ECLI:CZ:US:2009:4.US.152.06.1
sp. zn. IV. ÚS 152/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů Ing. T. P. a JUDr. S. Ř., zastoupených JUDr. Janou Pánkovou, advokátkou se sídlem Letců 1005, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 14 C 155/2005-71 ze dne 11. 1. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 3. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") č. j. 14 C 155/2005-71 ze dne 11. 1. 2006, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti D. Š. (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení 1 623 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelům byla současně uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 2 811,40 Kč.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že částka 1 623 Kč, kterou po vedlejší účastnici požadovali, představovala rozdíl mezi tzv. regulovaným nájemným, které vedlejší účastnice zaplatila za měsíc září v roce 2003, a nájemným obvyklým. Důvodem pro podání žaloby byla skutečnost, že vedlejší účastnice nepřistoupila na návrh stěžovatelů, týkající se změny výše nájemného, a tito se proto při absenci právní úpravy deregulace nájemného domáhali v souladu s ustanovením §671 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), placení obvyklého nájemného. Stěžovatelé dále konstatovali, že první žaloba, kterou v tomto smyslu u okresního soudu podali dne 5. 11. 2003 (jednalo se o nájemné za srpen 2003) byla rozsudkem tohoto soudu č.j. 24 C 60/2003-85 ze dne 8. 6. 2004 zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatelé nedostatečně zdokumentovali vznik nájemního vztahu, resp. vznik práva osobního užívání bytu ze strany vedlejší účastnice. Ústavní stížnost, směřující proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 577/04 ze dne 8. 3. 2005 odmítnuta, neboť Ústavní soud vycházel ze zjištění, že nájemní vztah vedlejší účastnice byl založen nájemní smlouvou ze dne 31. 3. 1995. V soudním řízení o žalobě ze dne 14. 6. 2005, vedené u okresního soudu pod sp. zn. 14 C 155/2005, bylo ovšem prokázáno, že vedlejší účastnici vzniklo právo osobního užívání bytu dle §154 odst. 1 občanského zákoníku, v tehdy platném znění, na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 14. 5. 1979 a protokolu o převzetí bytu ze dne 18. 5. 1979. Jednalo se tedy o situaci zcela odlišnou, než jaká byla posuzována Ústavním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 577/04.
Stěžovatelé měli za to, že v důsledku zamítnutí jejich žaloby došlo k neoprávněnému zásahu do jejich ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť okresní soud nerespektoval závaznost nálezů Ústavního soudu a zachoval protiústavní stav, konstatovaný v nálezech Ústavního soudu publikovaných pod č. 231/2000 Sb., 528/2002 Sb. a 84/2003 Sb. Stěžovatelé v této souvislosti zdůraznili, že se nedomáhali zvýšení nájemného, jak mylně uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud, nýbrž placení nájemného obvyklého dle §671 občanského zákoníku, kterýžto nárok je výslovně zmíněn v posledně uvedeném nálezu Ústavního soudu. Stěžovatelé rovněž vyjádřili nesouhlas se závěrem okresního soudu stran existence dohody o výši nájemného, neboť nájemné určovali vedlejší účastnici vždy jednostranně na základě příslušných právních předpisů, přičemž od 30. 6. 2003 již nebyla mezi účastníky výše nájemného dohodnuta ani stanovena. Dle stěžovatelů okresní soud tím, že zvýhodnil nájemce a nadřadil jeho individuální zájem nad zájem pronajímatele, spočívající v právu požívat plody a užitky vlastnictví, a to za situace, kdy pronajímatel nemá možnost existující právní vztah jednostranně zrušit a nahradit jej vztahem respektujícím smluvní volnost stran, porušil rovněž čl. 11 Listiny, čl. 14 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Okresní soud tak fakticky zafixoval nájemné ve výši, kterou Ústavní soud shledal protiústavní a která eliminuje návratnost vynaložených nákladů a popírá účel a veškeré funkce vlastnictví. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozsudek okresního soudu č. j. 14 C 155/2005-71 ze dne 11. 1. 2006 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud toliko stručně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Vedlejší účastnice pak ve svém obsáhlém vyjádření odkázala na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 867/2004 ze dne 31. 8. 2005, že v souladu s §871 odst. 1 občanského zákoníku došlo k transformaci práva osobního užívání na právo nájmu se všemi jeho pojmovými znaky, včetně stanovení výše nájemného. Jednostranně měnit výši nájemného bylo možno toliko na základě právního předpisu, předpokládaného ustanovením §696 odst. 1 občanského zákoníku, který však od 1. 1. 2002, tzn. v době rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby, neexistoval. Nebylo přitom vinou vedlejší účastnice, že příslušný právní předpis nebyl včas přijat; jednalo se o pochybení státu, jímž byla vedlejší účastnice rovněž postižena, neboť byla v důsledku absence právní úpravy nucena absolvovat soudní spor. Vedlejší účastnice dále poukázala na skutečnost, že se stěžovatelé jistě nestali vlastníky předmětného domu proti své vůli, neboť jej nabyli koupí v roce 1995, přičemž v kupní ceně musela být nepochybně zohledněna skutečnost, že se jednalo o dům s regulovaným nájemným. Vedlejší účastnice se nestala nájemkyní bytu dobrovolně, neměla však jinou možnost, neboť nájemcům nebylo umožněno bytové jednotky privatizovat. Jestliže stěžovatelé namítali, že okresní soud upřednostnil individuální zájem vedlejší účastnice, nutno podotknout, že oni se rovněž domáhají prosazení svých individuálních zájmů.
Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelům zaslána k replice, tito se však k jejich obsahu nevyjádřili.
III.
Poté, co Ústavní soud napadené rozhodnutí věcně přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se k otázce regulace nájemného ve své judikatuře již mnohokrát vyjadřoval, přičemž ve stěžejním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (publikován pod č. 252/2006 Sb.) vyslovil, že: "Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy ( §696 odst. 1 obč. zákoníku), je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Důsledky nečinnosti zákonodárce vedou Ústavní soud, při vědomí svého postavení jako orgánu ochrany ústavnosti, k nutnosti nahradit chybějící instrumenty právní ochrany pronajímatelů na úrovni "obyčejného" zákona postupem s využitím principů ústavně právní regulace. Proto Ústavní soud trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy."
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda mohli stěžovatelé, jakožto pronajímatelé, požadovat rozdíl mezi regulovaným a obvyklým nájemným za dobu, která předcházela okamžiku podání žaloby. Tuto otázku zodpověděl Ústavní soud negativně již v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80, str. 59 a násl.): "Ústavní soud dodává, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo (v tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou)." Tento právní názor byl následně převzat i v klíčovém stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09, publikovaného pod č. 136/2009 Sb., v němž Ústavní soud v bodě I. konstatoval: "Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů."
Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá, že vzhledem ke konstitutivní povaze soudního rozhodování ve věcech nároků pronajímatelů vůči nájemcům nebylo možno nárok uplatnit zpětně, a to bez ohledu na jeho právní kvalifikaci (srov. rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 779/09 a I. ÚS 1254/08, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jestliže se stěžovatelé domáhali prostřednictvím žaloby podané dne 24. 6. 2005 uhrazení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za měsíc září 2003, nebyla žaloba důvodná a okresní soud nepochybil, když ji zamítl. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu