ECLI:CZ:US:2009:4.US.14.09.1
sp. zn. IV. ÚS 14/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Michaely Židlické a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti H. E., právně zastoupeného JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou, se sídlem Lidická 57, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 108/2008-142 ze dne 6. 10. 2008, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a 1) "Weko" Werkzeugkonstruktionen Gesellschaft m.b.H., se sídlem Friedmannberg 11, Dietach 4407, Steyer-Gleink, Rakouská republika, 2) K. Š., 3) M. H. a 4) České pojišťovny, a.s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČ: 45272956, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem došlým dne 5. ledna 2009 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.
Stěžovatel tvrdí, že citovaným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy, spravedlivý proces dle čl. 36 a rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť se odvolací soud nezabýval odvoláním stěžovatele, ale toliko odvoláním vedlejšího účastníka. Těžiště námitek spočívá v kritice náhledu obecných soudů na hodnocení chování stěžovatele a 3) vedlejšího účastníka a z toho plynoucího stanovení povinnosti k úhradě nákladů řízení.
Ústavní soud si vyžádal příslušný spis. Podává se z něj, že dne 26. 3. 2003 stěžovatel podal na 2) a 3) vedlejšího účastníka žalobu, kterou se domáhal stanovení povinnosti zaplatit náhradu škody, vzniklé z dopravní nehody, způsobené dne 26. 3. 2001 2) vedlejším účastníkem jako řidičem. V protokolu o nehodě v silničním provozu byl jako řidič uveden 2) vedlejší účastník, jako držitel (provozovatel) vozu byl uveden 3) vedlejší účastník. Ve vyjádření k žalobě ze dne 6. 10. 2003 pak 3) vedlejší účastník podrobně rozvedl a přiloženými listinami doložil, že vůz dne 11. 12. 2000 vrátil leasingové společnosti, posléze byl dne 15. 12. 2000 prostřednictvím autobazaru prodán třetí osobě. On sám měl být dne 27. 2. 2001, tedy měsíc před dopravní nehodou, z registru vozidel odhlášen. Stěžovatel dne 12. 8. 2004 požádal soud, aby řízení přerušil, neboť souběžně s ním probíhalo trestní řízení proti obžalovanému 2) vedlejšímu účastníkovi a stěžovatel v něm uplatňoval právo na náhradu škody v adhezním řízení. Stěžovatel se jako poškozený tohoto trestního řízení účastnil a dne 11. 10. 2006 mu díky účasti svého právního zástupce na řízení bylo známo, že 2) vedlejší účastník byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a stěžovateli byla částečně přiznána náhrada škody a částečně byl odkázán na řízení občanskoprávní. Dne 13. 6. 2007 se v řízení před nalézacím soudem pokračovalo. Dne 30. 10. 2007 svým podáním již učiněným prostřednictvím právního zástupce 3) vedlejší účastník soudu navrhl, aby žalobu vůči němu zamítl a stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů soudního řízení. Dne 7. 11. 2007 vzal stěžovatel při nařízeném ústním jednání, jehož se 3) vedlejší účastník osobně se svým právní zástupcem účastnil, vůči němu žalobu zpět. Soud proto v tomto rozsahu řízení vůči 3) vedlejšímu účastníkovi zastavil a stěžovateli uložil uhradit náhradu nákladů řízení, avšak ve výši, při níž uvážil, že "soud stanovení odměny [...] hodnotil s ohledem na výši uplatněného nároku jako přespříliš vůči žalobcům tvrdý", a proto použil ustanovení §151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podali jak stěžovatel, tak 3) vedlejší účastník odvolání. Stěžovatel soudu vytýkal, že žaloba byla podána důvodně (§146 odst. 2 o. s. ř. věta druhá), vedlejší účastník namítal, že měl soud postupovat podle §146 odst. 2 o. s. ř. věta první.
Odvolací soud se oběma odvoláními pečlivě zabýval, jak plyne z textu jeho rozhodnutí (č.l. 143 a násl.) a dospěl při tom k názoru, že "žalobci nedodrželi základní předpoklad procesní obezřetnosti, pokud si před podáním žaloby řádně neověřili, kdo byl v době nehody provozovatelem vozidla" a dále konstatoval, že z "Informace o vozidle, vystavené dne 9. 1. 2004 Městským úřadem v Benešově (č.l. 69) byl 2) žalovaný evidován jako provozovatel vozidla od 30.3.2000 do 8.3.2001. Dne 26. 3. 2001 prokazatelně provozovatelem vozidla nebyl." Odvolací soud 3) vedlejšímu účastníkovi vyhověl a výrok nalézacího soudu změnil.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod a zasáhne do některého ústavně zaručeného základního práva. V takových případech pravomoc Ústavního soudu dána je.
Ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v civilních sporech v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení je i toto ustanovení vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 662 - bod 3, a na něj navazující judikatura tam uvedená). Toto ustanovení (podobně jako jiné) tedy formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo hmotněprávní důvody jejich jednání. Výjimku z tohoto pravidla rozhodování o náhradě nákladů řízení, jejíž logiku lze spatřovat v zohlednění konkrétní hmotněprávní situace nebo spíše konkrétní procesní situace, představuje zejména §150 o. s. ř. Ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. tedy zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná.
Ať už obecné soudy v konkrétní věci aplikují obecné pravidlo, nebo výjimku z něj (jako v případě posuzovaném v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 314/05 ze dne 18. 4. 2006, dostupného in http://nalus.usoud.cz), vždy musí své rozhodnutí přesvědčivě vyložit, a toto rozhodnutí musí mít oporu v soudním spise, jinak dochází k porušování základních procesních práv účastníků řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Baumann proti Rakousku ze dne 7. října 2004 č. 76809/01).
Ústavní soud vyslovil, že spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje sám o sobě intenzity představující porušení základních práv a svobod, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 199/05 ze dne 20. 3. 2006, dostupný in http://nalus.usoud.cz). Přiměřeně totéž bylo vysloveno i v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (dostupný in http://nalus.usoud.cz), totiž, že Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem - vykročením z pravidel upravujících řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle, je pak jedním z důvodů pro zrušení rozhodnutí obecného soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 314/05, dostupný in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obecně je třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá argumenty, jimiž se již zabývaly a s nimiž se řádným způsobem také vypořádaly obecné soudy.
Volba procesní taktiky je závislá na vůli účastníků řízení. Pokud stěžovatel i při možnosti seznámit se s obsahem spisu, a i poté, co mu musely být zřejmé skutečnosti vyplynuvší z relevantního paralelně probíhajícího soudního řízení, prodléval s dispozicí s předmětem sporu a okruhem jeho účastníků [in concreto se zpětvzetím žaloby vůči 2) žalovanému], převzal tak na sebe riziko nepříznivého soudního rozhodnutí, šlo-li o důsledek spočívající ve stanovení povinnosti nahradit náklady řízení, neboť zavinil, že řízení muselo být zastaveno v době, kdy již náklady jinému účastníkovi v souvislosti s probíhajícím řízením vznikly. Pro úplnost je možné dodat, že relevantní náklady řízení 2) žalovanému a jeho právnímu zástupci vznikly až po 30. 10. 2007; do této doby žádné náklady jmenovaným nevznikly.
Vzhledem k právním závěrům obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly tyto soudy ústavně konformně, rozhodly předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou. Lze uzavřít, že samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodl tak, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu