ECLI:CZ:US:2009:4.US.1553.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1553/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, se sídlem kanceláře Svitavská 1, 678 01 Blansko, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2007 sp. zn. 37 Co 43/2007, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2007 sp. zn. 37 Co 43/2007 pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z exekučního spisu E 752/93 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. prosince 1992 č. j. 4 C 660/91-88 bylo stěžovateli uloženo ve výroku I. zdržet se obtěžovat zápachem obyvatele užívající k bydlení dům č. p. 114 a přilehlé objekty a prostory sloužící rovněž k obytným účelům a nacházející se na stavební ploše č. 114 v k. ú. obce Drnovice, okres Blansko. V odůvodnění rozsudku soud dospěl k závěru, že je nesporné, že pach na pozemku žalovaného je vydáván z chovaného dobytka, chlévů a hnojiště. Soud dále uvedl, že chov dobytka a související hospodářskou činnost žalovaného provázejí kromě pachů i další atributy, které v podobě imisí jsou způsobilé zasahovat obyvatele domu č. p. 114, kteří musejí strpět též hluk a výfukové plyny ze zemědělských strojů, zvuky vydávané zvířectvem a též hmyz.
Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 14. března 1994 č. j. E 752/93-4 byl nařízen výkon rozhodnutí k vynucení povinnosti stanovené výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. prosince 1992 č. j. 4 C 660/91-88 , a to uložením pokuty stěžovateli jako povinnému ve výši 10 000 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně potvrdil usnesením ze dne 29. června 1995 sp. zn. 15 Co 222/94 rozhodnutí Okresního soudu v Blansku ve věci nařízení výkonu rozhodnutí.
Podáním ze dne 8. srpna 1995 navrhl stěžovatel jako povinný zastavení výkonu rozhodnutí, přičemž především namítal, že titul, na základě kterého byl nařízen výkon rozhodnutí, je sice vykonatelný po stránce formální, nikoli však po stránce materiální. Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 16. října 1995 č. j. E 752/93-27 byl návrh stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí zamítnut.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. ledna 1997 sp. zn. 15 Co 150/96 zrušil usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 16. října 1995
č. j. E 752/93-27. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že napadený exekuční titul je vykonatelný jak po stránce formální, tak po stránce materiální, vytkl ovšem soudu I. stupně, že se nezabýval ve svém rozhodnutí tím, zda existují důvody pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku). Odvolací soud dospěl k závěru, že podaný návrh na zastavení výkonu rozhodnutí měl soud I. stupně posoudit nejen z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy pro nedostatek materiální vykonatelnosti titulu, ale též z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. g)
o. s. ř, neboť povinný namítal, že povinnost uloženou nalézacím rozsudkem plní a oprávněného zápachem nad míru přiměřenou poměrům neobtěžuje. Ve zrušujícím usnesení odvolací soud podrobně vysvětlil, proč považuje napadený exekuční titul za vykonatelný i po materiální stránce.
Podáním ze dne 24. ledna 1997 navrhl oprávněný znovu nařízení výkonu rozhodnutí, totéž učinil podáním ze dne 16. dubna 1997 a ze dne 7. května 1997; výše uvedenými podáními požadoval opakovaně uložení pokuty povinnému ve výši 100 000 Kč.
Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 31. března 1998 č. j. E 752/93-64 byl výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastaven.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. ledna 2000 č. j. 44 Co 243/98-71 zrušil usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 31. března 1998 č. j. E 752/93-64. Odvolací soud uvedl, že soud I. stupně rozhodl meritorně o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, který ovšem nesplňoval veškeré náležitosti návrhu v souladu s §43 odst. 1 o. s. ř., neboť návrh povinného je neúplný, protože povinný nevylíčil veškeré rozhodující skutečnosti k tomu, čeho se domáhá, a neuvedl, jaké nové skutečnosti, které jsou právně významné pro závěr o tom, že pravomocně uložený závazek byl povinným splněn, nastaly. Odvolací soud vyložil, že tyto skutečnosti mají být poté prokazovány a zhodnoceny po skutkové stránce v řízení před soudem I. stupně.
Soud I. stupně, v souladu s tím, k čemu jej zavázal odvolací soud, vyzval usnesením ze dne 2. března 2000 č. j. E 752/93-74 povinného k tomu, aby ve lhůtě 15 dnů odstranil vady návrhu spočívající v absenci tvrzení, jaké nové skutečnosti, které jsou právně významné pro závěr o tom, že pravomocně uložený závazek byl povinným splněn, nastaly, a v absenci toho, čeho se povinný domáhá.
Podáním ze dne 17. března 2000 navrhl oprávněný znovu nařízení výkonu rozhodnutí, ve kterém požadoval uložení pokuty ve výši 100 000 Kč.
Právní zástupkyně povinného požádala o prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu, a to až po uplynutí lhůty k tomu stanovené. Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 10. dubna 2000 č. j. E 752/93-82 bylo řízení zastaveno; předsedkyně senátu uvedla, že lhůtu k odstranění vad návrhu neprodloužila, neboť byla dostatečně dlouhá, navíc návrh na zastavení výkonu rozhodnutí byl podán již v roce 1997.
K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. června 2000 č. j. 44 Co 415/2000-101 usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 10. dubna 2000 č. j. E 752/93-82 o zastavení řízení o návrhu stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí potvrdil.
Podáním ze dne 8. srpna 2000 navrhl stěžovatel jako povinný znovu zastavení výkonu rozhodnutí, ve kterém uvedl, jaké nové skutečnosti, které svědčí o tom, že splnil povinnost uloženou mu nalézacím pravomocným rozsudkem, nastaly. Povinný v návrhu uvedl, že jsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Dne 14. listopadu 2000 proběhlo místní šetření svolané krajským hygienikem Jihomoravského kraje, za účasti osob uvedených v protokolu; oprávněný se tohoto místního šetření neúčastnil. Dne 30. listopadu 2000 bylo provedeno místní šetření za přítomnosti soudkyně Okresního soudu v Blansku, povinného a oprávněného. Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 31. ledna 2001 č. j. E 752/93-129 byl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí zamítnut. Soud I. stupně uvedl, že povinný neprokázal všechny skutečnosti, které tvrdil ve svém návrhu, a nebylo prokázáno, že by zaniklo právo přiznané exekučním titulem.
K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. prosince 2002 č. j. 44 Co 119/2001-139 napadené usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 31. ledna 2001 č. j. E 752/93-129 potvrdil.
Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 31. července 2003 č. j. E 752/93-142 byl nařízen výkon rozhodnutí k vynucení povinnosti stanovené výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. prosince 1992 č. j. 4 C 660/91-88, a to uložením pokuty stěžovateli jako povinnému ve výši 10 000 Kč.
K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. září 2004 č. j. 37 Co 157/2004-152 změnil napadené usnesení Okresního soudu v Blansku tak, že soud ukládá povinnému další pokutu ve výši 10 000 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že při uložení další pokuty se již nerozhoduje znovu o nařízení výkonu rozhodnutí, nýbrž na každý návrh oprávněného ukládá soud další pokuty, a to až do okamžiku, kdy bude výkon rozhodnutí zastaven.
Podáním ze dne 18. listopadu 2004 navrhl stěžovatel jako povinný zastavení výkonu rozhodnutí, přičemž uvedl, že jsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť splnil povinnosti, které mu byly uloženy nalézacím rozsudkem a oprávněného imisemi již neobtěžuje. V návrhu žádá provedení důkazů k prokázání svého tvrzení, zejména provedením znaleckého posudku. Tento byl proveden. Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 31. října 2006
č. j. E 752/93-204 byl výkon rozhodnutí zastaven. Soud I. stupně dospěl k závěru, že exekuční titul není vykonatelný po stránce materiální, neboť výrok "zdržet se obtěžovat zápachem obyvatele užívající k bydlení dům..." nelze vykonat. Posouzení, zda rozhodnutí k výkonu navržené skutečně ukládá povinnému povinnosti, které lze vykonat, náleží exekučnímu soudu. Dle názoru soudu I. stupně exekuční titul v tomto případě neobsahuje přesný obsah a rozsah plnění a přesné a konkretizované vymezení povinnosti účastníka, není tedy rozhodnutím vykonatelným a nemůže být podkladem pro výkon rozhodnutí. Soud proto zastavil výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (výkon byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným).
K odvolání oprávněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. března 2007 sp. zn. 37 Co 43/2007 změnil usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 31. října 2006 č. j. E 752/93-204 tak, že se nařízený výkon rozhodnutí nezastavuje. Odvolací soud se ztotožnil s námitkou oprávněného, že vykonatelnost nalézacího rozsudku již byla vyřešena v předchozích rozhodnutích. Dále odvolací soud odkázal na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 1997 sp. zn. 15 Co 150/96, ve kterém se soud otázkou materiální vykonatelnosti rozsudku zabýval a dospěl k závěru, že rozsudek je vykonatelný po stránce formální a materiální.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo řádně odůvodněno, neboť tento pouze odkázal na rozhodnutí více než 10 let staré. Stěžovatel se domnívá, že každé rozhodnutí je individuálním právním aktem, proto by mělo být podrobně odůvodněno. Dále se stěžovatel obsáhle věnuje otázce materiální nevykonatelnosti rozhodnutí nalézacího soudu; tu spatřuje ve skutečnosti, že v rozhodnutí nalézacího soudu chybí přesná specifikace zápachu, kterým nesmí být oprávněný obtěžován. Ve výše uvedeném postupu stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces a navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
III.
Ústavní soud především připomíná, že z §72 odst. 1, 3, 4 a z §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyplývá, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je možno využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým procesním prostředkem v případě stěžovatele bylo dovolání.
Dle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. [do 22. ledna 2009 šlo o §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř.] je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu I. stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí neměl možnost podat opravný prostředek. Jak Ústavní soud telefonicky ověřil u Okresního soudu v Blansku, ani tak neučinil, ačkoli byl i ve vykonávacím řízení zastoupen advokátem. Ústavní soud si však je vědom toho, že odvolací soud stěžovatele nesprávně poučil, že v dané věci není dovolání přípustné. Z těchto důvodů, aby stěžovatele nezkrátil v jeho právu na přístup k Ústavnímu soudu, neodmítl ústavní stížnost stěžovatele pro nepřípustnost, ale dále se jí zabýval.
Ústavní soud také upozorňuje na to, že stěžovatel námitku materiální nevykonatelnosti exekučního titulu ve svém návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí ze dne 18. listopadu 2004 nevznesl. Stěžovatel pouze uvedl, že jsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť splnil povinnosti, které mu byly uloženy nalézacím rozsudkem, a oprávněného imisemi již neobtěžuje. Vzhledem k tomu, že však tuto námitku stěžovatel uplatňoval ve svých předchozích návrzích na zastavení výkonu rozhodnutí, Ústavní soud přesto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a zabýval se všemi námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti.
Ústavní soud však dospěl závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí a domnělého porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud této námitce nemohl přisvědčit. Je sice pravdou, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je relativně stručné, nicméně, jak bylo uvedeno výše, odvolací soud odkázal ve svém odůvodnění na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 1997 sp. zn. 15 Co 150/96. V tomto rozhodnutí se Krajský soud v Brně zabýval především otázkou materiální vykonatelnosti exekučního titulu a podrobně v něm vyložil, proč je rozhodnutí nalézacího soudu vykonatelné po stránce materiální. Odvolací soud ve svém rozhodnutí mj. uvedl: "V daném případě bylo v rozsudku, který je titulem pro výkon rozhodnutí, povinnému uloženo zdržet se obtěžování oprávněného a dalších osob rušením vymezeným jako zápach. S ohledem na povahu uplatněného nároku, který vyplývá ze sousedských práv upravených v §127 odst. 1 občanského zákoníku, nelze pojem zápach považovat za nedostatečně určitý, ač není nadále konkretizován zdrojem či charakterem zápachu. Neobsahuje-li totiž výrok uvedeného rozsudku takové bližší vymezení rušebního jednání, je třeba jej vykládat tak, že povinnému byla uložena povinnost zdržet se obtěžování pachovými imisemi jakéhokoli druhu. Skutečnost, že takto vymezený obsah povinnosti je příliš rozsáhlý, může mít význam jen z hlediska věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí; nelze ji však vyložit jako neurčitost, která by měla za následek materiální nevykonatelnost exekučního titulu. Pokud jde o rozsah uložené povinnosti, je třeba přisvědčit námitce odvolání, že výrok vykonávaného rozsudku neobsahuje jeho přesné vymezení. Rozsah uložené povinnosti lze však jednoznačně dovodit z pojmu "obtěžování" obsaženého ve výroku rozhodnutí, jímž je s přihlédnutím k povaze přiznaného práva vyplývajícího z §127 odst. 1 občanského zákoníku třeba rozumět "obtěžování nad míru přiměřenou poměrům". Tomuto výkladu pak zcela odpovídá též odůvodnění vykonávaného rozhodnutí." Tím, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal na výše uvedené odůvodnění, dostál své povinnosti odůvodnit řádně své rozhodnutí stanovené §157 odst. 2 o. s. ř. a jeho rozhodnutí není možné považovat za svévolné. S odkazem na další námitku stěžovatele týkající se materiální nevykonatelnosti exekučního titulu se Ústavní soud s výše uvedenými právními závěry ztotožňuje. Ústavní soud navíc připomíná, že výrok nalézacího rozsudku "zdržet se obtěžovat zápachem", který stěžovatel označil jako nevykonatelný, nelze vytrhnout z kontextu celého rozhodnutí, ve kterém byl učiněn. Je tedy samozřejmě nutno přihlížet též k podrobnému odůvodnění nalézacího rozsudku, který se zabýval jak zdrojem zápachu, tak jeho rozsahem, a to při úvaze o tom, zda výkon takto formulovaného výroku nalézacího soudu není oprávněným, resp. soudem zneužíván. Stěžovatel ovšem ani netvrdil, že by výkon rozhodnutí byl, vzhledem k širokému slovnímu vyjádření uložené povinnosti, svévolný či šikanózní a postihoval jiné běžné aktivity stěžovatele, než pro které byla původně povinnost zdržet se obtěžování zápachem uložena. Proto je nutno jeho námitku materiální nevykonatelnosti rozhodnutí nalézacího soudu hodnotit jako účelovou.
Dále je dle Ústavního soudu při posouzení dané věci třeba zohlednit princip právní jistoty. Na základě stěžovatelem zpochybněného nalézacího rozhodnutí je prováděn výkon tohoto rozhodnutí po dobu 15 let. S ohledem na princip právní jistoty nelze nyní rozhodnout, aniž by nastala nějaká nová, dříve neznámá skutečnost, že exekuční titul je od počátku materiálně nevykonatelný. Judikatura Ústavního soudu naopak vychází z presumpce správnosti aktů státu včetně soudních rozhodnutí, přičemž presumpce správnosti aktů státu zahrnuje v tomto případě také předpoklad, že rozhodnutí je vykonatelné. Např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. září 2004 Ústavní soud judikoval: "Vykonatelnost rozhodnutí je jedním z podstatných atributů poskytování soudní ochrany právům a právem chráněných zájmů jednotlivce tak, jak je tato ochrana garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud soud jednotlivci sice poskytne právní ochranu, nicméně taková ochrana není v konečném důsledku státněmocensky vynutitelná, jde o situaci obdobnou tomu, jakoby stát takovou ochranu vůbec neposkytl."
Ústavní soud nadto připomíná, že stěžovatel má kdykoli možnost podat znovu návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, pokud splní podmínky, které mu byly uloženy nalézacím rozsudkem a pokud splnění těchto podmínek řádně prokáže. Stěžovatel se před Ústavním soudem domáhá ochrany před domnělým porušením svých ústavně chráněných práv, nicméně z exekučního spisu nevyplývá, že by povinnosti uložené mu pravomocnými soudními rozhodnutími plnil. Stěžovatel jistě může mít jiný názor než oprávněný na to, zda povinnosti, uložené mu nalézacím rozsudkem, splnil. Posouzení, zda se tak skutečně stalo, však náleží obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2009
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu