ECLI:CZ:US:2009:4.US.1711.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1711/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. J. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2009 sp. zn. 3 Tdo 193/2009, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2008 čj. 4 To 37/2008-3300 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2008 čj. 50 T 5/2007-3071, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 1. 7. 2009 se Ing. J. D. (dále též "stěžovatel", případně "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 50 T 5/2007.
Stěžovatel požádal, aby náklady na jeho právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatil stát, což odůvodnil tvrzením, že je zcela nemajetný, nemá žádné finanční prostředky a v předcházejícím řízení byl zastoupen soudem ustanoveným obhájcem.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 8. 2. 2008 nalézací soud obviněného souzeného spolu s dalšími spoluobviněnými uznal pro skutky v rozsudku popsané vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaným, dílem ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zákona, vše ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, jako zvlášť nebezpečného recidivistu dle §41 odst. 1 tr. zákona a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému dále uložil, aby společně s dalším spoluobviněným rukou společnou a nerozdílnou nahradili poškozeným způsobenou škodu.
Dne 23. 9. 2008 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného, dalších třech spoluobviněných a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně rozsudek nalézacího soudu ze dne 8. 2. 2008 částečně zrušil ve výroku o vině, a to ve vztahu k obviněnému v bodech 1)-11), 13)-15) a v navazujícím výroku o náhradě škody ve vztahu k obviněnému (bod I.). Při nezměněném výroku o vině obviněného v bodech 16) a 18) nově rozhodl tak, že obviněného uznal pro skutky v rozsudku popsané vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaným, dílem ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zákona, vše ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, jako zvlášť nebezpečného recidivistu dle §41 odst. 1 tr. zákona a odsoudil jej za tento trestný čin a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákona, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a deset měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, tj. vozidel a finančních hotovostí v rozsudku blíže specifikovaných. Dále obviněnému uložil, aby společně s dalším spoluobviněným rukou společnou a nerozdílnou zaplatili poškozeným způsobenou škodu.
Dne 1. 4. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného a dalších třech spoluobviněných jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zakotvující základní právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel uvedl, že "hodnocení důkazů je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy". Veškerá skutková zjištění byla založena toliko na účelových výpovědích svědkyně K. a spoluobviněného H.; výslech jmenované svědkyně byl připuštěn jenom proto, aby mohl být shledán vinným. Tím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel nesouhlasil s právní kvalifikací svého jednání uvedeného pod body 14) a 15) výroku rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že chyběla-li v jeho jednání subjektivní stránka, nemohlo být posouzeno jako příprava k trestnému činu.
Stěžovatel také nesouhlasil s právní kvalifikací svého jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zákona. Dle jeho přesvědčení nebylo bráno v úvahu, že v jeho případě se nejednalo o podstatné zvýšení společenské nebezpečnosti.
Závěrem stěžovatel uvedl, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou v podstatě shrnutím a opakování jeho obhajoby v průběhu celého trestního řízení, a to od jeho počátku. Celá tato obhajoba však byla obecnými soudy, jež nectily zásadu presumpce neviny, odmítána nedůvodně, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Výrok o vině byl vybudován v podstatě na jediném důkazu (výpověď svědkyně K.) opatřeném "za okolností, které jsou neprůhledné a odporující procesním předpisům". Vyjádřil též nesouhlas s argumentací dovolacího soudu o věrohodnosti jmenované svědkyně a dalších důkazech stěžovatele usvědčujících.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud spatřuje podstatu ústavní stížnosti v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces vadným posouzením v řízení provedených důkazů, na základě nichž dospěly k nesprávným právním závěrům.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" jimi provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 39 Listiny, dle něhož "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit." Ústavní soud uvádí, že citovaný článek Listiny, stejně jako jemu korespondující čl. 7 Úmluvy, zakotvují princip zákonnosti trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege). Ten především zakazuje považovat za trestné činy skutky, které dříve trestnými nebyly; dále zakazuje aplikovat skutkové podstaty trestných činů extenzivně v neprospěch obžalovaného, například analogií. Z toho plyne i požadavek, aby zákon jasně definoval trestné činy a tresty za ně ukládané. Tato podmínka je splněna, jestliže jednotlivec může vědět - ze znění příslušného ustanovení a v případě potřeby z výkladu soudů (judikatura ovšem nesmí podstatně změnit, přinejmenším v neprospěch obviněného, konstitutivní znaky trestného činu, např. formu zavinění nutnou k tomu, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu) - jaké skutky nebo opomenutí jej činí trestně odpovědným. Článek 39 Listiny, resp. čl. 7 Úmluvy, jejichž záruk se může dovolávat jen osoba odsouzená, tak mají za účel zabezpečit princip právní jistoty, upínající se k obecnému principu právního státu. Úkolem Ústavního soudu je kontrolovat, zda výklad a aplikace zákona obecnými soudy odpovídala požadavkům shora uvedených článků Listiny, resp. Úmluvy, tj. zda soudy nepřekročily hranice rozumné interpretace zákona (toho, co lze v podmínkách daného případu rozumně předpokládat). V projednávaném případě Ústavní soud žádné náznaky takového překročení nezjistil.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. hlavy páté Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jemu zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Ústavní soud, aniž by přihlížel ke skutečnosti, že návrh stěžovatele na zaplacení nákladů na jeho právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem dle §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nebyl náležitě doložen, tomuto návrhu nevyhověl pro nesplnění podmínky stanovené v §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu