2 Listiny, které zaručuje, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále bylo porušeno jeho právo na nestranný a spravedlivý proces, což je v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), a to tím, že obecné soudy se vůbec nezabývaly otázkou výše vzniklé škody.
V postupu obou stupňů obecných soudů shledal stěžovatel zásah do svých práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy porušení práva na nezávislý a spravedlivý soudní proces, práva na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti. Jeho právo bylo porušeno tím, že soud nevyrozuměl poškozené o konání veřejného zasedání o obnově řízení v rozporu s trestním řádem (ustanovení §233 odst. 1 tr. ř.) a poukázal na konstantní judikaturu (rozhodnutí R 21/1991-1)). Porušení uvedených práv spatřoval stěžovatel především v pochybení nalézacího soudu, který nevyslechl svědky (G. S., D. S.), ačkoliv právě uvedení svědci, dle tvrzení stěžovatele, měli povědomí o vzniku a výši škody poškozenému K.
Dle tvrzení stěžovatele byla důvodem k zamítnutí návrhu právě absence uvedených svědeckých výpovědí poškozených, čímž byla porušena zmíněná ústavní práva stěžovatele.
II.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 529/2007, ze kterého vyplynulo:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. září 2002 (33 T 79/2002) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu ze dne 22. května 2003 (12 To 93/2003) byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 8 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále k trestu propadnutí věci, a to razítka Městského soudu v Praze č. 22. Současně byl zavázán povinností k náhradě škody vůči poškozenému V. K. částkou 37.750,- Kč, poškozenému T. N. částkou 145.000,- Kč a vůči poškozenému M. Š. částkou 600.000,- Kč.
Stěžovatel dne 7. prosince 2007 podal návrh na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci (12 To 93/2003), kterou Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 5. června 2008 sp. zn. 0 Nt 529/2007 zamítl.
Krajský soud v Praze stížnost stěžovatele přezkoumal a usnesením ze dne 3. února 2009 (13 To 35/2009-146) zamítl jako nedůvodnou.
III.
Po zvážení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, a to z následujících důvodů:
Podle ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů se v řízení o obnově nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Z toho rovněž vyplývá, že nikoli každá nová skutečnost či navrhovaný důkaz jsou způsobilé přivodit důsledky předvídané v §278 tr. ř. Pokud obecné soudy v souladu s §134 odst. 2 tr. ř. odpovídajícím způsobem odůvodní, proč nemohly stěžovatelem předkládané důkazy vést k povolení obnovy řízení, resp. proč předložené důkazy nepředstavovaly nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy (srov. sp. zn. III. ÚS 62/04, U 19/33 SbNU 409; sp. zn. IV. ÚS 178/03, U 20/33 SbNU 417; aj.). Ústavní soud je totiž oprávněn zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů jen tehdy, představuje-li jejich rozhodnutí či jemu předcházející postup porušení základních práv a svobod (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123).
Z argumentace stěžovatele, jakož i z obsahu napadených usnesení, je patrno, že stěžovatel prioritně napadal a napadá závěry rozhodnutí ve věci samé. To však není předmětem řízení, a proto se takto směřovanými námitkami nelze zabývat.
Prvostupňový soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, že z části jde o důkazy, které byly soudu již dříve známé a jiné byly provedeny v předchozím řízení o obnově a ve svém důsledku fakticky s ohledem k tomu, že se stěžovatel doznal k trestné činnosti v přípravném řízení a na dostatek dalších usvědčujících důkazů, nemůžou mít pro povolení obnovy řízení v zásadě žádný vliv. V podstatě tvrzení stěžovatele stran nových a nových důkazů, které v řízení by měly být použity, vycházejí z jeho snahy jakýmkoli způsobem dosáhnout zvratu předchozího rozhodnutí (stěžovatel v průběhu let 2004 - 2007 podal celkem 4 návrhy na obnovu řízení v předmětné věci).
Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že provádění navrhovaných důkazů nemůže mít za následek změnu předchozího rozhodnutí, nemá žádný vypovídací význam a právem byly tyto důkazy zamítnuty. Odvolací soud dospěl k závěru, že by to bylo jen opakováním toho, co již bylo v odůvodnění napadeného rozhodnutí obsaženo, a proto lze pro stručnost také na tuto část odkázat (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2005 sp. zn. 13 To 120/2005; usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. ledna 2005 sp. zn. 0 Nt 506/2004; usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 79/2002). Obecné soudy se všemi stěžovatelovými návrhy zabývaly, podrobně vyložily, proč důvody pro obnovu řízení neshledaly, proto Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů zásah do práv stěžovatele.
Pokud jde o nijak nezdůvodněnou námitku stěžovatele, že věc nebyla projednána v přítomnosti poškozených, které blíže neoznačil, Ústavní soud podotýká, že čl. 96 odst. 2 Ústavy připouští zákonem stanovenou výjimku z jinak obecně platné zásady veřejnosti a ústnosti v řízení před soudy. Z koncepce čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě je dále patrno, že lidskoprávní rozměr zásady veřejnosti a ústnosti soudního řízení je dán zásadně jen u řízení ve věci samé. O to však v daném případě nešlo. Pokud tedy stěžovatel snad mínil, že soud při řízení o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně jednal v nepřítomnosti poškozených, pak šlo o Ústavou předpokládanou a lidskoprávně akceptovatelnou výjimku ze zásady ústnosti.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. srpna 2009
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu