ECLI:CZ:US:2009:4.US.1628.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1628/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Janem Heroutem, AK Jihlava, Masarykovo nám. 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2008 č. j. 9 T 13/2007-2085, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008 sp. zn. 8 To 52/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1334/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 6. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak sám stěžovatel konstatuje v ústavní stížnosti, je nucen v řízení před Ústavním soudem opakovat námitky, které již v průběhu trestního řízení na svoji obranu uváděl. Činí tak však proto, že se s nimi obecné soudy podle jeho názoru nevypořádaly.
Ústavní stížností je přitom napaden rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008 sp. zn. 8 To 52/2008, kterým byl podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), d), f) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. ř.“), zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2008 sp. zn. 9 T 13/2007 (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové Vrchní soud v Praze zrušil kvůli pochybení soudu I. stupně spatřovaného v tom, že jednání stěžovatele kvalifikoval jako 17 samostatných skutků a tím i trestných činů, a nikoli jako jeden pokračující trestný čin, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu; do návětí skutkové věty výroků pak vrchní soud zahrnul skutečnosti shodné pro všechny útoky včetně pohnutky, kterou krajský soud v jím vyslovených skutkových větách nevymezil), a jímž byl stěžovatel podle ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. uznán vinným pokračujícím trestným činem vraždy, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. a), h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. z.“), ve spojení s ustanovením §8 odst. 1 tr. z. [tohoto trestného činu se přitom podle vrchního soudu měl dopustit jako pracovník nemocnice v Havlíčkově Brodu při výkonu povolání zdravotní sestry na oddělení anesteziologie a resuscitace, kdy ve snaze dosáhnout vlastního vzrušení a intenzivního prožitku ze vzniklé riskantní situace, aplikoval opakovaně pacientům ve stavu bezmocnosti do centrální žíly lék heparin v množství minimálně 5 ml v každé dávce, přesto, že znal jeho účinky a byl srozuměn a tím, že jim může tímto jednáním způsobit smrt].
Za to byl stěžovatel podle ustanovení §219 odst. 2 tr. z. a podle ustanovení §29 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a b) tr. z. odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí. Na základě ustanovení §39a odst. 2 písm. d) tr. z. byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou s tím, že v souladu s ustanovením §29 odst. 1 tr. z. se mu doba výkonu ve věznici se zvýšenou ostrahou nezapočítává pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu. Dále bylo stěžovateli uloženo, aby v rozsudku uvedeným poškozeným zaplatil způsobenou škodu, přičemž někteří poškození byli se svým nárokem, resp. se zbytkem svého nároku odkázáni na řízení občanskoprávní. Proti shora citovanému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1334/2008 stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Porušení práva na spravedlivý proces (včetně zásady presumpce neviny) spatřuje stěžovatel – řečeno souhrnně – v následujících skutečnostech:
1) Podle stěžovatele nelze mít z provedeného dokazování za prokázané, že by se dopustil všech 17 dílčích útoků dílem dokonaného a dílem nedokonaného trestného činu vraždy, protože u jednotlivých dílčích útoků není z medicínského hlediska bezpečně dána a zjištěna příčinná souvislost mezi podáním heparinu pacientům a zhoršením jejich zdravotního stavu (úmrtím).
2) Stěžovatel má za to, že jeho trestný čin představuje z medicínského hlediska značně složitou problematiku, ke které se těžko může vyjadřovat znalec z ústavu soudního lékařství. Proto stěžovatel před obecnými soudy neúspěšně navrhoval, aby byl přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví biochemie a hematologie.
3) Stěžovatelova ústavní stížnost směřuje i do subjektivní stránky trestného činu, kdy poukazuje na to, že k doznání, že chtěl úmyslně pacienty usmrtit, byl policií donucen za použití donucovacích prostředků. Stěžovatel naopak již v předchozím řízení poukazoval na to, že heparin pacientům nepodával s úmyslem je usmrtit, přičemž tato subjektivní stránka jeho trestného jednání je podle názoru stěžovatele v souladu se znaleckým posudkem MUDr. K. a MUDr. H. Tito znalci nebyli soudem vyslechnuti ke stvrzení posudku a stěžovatel jim nemohl klást doplňující otázky.
4) Stěžovatel jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti brojil proti tomu, že nebyl důvod ukládat mu doživotní trest odnětí svobody, když u něj nebyly zjištěny žádné agresivní rysy. V této souvislosti pak pro uložení doživotního trestu odnětí svobody tak nejsou splněny podmínky §29 odst. 3 písm. a), b) tr. ř.
Ústavní soud posoudil takto koncipovanou ústavní stížnost. Pro její posouzení si vyžádal spis vedený Krajským soudem v Hradci Králové sp. zn. 9 T 13/2007. Na základě těchto dokumentů následně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je nutné, s odkazem na obecnější rovinu právě projednávané věci, konstatovat, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl – a stěžovatel na to ve své stížnosti odkazuje – že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281).
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil [pokud se tedy kupříkladu krajský soud přiklonil k závěru MUDr. P., znalce z oboru soudního lékařství, že u poškozeného K. došlo ke smrti v přímé souvislosti s neordinovaným podáním heparinu, jehož účinek byl prodloužen špatnou funkcí ledvin, pak je třeba toto rozhodnutí soudu respektovat]. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků řízení (obžalovaného nevyjímaje). Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Jen soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy všech stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Již výše bylo nepřímo zmíněno, že stěžovatel koncipoval svoji ústavní stížnost tak, že Ústavnímu soudu znovu předestřel svoje odvolací a dovolací námitky. Na to má samozřejmě plné právo (v této souvislosti si je Ústavní soud vědom i toho, že vzhledem k povaze stěžovatelovy trestné činnosti, se stěžovatel nacházel při úvaze o koncepci své právní obrany pod jistě ne nepatrným tlakem). Na druhou stranu ani tato skutečnost nemění nic na tom, že podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy se všemi obrannými argumenty stěžovatele řádně vypořádaly a jejich závěry jsou zcela ústavně konformní.
Pokud stěžovatel například tvrdí, že byl policií v přípravném řízení trestním bit, aby se k neoprávněnému podání heparinu přiznal ve všech 17 případech, což dosvědčil svoji svědeckou výpovědí před soudem i duchovní, jež stěžovateli poskytoval ve vazební věznici duchovní útěchu, pak dle názoru Ústavního soudu nelze, vzhledem k postoji stěžovatele k trestnímu řízení, krajskému soudu vytýkat, že změněné výpovědi stěžovatele neuvěřil (ostatně tento duchovní vypovídající před soudem ve prospěch stěžovatele mj. vypověděl, že se mu stěžovatel svěřil, že podával pacientům neordinovaný heparin proto, aby lékaře uvedl do nejistoty, což mu umožňovalo prožívat pocit moci nad nimi – i tuto skutečnost však stěžovatel později popřel).
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu