ECLI:CZ:US:2009:4.US.1743.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1743/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 127/2007 ze dne 4. 3. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 5/2005 ze dne 24. 9. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Tato rozhodnutí byla, jak je patrno z jejich obsahu i obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 5/2005, vydána v trestním řízení vedeném proti stěžovateli a M. T., přičemž stěžovatel ve firmě K + T, a. s. zastával funkci místopředsedy představenstva a výrobního ředitele a M. T. byl předsedou dozorčí rady a finančním ředitelem společnosti.
Oba jmenovaní byli rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným uznáni vinnými za to, že společně po předchozí vzájemné domluvě v období od 3. 6. 1999 do 15. 2. 2000 jako odpovědní zástupci akciové společnosti v pozici místopředsedy představenstva a výrobního ředitele a předsedy dozorčí rady a finančního ředitele, takto pověření a fakticky odpovědní za ekonomický chod společnosti a tedy i za řádnou a včasnou úhradu plateb dodavatelům, odebrali sami či prostřednictvím pověřených pracovníků zboží a služby za účelem zajištění výrobně obchodní činnosti společnosti, přestože znali její nepříznivou platební situaci a již v tomto období věděli, že společnost nemá a pro řádnou a včasnou splatnost odebraného zboží a služeb nemusí mít dostatek finančních prostředků, a tímto jednáním způsobili celkem 15 poškozeným dodavatelům škodu ve výši 7.824.992,80 Kč za odebrané a nezaplacené zboží a služby, čímž podle soudu spáchali trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, za který byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců a zákaz činnosti na dobu 2 let a 6 měsíců. Podle závěrů krajského soudu, které učinil na základě provedeného a v jeho rozhodnutí podrobně popsaného dokazování a jeho zhodnocení, shora popsaným jednáním naplnili oba obžalovaní po subjektivní i objektivní stránce veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, přičemž, pokud jde o zavinění, byl shledán ve smyslu ustanovení §4 písm. b) trestního zákona jejich úmysl jako nepřímý. Vrchní soud v Olomouci, který věc následně posuzoval z podnětu odvolání obou obžalovaných, tato jako nedůvodná zamítl shora označeným rozhodnutím, když se v zásadě zcela ztotožnil se závěry Krajského soudu v Brně.
Tato rozhodnutí stěžovatel napadá ústavní stížností, v níž nejprve popisuje chod společnosti, která se zabývala výrobou montovaných rodinných domků a jejich prodejem do Spolkové republiky Německo, kdy její obchodní aktivity v SRN - jako jejím jediném trhu - zajišťovala společnost SENATOR HAUSBAU GMBH. Dává pak najevo, že učiněné závěry obecných soudů o jeho podvodném jednání nejsou správné a zdůrazňuje přitom, že po celou dobu trvání trestního řízení tvrdil, že firma K + T měla v SRN pohledávky mnohonásobně převyšující její splatné závazky vůči dodavatelům a z těchto pohledávek mohli být dodavatelé v plné výši uspokojeni. V tomto směru podle jeho tvrzení nalézací soud neprovedl důkladné dokazování. Poukazuje na to, že se mu podařilo kontaktovat bývalého předsedu představenstva M. L., o jehož výpovědi před notářem předložil k ústavní stížnosti notářský zápis ze dne 4. 7. 2008, v němž jmenovaný uvedl, že společnost ještě 9. 2. 2000 tj. několik dnů před koncem odsouzeného skutku, evidovala v notářské úschově v SRN pohledávky ve výši celkem asi 1.500.000 DEM, přitom z této částky připadalo přibližně 800.000 DEM na zádržné a reklamace domů hotových a rozestavěných, tj. na pohledávky splatné ve prospěch K + T v budoucnu. Zbylá částka ve výši 700.000 DEM představovala cenu domů, na kterou K + T vznikl nárok a která nebyla vyplacena z notářské úschovy ve prospěch K + T proto, že společnost SENATOR zadržovala zprávy o rozestavěnosti, když pouze na základě nich mohl notář z úschovy částky vyplatit. Tyto důkazy podle stěžovatele mohly mít soudy k dispozici, pokud by řádně ve věci zjišťovaly skutkový stav. Spokojily se však pouze s výpovědí majitele společnosti SENATOR pana Cromeho a dalších, kteří vypovídali v zájmu svém a nikoliv v zájmu společnosti K + T a stěžovatele. Obecným soudům také vytýká, že se spokojily pouze s konstatováním obsahu výpovědi poškozených dodavatelů, kteří byli vyslechnuti v přípravném řízení, z jejichž výpovědi ale nevyplývá nic, z čeho by mohlo být usuzováno na úmysl stěžovatele uvést je v omyl, jejich omylu využít nebo jim zamlčet podstatné skutečnosti. Tvrdí, že tento počáteční úmysl obecné soudy nezkoumaly vůbec, resp. jej dovozují z následného jednání stěžovatele, který při prodlení s platbami měl dodavatelům sdělovat, že důvodem prodlení s placením je zadržení příjmů ze SRN, které způsobil německý partner, přitom také někteří poškození dodali společnosti zboží i po té, co jim stěžovatel sdělil důvod prodlení se zaplacením, a, pokud se rozhodli poskytnout přesto zboží s vědomím takové situace, nemohli tito jednat v omylu vyvolaném stěžovatelem a ani jim nebyly zamlčeny podstatné okolnosti obchodu. I tato okolnost vylučuje, že stěžovatel jednal podvodně. Navíc podle stěžovatele někteří dodavatelé by jeho společnosti poskytli své zboží i v případě, že by věděli o finanční situaci společnosti, tuto okolnost však nesdělili orgánům činným v trestním řízení dříve proto, že nevěděli o důležitosti této okolnosti pro trestní řízení. Důvody, které stěžovatel uváděl dodavatelům, byly pravdivé a evidentně byly vedeny poctivým přístupem vůči dodavatelům s cílem dostát závazkům. Proto také stěžovatel s dodavateli jednal ještě dlouho po vymezení skutku, tyto závazky uznal a také sám poskytl společnosti vysokou půjčku. Uznává, že společnost nedostála svým závazkům, nikoliv však proto, že by sebe či někoho jiného na úkor dodavatelů obohatila, nestalo se to ani tím, že by stěžovatel či druhý obžalovaný uvedli dodavatele v omyl a toho využili, z čehož podle něj vyplývá, že nebyli stíháni proto, že by svým jednáním naplnili znaky trestného činu podvodu, ale proto, že jejich společnost nemohla dostát svým smluvním závazkům. S odkazem na znění výroku napadeného rozhodnutí krajského soudu a jeho odůvodnění dovozuje, že nalézací soud sám ani nedospěl k jednoznačnému závěru, k jakému rozsahu škody směřoval úmysl stěžovatele, přitom stěžovateli přiřknul vinu za způsobení škody v celém rozsahu nezaplacených závazků společnosti K + T. Dovolává se dále závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, z něhož cituje a dovozuje, že právě v případech jako je tato trestní věc lze spatřovat tenký rozdíl mezi tím, kdy lze jednání osoby - zástupce obchodní společnosti hodnotit jako ryzí soukromoprávní jednání a kdy v takovém jednání lze spatřovat prvky trestní odpovědnosti s tím, že zejména v takových případech musí orgány činné v trestním řízení velmi pečlivě zjišťovat existenci obligatorních znaků trestného činu a uplatnit prostředky trestního práva vůči takové osobě pouze pokud je najisto postaveno, že jednala tak, jak předpovídá trestní zákon. Nalézací soud, místo aby zkoumal, zda poškození jednali v omylu či bez znalosti podstatných okolností, zkoumal, zda stěžovatel objednával zboží a služby od dodavatelů s vědomím, že je K + T nebude schopna uhradit. Soudy se podle něj zjišťováním omylu v jednání poškozených nezabývaly vůbec a nalézací soud se spokojil pouze s výpověďmi poškozených z přípravného řízení, které i v obecné rovině jsou zcela nedostatečné pro to, aby z nich bylo možno učinit alespoň částečně odůvodněná skutková zjištění, stejně tomu tak je při zjišťování existence pohledávek K + T v SRN. Stěžovateli tak nezbylo, než nahradit činnost soudu a místo toho, aby soud prokazoval jeho vinu, musí stěžovatel aktivně prokazovat svoji nevinu. Uzavírá tak, že obecné soudy ho odsoudily za jednání, které je ryze soukromoprávním jednáním, není trestným činem a tím evidentně porušily nejen ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ale též ustanovení čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy a pro porušení pravidel, podle kterých soudy činí svá skutková zjištění, pak nelze řízení považovat ani za spravedlivé tak, jak vyžaduje čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Navrhl proto zrušení obou napadených rozhodnutí.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti, obsahem napadených rozhodnutí i obsahem spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 5/2005, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou stížnosti je nesouhlas stěžovatele s prováděním dokazování, způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, skutkovými a právními závěry z hodnocení důkazů vyvozenými. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc přezkoumávat správnost skutkových zjištění, výkladu a aplikace právních předpisů obecnými soudy je omezená. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Obecné soudy věnovaly věci stěžovatele náležitou pozornost a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Dostatečně objasnily, na základě kterých důkazů a jejich zhodnocení dospěly k závěru o vině stěžovatele. Extrémní nesoulad mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl. Obecnými soudy učiněné závěry nemůže zvrátit ani poukaz stěžovatele na notářský zápis ze dne 4. 7. 2008, neboť jde o důkaz, který v době jejich rozhodování k dispozici nebyl, přitom výslech osoby vypovídající před notářem - M. L. - byl v řízení proveden a soudem I. stupně hodnocen, stejně jako písemná zpráva správce deponovaných vkladů stavebníků (zákazníků v Německu) - notáře Dr. M.
Již nalézací soud, jak je patrno z podrobného odůvodnění jeho rozhodnutí, věnoval věci náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Je tak možno odkázat na podrobné odůvodnění jeho rozhodnutí, podle něhož lze zavinění stěžovatele, jako nepřímý úmysl ve smyslu ustanovení §4 písm. b) trestního zákona, dovodit z řady okolností projednávaného případu. V tomto směru lze poukázat na skutková zjištění soudů o celkové hospodářské situaci společnosti v inkriminované době, kterou si stěžovatel nemohl neuvědomovat, příkladmo na výpověď zástupkyně banky - svědkyně Ing. J. S., která společnosti, právě s ohledem na to, že se finanční situace společnosti zhoršila, odmítla rozšířit úvěr, či na výpovědi bývalých zaměstnanců společnosti P. B., F. K. a J. S., z nichž je patrno, že společnost přestala vyplácet mzdy zaměstnancům, a to některým již od jara 1999. V poměru k námitkám o nedostatku v postupu soudu ve vztahu k omylu poškozených - se čtením jejichž výpovědí z přípravného řízení stěžovatel i další obžalovaný výslovně souhlasili (čl. 1424 připojeného spisu), možno odkázat na výpověď svědkyně J. V., která uvedla, že na základě její žádosti o vydání dodaného zboží, poté co zjistila, že toto nebude zaplaceno, jí zástupce společnosti zaslal kopii převodního příkazu z banky, o němž asi za týden zjistila, že nebyl krytý, či svědka M. F., který uvedl, že zástupcům společnosti sdělil, že další objednané zboží nedodá, neboť předchozí dodávka nebyla zaplacena, a když po té souhlasil s úhradou formou šeku, po jehož převzetí bylo dodáno další zboží, zjistil, že vystavené šeky jsou nekryté, jakož i na úvahy omylu poškozených se týkající, uvedené v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu
K námitce, týkající se úmyslu ve vztahu k rozsahu škody, pak třeba ve shodě v dovolacím soudem, který rozhodoval o dovolání spoluobžalovaného Tučka, poukázat na to, že z hlediska subjektivní stránky postačuje ve smyslu ustanovení §6 písm. a) trestního zákona k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 trestního zákona, tj. ohledně způsobení škody velkého rozsahu, i zavinění z nedbalosti.
Jak shora naznačeno, Ústavní soud v dané věci extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a jeho právními závěry nezjistil, pro porušení práva na spravedlivý proces tak důvody pro svůj zásah neshledal a tudíž nebylo možno přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by k jeho odsouzení došlo pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu