ECLI:CZ:US:2009:4.US.1423.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1423/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelky Mgr. M. K., zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Krkonošská 16, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2009 č. j. 26 Co 84/2009-121, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o jejím odvolání do nákladového výroku (II.) rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. října 2008 č. j. 21 Nc 30/2007-111. Odvolací soud (v neprospěch stěžovatelky) změnil citované rozhodnutí tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení a současně shodně rozhodl i o nákladech řízení odvolacího.
Odvolací soud stěžovatelkou napadené usnesení odůvodnil odlišným právním náhledem na prvostupňovým soudem poukazované skutkové okolnosti potud, že pokud tento v odůvodnění věcné části rozsudku konstatoval, že od poslední úpravy výživného k určitým změnám poměrů na straně otce došlo (§99 odst. 1 zákona o rodině, §163 odst. 2 o. s. ř.), neměl stěžovatelce náhradu nákladů řízení přiznat. Na podporu tohoto závěru zdůraznil, že návrh otce (na snížení výživného ve vztahu k nezletilým dětem) nesporně z určitých zákonem akceptovaných skutečností vycházel, přičemž je otec učinil předmětem nezávislého soudního posouzení. To také nalézací soud provedl, nicméně však dovodil, že změna poměrů není natolik kvalifikovaná, aby bylo možno návrhu otce vyhovět. Samotný argument, že jej podal krátce po poslední úpravě výživného, neshledal relevantním, neboť (zákonem předpokládaná) změna poměrů může nastat kdykoli. Uzavřel, že tento průběh řízení dle jeho názoru "naprosto odpovídá běžnému standardu" a nelze v něm spatřovat žádné zvláštní okolnosti, pro které by otec měl hradit náklady řízení, které stěžovatelce vznikly [§146 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
Stěžovatelka se cítí být aplikací práva odvolacím soudem dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tyto své vývody podložila tvrzením, že na rozdíl od vedlejšího účastníka pouze ona podala odvolání do nákladového výroku a ten byl změněn v její neprospěch. Domnívá se, že pokud se nadto mohl k opravnému prostředku vedlejší účastník k výzvě soudu vyjádřit, mělo být v intencích nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 202/03, IV. ÚS 199/05 a IV. ÚS 310/05 z důvodu "ústavně konformního výkladu" ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. k projednání jejího odvolání nařízeno jednání.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, tedy ani další odvolací instancí a již z toho důvodu není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 81, čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d), čl. 90, čl. 91 Ústavy ČR].
Jak se z rozhodovací praxe Ústavního soudu podává, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem anebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07 a další).
Výrok o náhradě nákladů řízení, proti němuž svou kritikou stěžovatelka brojí, je ve vztahu k rozhodnutí o věci samé z povahy věci výrokem akcesorickým. Nutno zdůraznit, že odvolací soud jej logicky a přesvědčivě odůvodnil způsobem, jež se pohybuje v rámci argumentačního pole ustanovením §146 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vymezeným, přičemž alternativa stěžovatelkou předložená, dle níž v úvahu může přicházet ohledně náhradového přísudku (posouzením v rámci jurisdikce obecných soudů) i ústavně akceptovatelné řešení jiné, sama o sobě důvod pro ingerenci Ústavního soudu nezakládá; to ani kdyby se s konkrétním hodnocením soudu (zrcadlícím odlišnou ústavně konformní alternativu), k němuž se tento výsledně přiklonil, neztotožňoval.
Dlužno pro úplnost konstatovat, že skutkové a právní okolnosti rozhodované v nálezech, na něž na podporu svých vývodů o dotčení v právu na soudní ochranu stěžovatelka poukazuje, její situaci z pohledu rozhodovacích důvodů těchto nálezů připodobnit nelze, resp. na její případ nedopadají (šlo o nezaslání odvolání k vyjádření protistraně a otázku nastolení jiného relevantního skutkového základu odvolacím soudem bez respektování s tím spjatých ústavně zaručených základních práv účastníků řízení). V něm odvolací soud vycházel z identických skutkových závěrů jako prvostupňový soud (od nich se jakkoli neodchýlil), jež ovšem odlišným způsobem (nežli stěžovatelka a tento soud) pro účely nákladového výroku právně posoudil.
V důsledku uvedeného byl návrh stěžovatelky z pohledu uvažovaných ústavních kautel shledán zjevně neopodstatněným, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu