ECLI:CZ:US:2009:4.US.1716.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1716/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ H. K., 2/ E. D., 3/ U. D., a 4/ Dr. Ch. K., všech zastoupených JUDr. Jarmilou Kolářovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Vinohradská 17/403, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, ze dne 20. září 2006 č. j. 13 C 83/2003-148, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2007 č. j. 56 Co 37/2007-193 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2009 č. j. 28 Cdo 1795/2008-224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. července 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelů napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejich základního práva na spravedlivý proces a tím byl porušen čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 1 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí (dále jen "okresní soud") sp. zn. 13 C 83/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 6. srpna 2003 proti žalované Loana a. s. domáhali určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě označeným. Okresní soud rozsudkem ze dne 20. září 2006 č. j. 13 C 83/2003-148 žalobu zamítl a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 15 494,- Kč. Na základě odvolání podaného stěžovateli Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. října 2007 č. j. 56 Co 37/2007-193 rozhodnutí okresního soudu potvrdil a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 27 808,- Kč. Dovolání stěžovateli podané pak Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. března 2009 č. j. 28 Cdo 1795/2008-224.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že nemovitosti v žalobě uvedené přešly na stát podle Dekretu prezidenta Beneše č. 100/1945 Sb. ze dne 24. října 1945 a na něj navazující vyhlášky č. 1842/1946 Ú. l. ze dne 27. července 1946 o znárodnění podniku průmyslu textilního. Stěžovatelé namítali, že nikdy neobdrželi výměr týkající se náhrady za znárodnění ani náhradu za podnik a odvolali se na odlišná stanoviska soudců JUDr. Elišky Wagnerové, JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Vojena Güttlera ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, neboť podle jejich názoru se citované stanovisko pléna Ústavního soudu, na který v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal odvolací soud, na jejich případ nevztahuje. Na podporu svých argumentů odkázali stěžovatelé na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/99 a I. ÚS 428/2006, neboť mají za to, že obecné soudy v jejich případě postupovaly zcela formalisticky a tím se dopustily libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel.
Z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatelé toliko opakují námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizují s právními závěry těchto soudů, podle nichž specialita restitučních předpisů vylučuje možnost, aby se stěžovatelé domáhali určení vlastnického práva k žalovaným nemovitostem podle občanskoprávních předpisů žalobou na určení vlastnického práva. Předmětnou otázkou se přitom Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval. K tomu, aby se stěžovatelé úspěšně domohli ochrany svého vlastnického práva cestou žaloby na určení vlastnictví, brání právní závěry, k nimž dospělo Plénum Ústavního soudu ve stěžovateli citovaném stanovisku ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.).
Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv soudce Miloslav Výborný se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nesouhlasil a připojil se k odlišnému stanovisku JUDr. Elišky Wagnerové, není tento jeho názor pro posouzení věci relevantní.
Podle citovaného stanoviska tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.
Závěry tohoto stanoviska proto vylučují, aby se stěžovatelé úspěšně domáhali ochrany svého tvrzeného vlastnického práva k majetku, který byl znárodněn mimo rozhodné období (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) a k jehož restituci stát nepřistoupil speciálními restitučními zákony. Z tohoto důvodu by pak bylo zcela nadbytečným, aby se Ústavní soud zvlášť zabýval námitkami stěžovatelů stran porušení práva na spravedlivý proces, když zde chybí hmotněprávní základ pro uplatnění tvrzeného práva před obecnými soudy. Jinak řečeno, tam, kde je vyloučena ochrana subjektivních hmotných práv, bylo by bezpředmětné zkoumat dodržení procesních postupů a práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému nelze než uzavřít, že obecné soudy postupovaly ústavně konformně, když při rozhodování o žalobě stěžovatelů respektovaly stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2006 sp. zn. II. ÚS 14/04, z nějž vychází i následující judikatura (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2491/08 in http://nalus.usoud.cz). Pokud pak stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelů o porušení jejich namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovateli citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu