ECLI:CZ:US:2009:4.US.1418.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1418/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky BOLECH IMPEX, spol. s r.o., se sídlem Opatov 73, Dušejov, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem, se sídlem V Teničkách 614, Uherské Hradiště, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2009 č.j. 1 Afs 149/2008-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. 6. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž vyslovuje domněnku, že správní řízení předcházející řízení soudněprávnímu neslo znaky diskriminace.
Ke skutkovému stavu je možno poznamenat, že stěžovatelka se v řízení před Městským soudem v Praze domáhala zrušení dvou rozhodnutí Ministerstva financí České republiky - tehdy žalovaného [tedy rozhodnutí ze dne 7. 8. 2007 č. j. 39/16835/2007 - 393, a rozhodnutí ze dne 7. 8. 2007 č. j. 39/16828/2007 - 393 - citováno podle rozsudku Nejvyššího správního soudu], kterými nebylo povoleno podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně. Rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně, jakožto odvolacího orgánu, byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti stěžovatelky za zdaňovací období roku 2001.
Městský soud tuto žalobu svým usnesením ze dne 11. 7. 2008 č. j. 11 Ca 316/2007- 57 odmítl jako nepřípustný návrh podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť napadené rozhodnutí žalovaného není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s.
Proti tomuto rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl svým rozsudkem ze dne 11. 2. 2009 č. j. 1 Afs 149/2005-83. V rámci soudněsprávního řízení se přitom oba soudy nezabývaly věcnými námitkami stěžovatelky uvedenými v žalobě (resp. posléze v kasační stížnosti), neboť musely nejprve vyřešit otázku, zda je přípustné, aby soudněsprávnímu přezkumu byla podrobena rozhodnutí Ministerstva financí České republiky učiněná na základě ustanovení §55b daňového řádu (Nejvyšší správní soud se samozřejmě touto otázkou zabýval zprostředkovaně, když prvoplánově neposuzoval zmiňovaná rozhodnutí Ministerstva financí České republiky, ale posuzoval rozhodnutí městského soudu). Oba soudy v této souvislosti přitom dospěly k závěru, že správněprávní žaloba měla být podána proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně a nikoli proti rozhodnutím Ministerstva financí České republiky (tento názor opřely jak o ustálenou judikaturu Ústavního soudu, tak Nejvyššího správního soudu).
Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba v prvé řadě uvést, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných (tedy ani správních) soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii správních soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, opakují argumenty, kterými se správní soudy v míře, v níž jim to umožnila povaha jejich rozhodnutí, již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Jejich závěry považuje Ústavní soud zcela za ústavněkonformní.
K odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu (v návaznosti na argumentaci použitou v ústavní stížnosti) může Ústavní soud toliko doplnit, že hmotněprávní spravedlnosti může být dosaženo jen tehdy, jsou-li ctěna procesněprávní pravidla. Ta musí dodržovat nejen soud, ale také strany sporu, stěžovatelku nevyjímaje. Tato procesněprávní pravidla přitom nelze obcházet uplatněním obecných právních (ústavněprávních) zásad.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu