ECLI:CZ:US:2009:4.US.1711.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1711/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. Ř., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008 č. j. 21 Cdo 1460/2007-411 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005 č. j. 28 Co 57/2005-306, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Bytové správy Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu, Fond národního majetku České republiky se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal určení neplatnosti zástavního práva zřízeného pro stěžovatelku zástavní smlouvou uzavřenou dne 19. 4. 1994 mezi stěžovatelkou jako zástavním věřitelem a zástavcem společností US Gift, s. r. o., nyní v úpadku, se správcem konkurzní podstaty Ing. Pavlem Mocem. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2004 č. j. 25 C 4/97-234 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005 č. j. 28 Co 57/2005-306 bylo určeno, že zástavní právo ve prospěch stěžovatelky neexistuje. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř.").
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká, že precizně, podle dovolacích důvodů, zdůvodňuje nemožnost meritorního přezkoumání předmětu řízení a vyslovuje nesouhlas s jeho argumentací, kterou odůvodnil odmítnutí jí podaného dovolání. Namítá, že Nejvyšší soud nepřípustným způsobem zaměnil důvody dovolání za otázku přípustnosti dovolání, a navíc při posuzování podmínek přípustnosti dovolání zkreslil podle názoru stěžovatelky účelově argumentaci dovolání, aby mu text dovolání mohl posloužit ke konstatování neexistence zásadního právního významu a tím i k odmítnutí dovolání. Došlo tak k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Dále stěžovatelka nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, že "žalovaní podrobují kritice pouze skutková zjištění", neboť argumentace dovolání odpovídala povoleným důvodům podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Právní závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto podle názoru stěžovatelky založen na zcela chybné interpretaci dovolacích důvodů a podmínek přípustnosti dovolání. S ohledem na výše uvedené došlo podle názoru stěžovatelky k porušení jejích základních práv a proto v závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a věc s pokyny vrátil k novému rozhodnutí.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 25 C 4/97 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze.
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření nejprve konstatuje, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek směřující proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu a že této mimořádnosti také odpovídá rozsah možného přezkumu pravomocných rozhodnutí odvolacích soudů, který je odůvodněn jen v odůvodněných případech. Nemůže být smyslem právní úpravy mimořádných opravných prostředků, aby umožňovaly posouzení správnosti v plném rozsahu a tak vlastně představovaly "nové a další" odvolání. Smyslem dovolání není, aby Nejvyšší soud řešil skutkovou stránku věci. Jeho přezkumná činnost zásadně směřuje do právního posouzení věci, při němž je pro dovolací soud určující, k jakým skutkovým závěrům a zjištěním dospěly soudy v dosavadním řízení. Uvedené platí především v případě úpravy přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož musí mít napadené rozhodnutí "ve věci samé po stránce zásadní význam". Dovolání může být podle uvedeného ustanovení přípustné jen tehdy, zpochybnil-li je odvolatel "po právní stránce", tedy uplatnil-li dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř.; teprve takový dovolací důvod může být poměřován příkladmo uvedenými kritérii §237 odst. 3 o. s. ř. Domáhá-li se dovolatelka v projednávané věci, aby byla dovolacím soudem posouzena správnost rozsudku odvolacího soudu "po skutkové stránce" nebo "po stránce bezvadnosti", požaduje něco, co zákon - v podobě dovolání - neumožňuje. Nejzávažnější vady řízení (označované jako "zmatečnosti") zákon umožňuje vzít v úvahu prostřednictvím jiného mimořádného opravného prostředku - žaloby pro zmatečnost. Ostatně, občanské soudní řízení není z pohledu ústavnosti "povinně dvojstupňové", natož "trojstupňové".
6. K námitce stěžovatelky stran "zkreslování" argumentace v dovolání Nejvyšší soud poznamenává, že uvedl v odůvodnění napadeného usnesení dovolací důvody samozřejmě ve zkrácené podobě (není smyslem odůvodnění rozhodnutí soudu, aby v něm byly doslova "opisovány" podání účastníků) a že vystihl smysl námitek stěžovatelky, byt' s použitím jiných slov. Snaží-li se stěžovatelka dovozovat, že ve smyslu §151d občanského zákoníku (ve znění do 31.12.2000) byla v "dobré víře", pak přehlíží, že její námitka neobsahovala údaje o tom, jak toto ustanovení vyloučit, a že ve světle skutkových (a nikoliv právních) závěrů soudů byla její "dobrá víra" vyloučena (o námitku ve vztahu k právnímu posouzení věci jde tehdy, vytýká-li odvolatel, že odvolací soud aplikoval na zjištění skutkový stav jiné hmotněprávní ustanovení nebo že sice vycházel ze správného ustanovení, ale nesprávně ho vyložil). Ani v podobě uvedené v ústavní stížnosti stěžovatelka nenapadá rozsudek odvolacího soudu z jiných než "skutkových důvodů". Z výše uvedeného pak Nejvyšší soud dovozuje, že žádná ústavní práva stěžovatelky nebyla porušena a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření rekapituluje obsah rozhodnutí soudu prvního stupně a shrnuje své rozhodnutí z 5. 12. 2005. V tomto rozhodnutí postupoval podle ustálené praxe a v plném rozsahu odkazuje na jeho odůvodnění s tím, že jeho postupem nebyla stěžovatelka zkrácena na svých právech zaručených Ústavou a Listinou. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
7. K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž vedlejší účastník Bytová správa Ministerstva vnitra, na kterou z původního vedlejšího účastníka Fondu národního majetku a po jeho zániku ze zákona z jeho právního nástupce Ministerstva financí přešla na základě usnesení vlády České republiky ze dne 12. 9. 2007 č. 1042 a smlouvy o změně příslušnosti hospodařit s majetkem státu ze dne 9. 4. 2008 působnost při hospodaření s vymezeným majetkem státu, včetně účasti na soudních sporech s tímto majetkem souvisejícím. Vedlejší účastník má za to, že stěžovatelka nesprávně zaměňuje institut ústavní stížnosti s institutem řádného či mimořádného opravného prostředku. S ohledem na poslání Ústavního soudu pak je vedlejší účastník toho názoru, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces nijak neporušil. Jediným přípustným důvodem pro podání dovolání byl podle vedlejšího účastníka ten, který je obsažen v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto po právu, aniž by došlo z jeho strany k jakémukoliv porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Vedlejší účastník se s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ztotožňuje a v závěru svého vyjádření navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
8. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
9. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu)].
10. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že meritum ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry Nejvyššího soudu a její nesouhlas s jeho výkladem a aplikací předmětných ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost a důvody dovolání.
11. Nejvyšší soud v projednávané věci posuzoval otázku, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z uvedeného ustanovení občanského soudního řádu vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu). Proto také v případě, kdy dovolatel uplatní proti dovoláním napadenému rozhodnutí pouze tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být řeč o právní otázce zásadního významu (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 643/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 804/07 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud musí na tomto místě poukázat na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 1, nález č. 6, str. 47, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, usnesení č. 31, str. 383 a další]. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje především přesvědčení o tom, že Nejvyšší soud záměrně zkreslil na s. 7 napadeného rozhodnutí její argumentaci, když nezmínil, že je třeba vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §151d občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2000, byla v dobré víře, že druhý žalovaný je oprávněný zastavit předmětné nemovitosti. K této námitce stěžovatelky však Ústavní soud zjišťuje, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí tuto argumentaci stěžovatelky výslovně uvedl v rekapitulaci jejích námitek v podaném dovolání a vzal v úvahu (č.l. 412). V argumentaci na č.l. 414 pak Nejvyšší soud ve zkrácené podobě uvedl podstatné skutečnosti vyplývající z tvrzení stěžovatelky, přičemž s ohledem na skutečnost, že zmíněná dobrá víra stěžovatelky byla závěry nalézacího a odvolacího soudu jednoznačně vyloučena (č.l. 239 a 309) a její posouzení v dané věci spočívá na skutkových zjištěních, nespatřuje Ústavní soud v uvedené, stěžovatelkou napadené argumentaci Nejvyššího soudu prvky svévole.
13. Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky se samotným výkladem přípustnosti dovolání provedeným Nejvyšším soudem, pak je k této námitce nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží.
14. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud postupoval v dané věci v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, přičemž v napadeném rozhodnutí podrobně, dostatečně srozumitelně a s odkazem na svou dřívější judikaturu vysvětlil, proč nelze považovat řešení stěžovatelkou předložených otázek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Na toto jeho odůvodnění, v němž reagoval na námitky stěžovatelky uvedené v jejím dovolání, stačí pro stručnost pouze odkázat. Pro úplnost pak Ústavní soud uvádí, že čl. 90 Ústavy garantuje obecné principy činnosti soudní moci, nikoli konkrétní základní právo či svobodu.
15. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu nic, co by svědčilo pro jeho zásah z důvodu stěžovatelkou tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu