ECLI:CZ:US:2009:4.US.1646.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1646/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Assotra spol. s r. o., se sídlem Praha 1, Na Florenci 1020/19, IČ: 602 02 122, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 204/21, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2008 č. j. 8 Cmo 180/2007-232 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009 č. j. 23 Cdo 4567/2008-266, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. června 2009, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2008 č. j. 8 Cmo 180/2007-232. Stěžovatelka namítala, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu vyplývající zejména z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 35 Cm 83/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 26. února 2001 domáhala po žalované KARSIT, s. r. o. (nyní KARSIT HOLDING, s. r. o., dále jen "žalovaná") splnění závazku a zaplacení náhrady škody. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. srpna 2006 č. j. 35 Cm 83/2001-195 soud prvního stupně řízení v části o zaplacení náhrady škody 161 647,80 Kč zastavil (výrok I.), žalobu o uložení povinnosti žalované odebrat od stěžovatelky 200 000 ks šroubů s přísl. zamítl (výrok II.) a dále stěžovatelce uložil zaplatit náhradu nákladů řízení žalované a České republice (výrok III. a IV.). Na základě odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2008 č. j. 8 Cmo 180/2007-232 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III. a IV. potvrdil a dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení žalované. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelkou podané posoudil jako nepřípustné a usnesením ze dne 26. února 2009 č. j. 23 Cdo 4567/2008-266 je odmítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soud prvního stupně zásadně porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy tím, že od podání žaloby do prvního jednání ve věci uplynula doba téměř pěti let, přičemž v průběhu této doby zemřeli dva klíčoví svědci, kteří měli prokázat pravdivost stěžovatelčiných tvrzení, čímž došlo k výraznému zúžení jejich možností k tomu, aby unesla důkazní břemeno a tudíž ke zhoršení jejího procesního postavení. Dále stěžovatelka uvedla, že Vrchní soud v Praze v důsledku nesprávného právního posouzení věci pominul rozhodné skutečnosti vyplývající z provedených důkazů a tím dospěl k logicky chybnému závěru, který zásadním způsobem ovlivnil další logický postup při hodnocení jednotlivých důkazů. Řízení tak bylo postiženo vadou, která spolu s nesprávným posouzením věci měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli v ústavní stížnosti stěžovatelka cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009 č. j. 23 Cdo 4567/2008-266, jeho zrušení v petitu nepožaduje. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125]. Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal vydaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka uvádí námitky, které již uplatnila v provedeném soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění vydaných rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatelky zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. června 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. ledna 2005 in ASPI). Porušení uvedených principů v posuzovaném případě shledáno nebylo.
Z obecně dostupné judikatury ESLP vyplývá, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy a ani nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999 in ASPI). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v §120 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80, str. 259). Pokud pak stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.
Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu i námitka délky trvání soudního řízení. Ta je totiž relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 in http://nalus.usoud.cz).
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
K namítanému porušení čl. 90 Ústavy, které obecně soudům ukládá povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citované ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu