ECLI:CZ:US:2009:4.US.173.09.1
sp. zn. IV. ÚS 173/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti RNDr. P. B., CSc., právně zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, Sokolovská 24, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008, sp. zn. 7 To 294/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušeno jeho ústavně zaručené právo na svobodu a právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeným v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručené rovněž v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; právo na rovnost zaručenou v čl. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny; právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny; právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy; a rovněž právo na obhajobu zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. února 2008, sp. zn. 9 T 12/2008, byl stěžovatel, společně s dalšími sedmi spoluobžalovanými zproštěn obžaloby. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl citovaný rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí věci (výrok 1.), podle §262 trestního řádu nařídil odvolací soud projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu (výrok 2.) a odvolání poškozené bylo zamítnuto (výrok 3.).
Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti především poukázal na skutečnost, že v téže věci se jednalo o třetí rozhodnutí nalézacího soudu o zproštění obžaloby a současně o třetí rozhodnutí odvolacího soudu o vrácení věci k novému projednání. V projednávané věci navíc došlo k přikázání věci senátu v jiném složení, což stěžovatel považuje za snahu vnutit soudu prvého stupně vlastní přesvědčení o vině obžalovaných. Takový postup považuje stěžovatel za protiústavní, zasahující do jeho zaručených práv. K tomu poukázal na judikaturu, konkrétně na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 176/04; IV. ÚS 321/04; II. ÚS 268/03; IV. ÚS 260/05; I. ÚS 553/05; III. ÚS 575/01 a I. ÚS 608/06.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud před tím, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda tato splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. To se týká podmínek ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak již Ústavní soud judikoval, (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 publ. ve SbNU., sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecných soudů; Ústavní soud v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Pokud tedy stěžovatel napadá rozhodnutí kterým je věc vrácena soudu nalézacímu k novému projednání a rozhodnutí ve věci, je třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je třeba považovat část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí.
K části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl výrok, jímž byla věc přikázána senátu v jiném složení, pak Ústavní soud odkazuje na čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení: "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.". Vzhledem k tomu, že zákon stanoví příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Ustanovení §262 trestního řádu umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu.
Z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze je patrné, že soud využil zákonné možnosti a dostatečně, v mezích ustanovení §262 trestního řádu, tento svůj postup odůvodnil. Proto v něm nelze spatřovat rozhodování vybočující ze zásad trestního řízení. Městský soud v Praze adekvátně a ústavně souladným způsobem popsal, jakými úvahami se řídil a z jakých konkrétních okolností při vyvození stěžovatelem kritizovaného závěru vycházel. Tak postačí na toto rozhodnutí odkázat.
Z odůvodnění odvolání je rovněž patrné, že do hodnocení důkazů odvolací soud nezasáhl. Pouze soudu prvého stupně vytkl neprovedení důkazů v dostatečném rozsahu, přičemž takové zadání plynulo z dřívějších rozhodnutí, jimiž byla věc vrácena k novému projednání. Odvolací soud tedy pouze soud nalézací nabádá k provedení odpovídajících zjištění a dostatečnému odůvodnění zjištěných závěrů. Jedná se však o právně závazné názory odvolacího soudu, nikoliv imperativ směřující k podobě hodnocení důkazů. Ústavní soud toto rozhodnutí proto nemohl posoudit tak, že by došlo k pokusu instanční cestou vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V části ústavní stížnosti směřující proti přikázání věci jinému senátu neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzené pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2009
Vlasty Formánkové
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu