ECLI:CZ:US:2009:4.US.1554.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1554/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické - ze dne 15. ledna 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ve věci ústavní stížnosti PhDr. I. W., Ph.D., MBA, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 2. 2008 sp. zn. 12 Nc 2207/2008, jímž bylo vydáno předběžné opatření, kterým bylo stěžovatelce uloženo, aby na dobu 30 dnů ode dne vykonatelnosti tohoto rozhodnutí opustila dům, v němž spolu s vedlejším účastníkem (jenž byl v řízení před obecnými soudy navrhovatelem) žila, a aby se zároveň po tuto dobu s vedlejším účastníkem nestýkala, a proti potvrzujícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008 sp. zn. 18 Co 140/2008, za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 6 a 2. Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka RNDr. M. W., CSc.
Výrok
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 2. 2008 sp. zn. 12 Nc 2207/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008 sp. zn. 18 Co 140/2008 se ruší, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení základních práv, jež jsou jí zaručena ustanoveními čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dle stěžovatelčina názoru byla její ústavně zaručená práva porušena tím, že předběžné opatření podle ustanovení §76b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") bylo vydáno na základě křivých nařčení, lží a výmyslů a bez možností jakékoliv soudní obrany; stěžovatelka zejména neměla žádnou šanci vyjádřit se k tvrzením navrhovatele a k důkazům, které k osvědčení svých tvrzení soudu předložil.
II.
3. Vedlejší účastník (manžel stěžovatelky) podal návrh na vydání předběžného opatření podle §76b o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 6 jeho návrhu vyhověl a dne 22. 2. 2008 vydal usnesení, kterým stěžovatelce uložil, aby na dobu 30 dnů ode dne vykonatelnosti tohoto rozhodnutí opustila dům, v němž spolu s vedlejším účastníkem žila, a aby se zároveň po tuto dobu s vedlejším účastníkem nestýkala. V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že tvrzení obsažená v návrhu má za osvědčena, přičemž podrobnější odůvodnění není podle ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. a stanoviska Nejvyššího soudu třeba.
4. Proti tomuto usnesení se stěžovatelka odvolala, avšak Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
III.
5. Všichni účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a protože ani Ústavní soud neočekával od tohoto jednání další objasnění věci, upustil od něho podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V.
7. Ústavní soud konstatuje, že podle své konstantní judikatury je vázán pouze návrhem učiněným v ústavní stížnosti, tedy jejím petitem, nikoli jejím odůvodněním. Tato doktrína má ten praktický důsledek, že Ústavní soud může vyhovět ústavní stížnosti i z jiného důvodu, než který stěžovatel uplatnil, pokud shledá, že tento jiný důvod způsobil porušení v ústavní stížnosti uplatněného základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)].
8. V projednávané věci spatřuje Ústavní soud protiústavnost napadených rozhodnutí v absenci odůvodnění usnesení o nařízení předběžného opatření. Tuto absenci soud prvního stupně odůvodnil odkazem na §169 odst. 2 o. s. ř., tedy na ustanovení jednoduchého práva. Podle čl. 83 Ústavy je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti; proto mu zásadně nepřísluší hodnotit interpretaci jednoduchého práva. Ústavní soud však v projednávané věci shledal důvody ke svému zásahu, neboť v důsledku ústavně nekonformní interpretace jednoduchého práva obecnými soudy bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jež je jí ústavně garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním za základních atributů spravedlivého procesu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)]. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Pakliže v rozhodnutí řádné odůvodnění chybí, je tím dána nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost; nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. V nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) pak Ústavní soud vyslovil, že: "(...) je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí.".
10. K podobným závěrům opakovaně dospěl při interpretaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i Evropský soud pro lidská práva, který např. ve věci Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, konstatoval: "(...) čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy uvést důvody pro svá rozhodnutí. (...) Rozsah této povinnosti odůvodnění se může lišit podle povahy rozhodnutí. (...) Z tohoto důvodu otázka, zda soud nedostál povinnosti odůvodnění, plynoucí z čl. 6 Úmluvy, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím k okolnostem případu.".
11. Tyto závěry je možno obecně vztáhnout i na rozhodnutí o předběžném opatření; požadavky kladené na odůvodnění se však mohou lišit v závislosti na typu a povaze rozhodnutí, přičemž jsou přípustné i určité výjimky z povinnosti odůvodnit rozhodnutí. Jak již Ústavní soud judikoval, nároky kladené na řízení o vydání předběžného opatření nejsou tak vysoké, jako v případě meritorních rozhodnutí, avšak určité standardy přesto musejí být dodržovány: "S ohledem na povahu předběžného opatření také nelze stanovit takové prostředky ochrany, jako v případě rozsudků nebo závažných usnesení, neboť účelem je zde především co nejrychlejší zatímní úprava stran sporu. To neznamená, že na vydání [předběžných] opatření nejsou kladeny požadavky, které plynou z ústavního práva na soudní ochranu. Tyto požadavky je ovšem nutno brát ve vztahu k výše uvedené povaze takového rozhodnutí. To znamená, že musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny" [nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)].
VI.
12. V odůvodnění napadeného usnesení Obvodní soud pro Prahu 6 konstatoval, že má tvrzení vedlejšího účastníka v návrhu za osvědčena, přičemž podrobnější odůvodnění není podle ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. a stanoviska Nejvyššího soudu třeba.
13. Relevantní část ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. zní: "Písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, (...) nemusí obsahovat odůvodnění.". Názor Nejvyššího soudu, na nějž se soud prvního stupně bez řádné specifikace odvolává, byl vyjádřen ve stanovisku sp. zn. Cpjn 19/2006. Podle tohoto stanoviska usnesení, jímž se zcela vyhovuje návrhu na vydání předběžného opatření, nemusí obsahovat odůvodnění, neboť návrh na vydání předběžného opatření je návrhem, jemuž nikdo neodporuje ve smyslu ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. Není přitom podstatné, že ten, jemuž byla předběžným opatřením uložená povinnost, neodporoval usnesení proto, že o něm nevěděl. Vyžadování odůvodnění by podle stanoviska bylo pouze projevem přepjatého formalismu, jelikož bezduché vyžadování odůvodnění usnesení nemá žádný obsahový podklad. Zároveň by odůvodňování těchto usnesení prodlužovalo proces, což by ve svém důsledku mohlo vést k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle názoru Nejvyššího soudu není dána nepřezkoumatelnost takového usnesení, neboť je přezkoumatelné na základě obsahu spisu.
14. Uvedená interpretace ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. zavádí pro usnesení, jimiž se zcela vyhovuje návrhu na vydání předběžného opatření, výjimku z obecné odůvodňovací povinnosti podle ustanovení §157 o. s. ř. Avšak jakoukoliv výjimku z této povinnosti je třeba - s ohledem na její postavení jako integrální složky práva na spravedlivý proces - vykládat restriktivně. Zejména je nutno vykládat ji tak, aby nebylo nepřiměřeným způsobem zasahováno do práv účastníka řízení; výjimka tedy musí sledovat legitimní cíl, musí být způsobilá tento cíl naplnit a nesmí být vzhledem k dosahovanému cíli neproporcionální.
15. Absence povinnosti odůvodnit usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na vydání předběžného opatření, nepochybně zasahuje do práva na spravedlivý proces pro povinného z tohoto předběžného opatření. Ten se totiž z písemného vyhotovení usnesení nedozví více, než že soud má tvrzené skutečnosti za osvědčené. V takové situaci je pro povinného velmi obtížné pochopit, proč soud předběžné opatření vydal, či podat řádně odůvodněné odvolání; z usnesení totiž není zřejmé, jaká tvrzení má soud za osvědčena, čím jsou tato tvrzení osvědčena a proč považuje soud takové osvědčení za dostatečné. Tyto faktory přitom musejí být v úvaze soudu přítomny; pokud nejsou vysvětleny v odůvodnění, nelze vyloučit, že rozhodnutí je projevem libovůle. Rozhodnutí, z něhož není alespoň v základních rysech zřejmé, jakými úvahami byl soud při formulaci výroku veden, je podle ustálené judikatury Ústavního soudu třeba považovat za nepřezkoumatelné. Nelze přisvědčit názoru uvedenému ve stanovisku Nejvyššího soudu, že předběžné opatření s absentujícím odůvodněním lze přezkoumat, protože důvody rozhodnutí vychází jen z obsahu spisu a z listin, které k němu navrhovatel připojil, případně z listin, které se jinak staly součástí soudního spisu. Pro posouzení, zda je rozhodnutí s absentujícím odůvodněním přezkoumatelné, není rozhodná skutečnost, zda toto rozhodnutí vychází toliko z obsahu spisu. Jinak by totiž nebylo třeba odůvodňovat např. rozhodnutí dovolacího soudu, která zpravidla taktéž vycházejí pouze z obsahu spisu. Jak ovšem Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (viz výše), ústavní pořádek odůvodnění rozhodnutí o civilním dovolání vyžaduje, a to i v případě jeho odmítnutí.
16. Poté, co identifikoval zásah do základního práva stěžovatelky, přistoupil Ústavní soud ke zkoumání proporcionality zásahu spočívajícího v neodůvodnění usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na vydání předběžného opatření. Test proporcionality se odvíjí ve třech krocích. Prvním krokem je hodnocení zásahu hlediskem vhodnosti, jehož obsahem je zvažování zásahu z pohledu možného naplnění sledovaného účelu. Není-li daný zásah způsobilý sledovaného účelu dosáhnout, jde o projev svévole, jenž se považuje za rozporný s principem právního státu. Druhým krokem testu je posouzení zásahu kritériem potřebnosti, jež sleduje analýzu plurality možných prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich subsidiaritu z hlediska omezení ústavou chráněné hodnoty - základního práva nebo veřejného statku. Lze-li sledovaného účelu dosáhnout alternativními prostředky, je pak ústavně konformní ten, jenž danou ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře nejmenší. Sleduje-li prověřovaný zásah ochranu určité z ústavně chráněných hodnot, současně však jinou omezuje, pak třetí hledisko principu proporcionality, jímž je poměřování, představuje metodologii vážení těchto v kolizi stojících ústavních hodnot.
17. Ústavní soud konstatuje, že neodůvodňování usnesení, kterými se zcela vyhovuje návrhu na vydání předběžného opatření, sleduje legitimní cíl, jímž je urychlení soudního procesu a rychlá a efektivní prozatímní úprava poměrů účastníků řízení; celá úprava předběžných opatření v občanském soudním řádu směřuje právě k této metě. Lze zmínit fakt, že soud pouze zkoumá, zda jsou osvědčeny skutečnosti rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením, přičemž osvědčení určité skutečnosti vyžaduje nižší míru jistoty než její prokázání (srov. Winterová, A. a kol. Občanský soudní řád. 2. vyd. Praha : Linde, 2005, s. 132). Pro vydání usnesení, kterým se rozhoduje o návrhu na vydání předběžného opatření jsou zároveň stanoveny poměrně krátké lhůty.
18. Je však pochybné, zda je neodůvodnění rozhodnutí, kterým se vyhovuje návrhu na předběžné opatření, prostředkem, jenž je způsobilý uvedeného cíle dosáhnout. Absence odůvodnění totiž může tomuto cíli posloužit jen minimálně (pokud vůbec). Uvede-li soud v odůvodnění stručné důvody (byť jen v rozsahu několika vět), proč návrhu vyhověl, nemůže to vést k prodloužení soudního řízení. Časové nároky potřebné k sepsání základních důvodů rozhodnutí nemohou podstatným způsobem převýšit čas nutný k vyhodnocení toho, zda návrhu má či nemá být vyhověno; je evidentní, že pro soudní rozhodnutí je klíčové právě toto hodnocení.
19. Nadto i kdyby Ústavní soud uznal, že zvolený prostředek je způsobilý deklarovaný cíl naplnit, nemůže absence odůvodnění obstát v testu potřebnosti; existují totiž alternativní způsoby, jak deklarovaného cíle dosáhnout. Takovým alternativním způsobem může být přizpůsobení odůvodnění povaze případu; v dané věci proto - jak bylo shora naznačeno - postačuje stručné odůvodnění, ve kterém však musejí být alespoň v základních rysech vyloženy důvody, jež soud k rozhodnutí vedly (tedy zejména, co navrhovatel tvrdil a proč má soud tato tvrzení za osvědčená).
20. V případě předběžného opatření podle ustanovení §76b o. s. ř., jež bylo vydáno v projednávané věci, je nepřípustnost absence jeho odůvodnění zvýrazněna tím, že na vydání tohoto předběžného opatření nemusí navazovat specifické řízení, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Předběžné opatření podle ustanovení §76b o. s. ř. se tak svou povahou mnohem více blíží (de facto jím je) meritornímu rozhodnutí s krátkodobými účinky než prozatímnímu uspořádání poměrů účastníků před vydáním rozhodnutí ve věci samé.
21. V projednávané věci tedy došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že napadené usnesení nebylo odůvodněno. Toto rozhodnutí bylo (a je) nepřezkoumatelné, s čímž je spojena možnost projevu libovůle rozhodujícího soudu.
22. Poté, co Ústavní soud dospěl k závěru, že v důsledku interpretace ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, zvažoval, zda jsou dány podmínky pro podání návrhu na zrušení tohoto ustanovení plénu podle ustanovení §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
23. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a druhá je s ním v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 ze dne 8. 10. 1996 (N 98/6 SbNU 203; 286/1996 Sb.)]. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Teprve tehdy, pokud by taková interpretace neexistovala (například v situaci, kdy by bylo usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, v ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. výslovně uvedeno), by bylo nutné návrh na zrušení předmětného ustanovení plénu podat.
24. K postupu podle ustanovení §64 zákona o Ústavním soudu však rozhodující senát neshledal důvod, neboť podle jeho názoru je možná ústavně konformní interpretace citovaného ustanovení. Vedle protiústavní interpretace ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř., k níž dospěl ve svém stanovisku Nejvyšší soud a v návaznosti na něj soud prvního stupně v projednávané věci, existuje i možnost teleologické redukce tohoto ustanovení. Ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. je nutno vyložit v souladu s jeho smyslem a účelem. Smyslem zmíněného ustanovení je zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí, které zřejmě nebude napadeno odvoláním, neboť s ním všichni účastníci souhlasí. Tento smysl však v případě usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, chybí. Postrádá racionalitu zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí tam, kde se k návrhu, na jehož základě bylo rozhodnutí vydáno, účastník vůbec nemohl vyjádřit. Jinak řečeno, spojení "usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval" je třeba vykládat tak, že jde o usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, ačkoliv mu reálně - chtěl-li by - odporovat mohl. Takto interpretovaly §169 odst. 2 i některé obecné soudy před přijetím stanoviska Nejvyššího soudu. Městský soud v Praze tak správně konstatoval, že: "postup dle §169 odst. 2 o. s. ř. je možný jen tam, kde určitý procesní postup je znám všem účastníkům řízení a ti s ním buď souhlasí nebo mu odporují. (...) Tato podmínka není splněna, jestliže účastník neodporuje určitému návrhu prostě proto, že se vyjádřit nemohl, protože o něm nevěděl." (v řízení vedeném pod sp. zn. 20 Co 328/2006, citováno dle stanoviska Nejvyššího soudu).
25. Shora uvedené důvody pro kasaci se vztahují na rozhodnutí soudu prvního stupně; Ústavní soud však dospěl k závěru, že je třeba zrušit i usnesení odvolacího soudu; k tomuto závěru je Ústavní soud veden faktem, že postupem odvolacího soudu (ač jeho rozhodnutí samo odůvodněno bylo) byl stěžovatelce odejmut stupeň v řízení, čímž též bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
26. Právo na odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření sice samo o sobě (na rozdíl od odvolání v trestní věci podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě) nepožívá ústavní ochrany, to však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku - pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil - tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Zejména je třeba vyžadovat, aby ochrana práv v řízení o odvolání byla skutečně efektivní a aby soudní řízení bylo na obou stupních plnohodnotné. Jinak by totiž byl smysl zavedení tohoto opravného prostředku popřen. Nelze připustit, aby řízení v prvním stupni probíhalo pouze "na zkoušku" a aby skutečně a se všemi náležitostmi bylo rozhodováno až ve stupni druhém. Za situace, kdy bylo usnesení soudu prvního stupně zcela nepřezkoumatelné, měl je odvolací soud zrušit, a dát tak soudu prvního stupně příležitost napravit své pochybení. Jestliže tak neučinil, rozhodoval fakticky namísto soudu prvoinstančního; takovýmto postupem však nemohlo dojít ke zhojení zásahu do základních práv stěžovatelky.
27. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, a to včetně nosných důvodů rozhodnutí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 495/05 ze dne 30. 10. 2007 (N 174/47 SbNU 323)].
28. Ústavní soud si je vědom, že obecné soudy v projednávané věci rozhodovaly v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu, jehož úkolem je podle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, sjednocování rozhodovací činnosti soudů, a porušení základních práv stěžovatelky bylo zapříčiněno právě respektováním tohoto stanoviska; tato skutečnost však nemůže na protiústavnosti napadených rozhodnutí nic změnit.
29. Z uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než napadená rozhodnutí zrušit podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to bez ohledu na to, že faktický dopad tohoto kasačního rozhodnutí pro stěžovatelku (i vedlejšího účastníka) dán není. Odmítnutím zrušit rozhodnutí, o jejichž protiústavnosti je Ústavní soud přesvědčen, by totiž došlo k rezignaci na jeho základní poslání vyjádřené v čl. 83 Ústavy.